Veřejné záchodky

6. srpna 2018 v 5:27 | Novinky |  Životní styl

Veřejné záchodky: místo konverzace i odpočinku

Majitelku veřejných záchodků v Praze, paní Marii Procházkovou informovala v červnu 1900 dozorkyně veřejných záchodků Aloisie Vuchnarová o prapodivné krádeži na "ulevovacím zařízení" na Uhelném trhu.
Rekonstrukce římských vojenských latrín v Británii.
Rekonstrukce římských vojenských latrín v Británii.
FOTO: archív autorky
úterý 29. prosince 2015, 8:49
Přišla tam v osm ráno jakási hubená padesátiletá ženština, "vráskovitá v obličeji a oblečená po venkovsku. Zaplatila 4 haléře za použití a vylákala 9 korun 96 haléřů". Jakým způsobem je vylákala, není jasné. Policii se ji vypátrat nepodařilo. Na záchodcích se ovšem i leccos našlo - v listopadu 1917 objevila zmíněná Marie Procházková na veřejném záchodě v Josefské ulici zlaté dámské hodinky na zlatém náramku.
Jindy její zaměstnankyně Anna Nacková sebrala ze země v kabině záchodku na Václavském náměstí dokonce šest akcií firmy UnioneItaliana. Na veřejných WC se kradlo i zapomínalo, leckdo v nich hledal i partnera. Byly součástí života a staly se kulturním měřítkem dané civilizace. Konečně měly svou slavnou minulost.

Peníze nesmrdí

Veřejné záchody (latrina, forica) proslavil už starověký Řím. Plnily funkci nejen účelovou, ale i společenskou. Některé se honosily nádhernou výzdobou, mramorem, sochami, mozaikami i vytápěním. Na kamenných, zděných a dřevěných lavicích sedělo až čtyřicet mužů při nenucené konverzaci.
Pod sedátky protékala voda a před nimi probíhal menší kanálek - v něm si návštěvníci umývali ruce a oplachovali houbu na hůlce, která se používala místo toaletního papíru. Satirik Marcus Valerius Martialis (asi 43-102 n. l.) o ní napsal: "I nejjemnější jídlo je svým způsobem té hnusné páchnoucí tyči vždy rovno."
Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy – takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.
Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy - takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.
FOTO: archív autorky
V Římě bylo asi 150 veřejných záchodů (knihoven mělo Věčné město třicet). Jejich rozkvět spadal do druhého až třetího století n. l. Vstup byl zdarma, stejně jako do cirků, divadel a lázní. Později, v čase zchudnutí říše, se už začaly vybírat poplatky, jak dosvědčovala známá historka o císaři Vespasiánovi (9-79 n. l.).
Ten přes odpor svého syna Tita zavedl poplatek z používání veřejných záchodků. Titus se pohoršoval: "Jakže, daň z moči?" Vespasián mu s klidem přistrčil pod nos hrst mincí se slovy: "Cítíš snad nějaký zápach?" A poté, když nechápavý synek vrtěl hlavou, odvětil otec ne právě elegantně: "Vidíš, a přece jsou z chcanek."
Hamižný císař ovšem neždímal jen římské občany: zdanil i osly, kteří pokáleli ulice. Dlužno podotknout, že Vespasián zemřel po strašlivých průjmech na vysílení organismu. Na veřejné záchodky si lidé chodili ulevit, zakonverzovat, najít kontakt nebo podle Martiala nechat se pozvat na hostinu. Na rozdíl od dnešních dnů v nich ale chyběly vulgární nápisy.

Dupej a mávej nohama

Římany nabádaly vzkazy na latrínách, jak se chovat, aby splnili účel, za kterým přišli. Např. jeden radil trpícím zácpou, aby dupali nohama, mávali rukama, hlasitě křičeli, kašlali a třásli celým tělem. Pisatel přál návštěvníkovi pořádné vyprázdnění, duševní úlevu a nebolení břicha.
Jiný psavec doporučoval v podobném případě mlátit se na záchodě do stehen a do pupku. "Latrínového spisovatele" kritizoval ve svých veršících už zmíněný Martialis: "Chceš-li už o sobě číst, jistě se najde lidský chvíst, jenž v putykách se nalívá a křídy, úhlu užívá, když hodlá svoje výplody psát na veřejné záchody, aby ten, kdo má koliku, měl k lepšímu pár veršíků. U mne nehledej ochotu, cejchovat lidskou holotu."
Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.
Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.
FOTO: archív autorky
V přepychových záchodech se scházela vyhraněná společnost - např. obchodníci, kteří měli svá rezervovaná místa, směnárníci apod. Zcela jiné byly obyčejné veřejné latríny, určené pro "náhodné potřebné", zařízené čistě účelově.
Jestliže Římané ve starověku vytvořili vlastní "záchodovou kulturu spojenou s krásou", ve středověku to bylo jiné. A to i v českých zemích.

Moči s exkrementy se nelze vyhnout

Zmínka o prvním obecním záchodku v Praze pochází z října roku 1472. Stál u Újezdské brány a byl to prevet (záchod) suchý. Je to překvapující zpráva, protože tehdy často neměli prevet ani v jednotlivých staveních. Historik Josef Macek se domníval, že takové záchodky mohly být nejen v Praze, ale i ve větších moravských a českých městech.
Obvyklé přitom bylo, že lidé konali svou přirozenou potřebu v postranních uličkách, nazvaných "mezírky hnisotečné", a nečistoty vylévali z oken. Středověk zkrátka příliš k hygieně neinklinoval (pražskými veřejnými záchodky se zabýval Jaroslav Jásek v knize Veřejná místa pro intimní chvilky, Scriptorium, Praha 2013).
I proto následovala ve zmínkách o veřejných záchodcích v Praze dlouhá pauza - čteme o nich až v dubnu 1853 v přípisu městského prezidia, které informuje, že všechny "se mají čistit každý den, zejména ty nové". Podle Jaroslava Jáska je pravděpodobné, že toalety v pražském veřejném prostoru existovaly už v polovině 19. století.
"V roce 1885 jich bylo na pražském území již 24. Horší to bylo s jejich hygienou. V dubnu 1854 navštívil záchodek u Klementina pražský místodržitel a po téhle nevoňavé vizitě prohlásil, že "kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde". Ve stejném roce si stěžovalo c. k. vojenské velitelství v Praze na "pražské veřejné záchodky, které jsou tak znečistěny, že vzdělaného muže odrazují" a "rybníkům moči s exkrementy se nelze vyhnout".
Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou „pražských úleven“.
Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou "pražských úleven".
FOTO: Vasil Bobík
Dlužno podotknout, že veřejné toalety představovaly zatím pouze pisoáry. Ženy, které se většinou pohybovaly v domácím prostředí, musely na klozety ještě počkat. Ale i ony se dočkaly.

Byl jsem uvržen do blázince

Popud ke zvýšení obecní hygieny nedalo město, ale soukromý podnikatel Bohdan Procházka. Neúspěšně hledal uhlí a minerály na pozemcích obce Větrušice u Klecan v letech 1886-1888. Poté svůj zájem soustředil na veřejné záchodky. V červenci 1888 uzavřel s obcí pražskou smlouvu, že zřídí a bude udržovat v Praze 12 obecních záchodů "pro potřeby obojího pohlaví, ve švýcarském stylu".
V lednu 1890 byla síť toalet dokončena. Nastaly ovšem jiné svízele. Bohdan Procházka zřejmě zešílel. Roztrpčený svými geologickými neúspěchy vydal v roce 1891 pro veřejnost prohlášení ve čtyřech jazycích, kde upozorňoval na jím objevené "nové spojení kovů, zlata, platiny a uránu", které "má na věčné časy jméno Platinové zlato - Bohdanium nésti".
Procházka byl přesvědčen, že mu chtějí objev ukrást, a v tomto duchu psal na policejní ředitelství v roce 1893: "Jelikož jsem nechtěl svá práva prodat Rothschildově skupině, nýbrž jsem usiloval, aby tyto podniky převzal stát a monopolizoval nové kovy, byl jsem za pomoci horních úřadů, vědců, profesorů chemie, geologie a psychiatrie nejbezostyšnějším způsobem uvržen do blázince, aby se zmocnili mých práv."
Procházku umístili v ústavu pro choromyslné a opatrovníkem se mu stal jeho bratr Augustin. Ten měl také zájem o provozování záchodů. Bylo ale svízelné uvést touhu v čin - Bohdan, který si zřejmě uvědomoval svůj upadající duševní stav, už v únoru 1889 nechal "záchodové podnikání" převést i se všemi závazky na manželku Marii.
V rodině Procházkových tak nastal rozkol. Augustin Procházka podal na Marii Procházkovou žalobu o neplatnost smlouvy, týkající se veřejných záchodků. Situace mezi příbuznými dospěla tak daleko, že Marie Procházková napadla Augustinovu manželku, prodavačku Marii a "spílala jí do poběhlic". Tak či tak, její smlouva s manželem byla uznána za platnou, takže podnikala vesele dál. A činila se.

Záchody prvé i druhé třídy

Záchody spravované paní Marií byly rozdělené do dvou tříd, v první se platily za použití 4 krejcary, ve druhé 2. Klozety první třídy se honosily zrcadly, terakotovou podlahou s koberci, čistými ručníky, toaletním papírem "rostlinným a nepotištěným".
Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.
Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.
FOTO: archív autorky
Nechyběla kniha stížností a pražský adresář. O záchodky pečovaly "řádné starší ženy, ošetřovatelky ve veřejných záchodcích". Platil pro ně zvláštní řád.
Kromě povinnosti udržovat čistotu obsahoval i další pokyny - např.: "Ošetřovatelky musí znáti česky i německy, každého zdvořile a co nejuctivěji přivítati a pozdraviti, osoby mající nemoc veřejnosti ošklivost způsobující, aneb odporně nečistotné, nesmí dovnitř vpustiti."
Vedle těchto povinností ošetřovatelka pomáhala návštěvníkům vyčistit boty a šaty, případně jim přišila knoflík. Za poplatek "uschovávala malé balíčky nebo části oděvu". Kvalitu obsluhy a čistotu toalet pravidelně kontrolovali okresní lékaři. Paní Marie Procházková se měla co otáčet.

Nemůže se tam ani obrátiti

V roce 1889 si stěžoval Spolek ku povznesení návštěvy cizinců v Praze na malý záchodek u Národního divadla, kam "člověk trochu silnější se ani odvážiti nemůže, poněvadž by se tam nemohl obrátiti". Jindy, v roce 1900, jakýsi V. M. naříkal zase nad tím, že toalety u Národního jsou "pokryty nestoudnými, mravně insultujícími nápisy, které pro svou amorálnost mají být odstraněny". Jednou došlo na klozetu i k malé nehodě - na záchodku na náměstí Míru si v srpnu 1932 paní Marie Bláhová "poranila sedací část těla o prasklou mísu".
V roce 1932 si jakýsi R. J. ve Hvězdě, listu paní a dívek, stěžoval na nedostatek mýdla na veřejných záchodech a navrhoval, aby se v nich vybudovaly skříňky pro "stálé zákazníky" s hygienickými potřebami.
Paní Marie Procházková ukončila svou skoro padesátiletou funkci provozovatelky veřejných záchodů v roce 1937. Bylo jí osmdesát let. Její i obecní záchodky v počtu čtyřiceti pronajala poté městská rada Družině čs. válečných poškozenců. Jedna etapa "vývoje záchodů" skončila.
Lenka Bobíková, Právo
 

Kam dříve Pražané jezdili na dovolenou

6. srpna 2018 v 5:24 | Novinky |  Životní styl

Kam dříve Pražané jezdili na dovolenou

"Na letním bytě nelehejte s čeledínem či jiným domácím k ruce, je to nepěkné, nezdravé, někdy i peníze navíc požadující," radila v roce 1904 v časopise Šťastný domov dáma skrývající se za zkratkou Eva.
Obraz Vojtěcha Hynaise na výletě z roku 1889 zpodobnil „výletní idylku“ v přírodě.
Obraz Vojtěcha Hynaise na výletě z roku 1889 zpodobnil "výletní idylku" v přírodě.
FOTO: archív Lenky Bobíkové

Šlechta vyrážela do zahraničí

Ve druhé polovině 19. století bylo ještě vzácné vyjíždět na dovolenou do zahraničí.
Výjimkou byla šlechta a zámožní pražští patricijové.
Nejvíc se jezdilo do Drážďan, do Mnichova a do Švýcarska.
Podle Ignáta Herrmanna: "Na člověka, který se odvážil až do Paříže, do Bruselu, pohlíželo se jako na neohroženého cestovatele."
pátek 27. června 2014, 7:17
Uváděla rozsáhlé pokyny pro "žití slušné hospodyně v přírodě". Právě tehdy byl totiž pobyt o dovolené na letním bytě pro mnohé příslušníky středních vrstev nejen záležitostí odpočinkovou, ale i společenskou. Ven jezdil kdekdo. Často jen proto, aby trávil čas úplně stejně jako v Praze.
Turistika ještě nebyla masově rozšířena, proto se jí Šťastný domov tolik nevěnoval. Zato psal o tom, jak letní byt vybírat a jak se během prázdnin chovat. Ovšem co vám doporučoval, záleželo na tom, zda jste patřili mezi "vilníky" či "proletáře".

Dejch' na mne močál

Psychiatr Vladimír Vondráček jezdil na letní byt do vily v Jevanech, kterou vlastnili rodiče jeho manželky. Krajina byla krásná, lesnatá a romantická. Přesto Vondráček po příjezdu vždycky zesmutněl. Když se jej ptali, co mu je, chmurně odpovídal: "Dejch' na mne močál."
Ovzduší se mu zdálo vlhké, bál se "nádchy" a "ve vile bylo tak vlhko, že když jsme tam jednou nechali přes zimu dubové zahnuté turistické hole, téměř se narovnaly. Cigarety jsem musel přechovávat v hermeticky uzavřených sklenicích, zato doutníkům vlhko prospívalo". Vondráček se domníval, že jevanské klima "se hodí pro vyhlazovací koncentrační tábor".
Ne každý měl ovšem podobné zkušenosti.
Dovolené předcházelo horečné balení kufrů.
Dovolené předcházelo horečné balení kufrů.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Vondráček sám patřil mezi tzv. vilníky. Termín vilníci měl se sexem a vůbec s tělesnou žádostí pramálo společného. Vymyslel jej na přelomu 19. a 20. století spisovatel Ignát Herrmann, hlásící se hrdě ke společnosti vilníků, tedy lidí tak majetných, že vlastnili kromě bytu i vilku v okolí Prahy.
Naproti tomu "proletáři" byli odkázáni na rady vydavatelky Šťastného domova paní Josefy Humpal-Zemanové, neboť právě podle jejích rad a stavu vlastní kapsy hledali pravidelně každý rok znovu a znovu pár místností k pronajmutí. A to nebylo jednoduché.

Řezal syny psím karabáčem

"Dopoledne mládež přinesla vysvědčení a již klopýtala přes napěchované kufry a kabely a žoky peřin a pokrývek, a odpůldne pražský byt zpustl. Vlaky rozvážely pražské "náletníky" všemi směry, do vil, do rodinných bytů, do najatých domků. A tak na dobu prázdnin ,zpustla' i Praha," vzpomínal Ignát Herrmann na prázdninové období. Čím blíž k Praze, tím byly byty dražší.
Mezi nejluxusnější patřily ty, které bylo možno pronajmout ve vznikajících vilových čtvrtích rodících se - v budoucnu proslavených - rekreačních středisek. Tedy v Senohrabech, Řevnicích, Hrušově, Dobřichovicích, v Roztokách, Jevanech, Černošicích (éra Máchova jezera měla teprve přijít).
Zvlášť Senohraby byly vyhlášené. Otcem letoviska v Senohrabech byl krejčí z Malého rynečku v Praze Václav Lada. V devadesátých letech 19. století postavil v nevzhledné obci Senohraby, zato ale s půvabnou krajinou, několik vilek ke koupi i k pronajmutí. A to za cenu celkem ucházející, za pět tisíc rakouských korun.
Vycházky na dovolené - dámy s nezbytným slunečníkem.
Vycházky na dovolené - dámy s nezbytným slunečníkem
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Postavil je za jeden rok a Pražané se jednotně těšili, jak ty fórové krabičky spadnou. Marně, stály ještě po devadesáti letech. V Senohrabech bylo navíc pěkné koupání a v okolí husté lesy.
Scházeli se tam v létě lidé zvučných jmen - například ministr obchodu Josef Fořt, který se v análech obce neproslavil ani tak pěknou vilou jako spíše tím, že své dva syny, Prokopa a Svatopluka, jak vzpomínal profesor Vladimír Vondráček, řezal při společných procházkách psím karabáčem. A byli další známí vilníci.

Řízky jako kola od trakaře

K známým vilníkům v Senohrabech patřil chemik a císařský rada Emil Votoček, který vstoupil do senohrabských pamětí veselými večírky Anny Lauermannové, matky své snachy, která psala knihy pod jménem Felix Téver. Večírky bývaly veselé a paní Anna na nich pokuřovala z doutníku napodobujíc styl George Sandové.
V Senohrabech měli vilky hlavně živnostníci, obchodníci, továrníci, lékaři. Méně umělci, většina z nich měla příliš hluboko do kapsy. Na rozdíl od známého velkořezníka Beránka, osočovaného senohrabskými za to, že jedl neustále řízky jako kola od trakaře, a to zločinně bez přílohy, bez salátu i brambor. Nejvíce jej za "rozežranost" pomlouvali sousedé, takto rodina Oplova, majitelé Palace hotelu v Praze.
Ženy byly varovány před "líháním s čeledínem a vůbec milostnými výstřelky, nevhodnými zvláště v přírodě, kde člověk může i nastydnouti a housera dostati".rady Šťastného domova o tom, jak se chovat o dovolené
Dalším známým místem, kam jezdili Pražané odpočívat, byl nedaleký Hrušov v údolí Mnichovky, středisko stavitelů a lékařů.

Hůlka z lidských obratlů

V Hrušově působil vilník Josef Rebec, zvaný Pepenáček. Pod pseudonymem Josef Roden napsal poklady dívčích knihoven, jako byla dílka Irčin románek, Irča v hnízdečku, Irčino tajemství.
Kromě toho nosil tento ředitel Dvořákova muzea ve vile Amerika slušivou hůlku sestavenou z lidských obratlů. Proslýchalo se, že mu ji dal soused, chirurg profesor V. Slavík, "po pacientovi".
Dámské sportovní oblečení, doporučené pro trávení volného času.
Dámské sportovní oblečení, doporučené pro trávení volného času.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Na rozdíl prý od srdečného a milého Rebce patřil Slavík k lidem nepříliš oblíbeným. Snad pro svou uzavřenost a chlad. Profesor Vondráček, který patřil k Slavíkovým žákům, o něm později napsal: "Rád si zahrál na Prozřetelnost. Tak třeba u člověka, který spadl do jámy, se při pitvě zjistilo krvácení do mozku. Rodina žádala od pojišťovny řekněme 20 000. Slavík řekl, že stačí 10 000. Když s tím pozůstalí souhlasili, nadiktoval, že dotyčný spadl do jámy a že to způsobilo krvácení do mozku a smrt. Když nesouhlasili, nadiktoval, že u něho nastalo krvácení do mozku, takže spadl do jámy."
Vilníci se koupali, chodili na houby, hráli fotbal, kuželník a mariáš. Bavili se.
Jinak ale vzpomínala na svůj letní pobyt ve mlýně v Roztokách malířka Zdenka Braunerová. Manželé Braunerovi, zejména matka Augusta, dbali, aby se jejich dcery i v létě držely kuchyně a staraly se o úklid. To vzpurnou Zdenku rozzuřovalo. Tajně kouřila a navštěvovala hostince. Šly s přítelkyní "samy do hospody, koupily každá syreček, dobrý kus chleba a pivo, měly se přitom výborně".

Věží táhl šikmo

Svůj letní čas si užívali i "proletáři".
Máchovo jezero postupem času „předstihlo“ rekreační střediska kolem Prahy.
Máchovo jezero postupem času "předstihlo" rekreační střediska kolem Prahy.
FOTO: ČTK
Jaroslav Vrchlický jezdil na letní byt do Slatiňan u Chrudimi, do Veltrus a Mlčehostů. Dovolenou trávil prazvláštně. Za slunných dní s pomačkaným kloboukem na hlavě sedával v kuchyni a hrál celé hodiny šachy. Marně rodina škemrala, že chce jít ven.
Dramatik a literární kritik Edmond Konrád na to vzpomínal: "Jako patnáctiletý student chodil jsem na letním bytě hrát šachy s Vrchlickým. Vyšly najevo dvě věci: první, že Vrchlický vůbec neumí hrát šachy, že by rád věží táhl šikmo, že nenajde správně pole, na něž má doskočit jezdec. Druhá pak, že nad matem žasne jako dítě, kterému vzali hračku."
Další specialitou velkého básníka byl způsob, jakým na letním bytě pracoval. Pracovat musel už proto, že často jezdil na dovolenou na dluh, a tak nezbývalo než dodatečně zaplatit básní nebo překladem. Zálohu předem na dílo totiž od roku 1882 nedostával. Mělo to své důvody.

Padesátku projedli a propili

Právě v roce 1882 se Vrchlický dohodl se stejně "mohovitými" přáteli Jakubem Arbesem a Bohdanem Kaminským, že získají děj se co děj zálohu od Jana Otty. A ten měl zlého - rozuměj svědomitého - pokladníka, pana Loukotu. Loukota byl ale zrovna nemocný, a tak tři přátelé navštívili velkorysého Ottu a vymámili z něj celou padesátku. Poté odjeli na Zbraslav a tam peníze projedli a propili. Od té doby bylo se zálohami utrum.
Ignát Herrmann (vpravo) rád vzpomínal na pražské dovolené.
Ignát Herrmann (vpravo) rád vzpomínal na pražské dovolené.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Na letním bytě se Vrchlický do práce nehrnul. V Praze byl zvyklý hned po snídani odcházet do pracovny se slovy: "Musím jít, Pegas už hrabe." Jinak tomu bylo venku. Podle Edmonda Konráda: "Žena mu řekla: Vrchlický, tys na dnešek do Máje slíbil tu báseň! Vrchlický s provinilým úsměvem: Ale dej mi pokoj! Táhněte! (To platilo Konrádovi nad šachovnicí.) Od nádraží zalehl hvizd lokomotivy. Letním dnem jako vzdálený hrom zaduněl zastavující se vlak. Paní Vrchlická dveřmi jako nahlédla: Vrchlický, vlak je tu, a ty nic nemáš. Až přijdou, já nevím, co jim mám dát. Vidíš, už zvoní! Také Vrchlický sebou trhnul: Zvoní! Zvonilo! Dej sem tužku, nebo pero."
Pak podle Konráda psal na první kus papíru, který mu přišel pod ruku. Někdy to byly i noviny. Se čtveráckým úsměvem řekl posléze příchozímu: "Odpusťte za zpoždění, já to musel - tento - vypilovat." A šel zase hrát šachy.
Ženy proletářky trávily dovolenou jinak. Pokračováním každodenních povinností, sháněním potravy a v kuchyni. Většinou ovšem s pomocí služek. Právě jim radil Šťastný domov.

Služka postarší a nevzhledná

Šťastný domov doporučoval, aby si paní na letní byt pořídily "služku postarší a nevzhlednou, neboť tělesnost se v přírodě rozvíjí a mohla by vlastního muže k všelijakým myšlenkám, ba činům ponoukat". Zároveň byly ženy varovány před "líháním s čeledínem a vůbec milostnými výstřelky, nevhodnými zvláště v přírodě, kde člověk může i nastydnouti a housera dostati".
Kromě těchto vcelku kuriózních rad poskytoval Šťastný domov i racionální rady. Tak pod heslem Dejte dolů korset doporučovala v roce 1905 paní Josefa Humpal-Zemanová pro pobyt na letním bytě odpovídající oblek.
Zamítala hedvábí, krajky, zdůrazňovala prostotu. Muž měl vystačit s plátěným oblekem a čepicí, případně s rákosovou hůlkou. Rodina měla jíst jednoduchá jídla, vyvarovat se alkoholických nápojů a každý den chodit na procházky. A to i v dešti, neboť "činí dobře pleti".
Ve skromném domku ve Veltrusích trávil Jaroslav Vrchlický prázdniny.
Ve skromném domku ve Veltrusích trávil Jaroslav Vrchlický prázdniny.
FOTO: Vasil Bobík
I rady týkající se chování při cestování na letní byt byly rozumné. Tak např.: "Jedeme-li vlakem na dovolenou s úzkostlivým spolucestujícím pěknou krajinou, nelíčíme jemu ani ostatním neštěstí, která se tu přihodila, či nehovoříme o možném vykolejení vlaku." Takové byly pokyny pro harmonické dovolené.
Výjimkou zatím byl způsob, jak trávil dovolenou např. skladatel Vítězslav Novák, který zlezl kdejaký štít ve Vysokých Tatrách. To už byla předzvěst nové doby.
Lenka Bobíková, Právo

Pavouci věští počasí

6. srpna 2018 v 5:03 | Blesk ??? |  Blesk
K babímu létu neodmyslitelně patří pavouci se svými stříbrnými sítěmi, rozvěšenými v přírodě všude, kde se dá.
O pavoucích se traduje, že nám přinášejí štěstí. Málo však už se ví, že rovněž patří mezi nejcitlivější proroky počasí. Stanete-li se tedy jejich bedlivějšími pozorovateli, můžete se dozvědět ledaco zajímavého o nadcházejícím počasí:
Trvale pěkné počasí-pavouk tká pavučinu zvolna a pomalu.
Příchod nejistého počasí-pavouk spěchá s předením pavučiny.
Příchod teplého počasí-pavouk venku rozpřádá pavučinu, zejména proti severní a západní straně.
Stále pěkné počasí-pavouk sedí uprostřed pavučiny se skrčenýma nohama. Má-li nohy připraveny ke skoku, brzy zahřmí.
Bude větrné počasí-pavouk začne s odstraňováním některých nití na pavučině.
Blíží se bouřky a lijavice-pavouk sedí v koutečku a síť má potrhanou nebo na ní má velká oka.
Můžeme čekat návrat pěkného počasí-pavouk opět začne spravovat svou pavučinu.
Brzy přijdou mrazy-pavouk obrací pavučinu k jihu
(hs)
 


Plameňáci-gayové mají mládě

6. srpna 2018 v 4:17 | Blesk 23.5.2007 |  Blesk
Je to příběh jako vystřižený z červené knihovny. Dva homosexuální plameňáci růžoví, Carlos a Fernando, ze slimbridgeské rezervace toužili už šest let po mláděti. Jejich zoufalství dosáhlo až té míry, že ostatním párům kradli vejce přímo z hnízda. Teď se jim však sen splnil. Od dojatých strážců rezervace dostali mládě, které jeho rodiče opustili. Páreček plameňáků-gayů Carlos a Fernando sídlí v rezervaci Wildfl ow & Wetlands Trust (WWT) na předměstí Londýna. Žijí spolu už šest let, bohužel mláďata přirozeně mít nemohli. Jejich zoufalství pravidelně vrcholilo krádežemi vajec z cizích hnízd. Strážcům rezervace se ptáků toužících po rodině zželelo, a tak když minulý týden jiní plameňáci opustili hnízdo, v němž se z vejce vyklubalo mládě, zařadili Carlose a Fernanda na první místo potenciálních adoptivních rodičů. Proces líhnutí má však u plameňáků přísná pravidla. Rodiče musejí naslouchat ťukání ptáčátka, ještě než se vylíhne, a komunikovat s ním. Aby oba milenci ptáče přijali, ochranáři museli použít fintu. Čerstvě vylíhlé mládě umístili do staré poslepované skořápky, aby se mohlo vyklubat znovu. Staronové vajíčko umístili Carlosovi a Fernandovi do hnízda. A stal se zázrak! Staří plameňáci začali skutečně mláděti naslouchat a 'hovořit' s ním. Během několika minut ptáče skořápku rozbilo a nadšení adoptivní rodiče je přijali za své.
Londýn (INT, coe)
Je to příběh jako vystřižený z červené knihovny. Dva homosexuální plameňáci růžoví, Carlos a Fernando, ze slimbridgeské rezervace toužili už šest let po mláděti. Jejich zoufalství dosáhlo až té míry, že ostatním párům kradli vejce přímo z hnízda. Teď se jim však sen splnil. Od dojatých strážců rezervace dostali mládě, které jeho rodiče opustili. Páreček plameňáků-gayů Carlos a Fernando sídlí v rezervaci Wildfl ow & Wetlands Trust (WWT) na předměstí Londýna. Žijí spolu už šest let, bohužel mláďata přirozeně mít nemohli. Jejich zoufalství pravidelně vrcholilo krádežemi vajec z cizích hnízd. Strážcům rezervace se ptáků toužících po rodině zželelo, a tak když minulý týden jiní plameňáci opustili hnízdo, v němž se z vejce vyklubalo mládě, zařadili Carlose a Fernanda na první místo potenciálních adoptivních rodičů. Proces líhnutí má však u plameňáků přísná pravidla. Rodiče musejí naslouchat ťukání ptáčátka, ještě než se vylíhne, a komunikovat s ním. Aby oba milenci ptáče přijali, ochranáři museli použít fintu. Čerstvě vylíhlé mládě umístili do staré poslepované skořápky, aby se mohlo vyklubat znovu. Staronové vajíčko umístili Carlosovi a Fernandovi do hnízda. A stal se zázrak! Staří plameňáci začali skutečně mláděti naslouchat a 'hovořit' s ním. Během několika minut ptáče skořápku rozbilo a nadšení adoptivní rodiče je přijali za své.

Článek zveřejněn: 23.05.2007

Květomluva

10. července 2018 v 12:52 | Večery pod lampou 13/1995 Milan Cýsař |  Životní styl


Květomluva


Květiny odedávna symbolizovaly krásu, něhu, lásku, přátelství i úctu. Jejich darováním vyjadřovali lidé své city, přání i vzkazy. Podle tvaru květů, barvy, vůně a jména se květinám přisuzoval různý význam a vlastnosti. Také se o nich tradovaly všeliké báje a pověsti, objevovaly se v pohádkách, a to vše dohromady dalo základ - květomluvě.


astra - musíme se rozejít
blatouch - jsi mi sympatická
bodlák - jsi protivná
čekanka - čekej na mne
divizna - neboj se mne
fiala - rád bych tě zlíbal
fialka - nebuď tak skromná
fuchsie - trápím se láskou
heřmánek - už tě víc nespatřím
hledík - nezapomenu ti to
hortenzie - tak záhy jsi zapomněla
hyacint - mám tě rád
jasmín - obejdu se bez tvé lásky
kalina - proč jsem ti lhostejný?
karafiát - zůstaňme přáteli
kopretina - proč jsi tak pyšná?
kosatec - jen ty mi můžeš vrátit klid
levandule - nejsi upřímná
lilie - věřím v tvou nevinnost
maceška - jsi ke mně krutá
měsíček - důvěřuj mi
narcis - jsi příliš hrdá
ocún - pamatuj, že krása je pomíjivá
orlíček - jak jsi mladá
pantoflíček - vyslyš mne
petrklíč - kdo je tvůj milý?
pomněnka - nemohu zapomenout
protěž - má láska je trvalá
rezeda - cením si tvé povahy
rudá růže - zbožňuji tě
sasanka - jsi upřímná
sněženka - jsi moje první láska
šeřík - opravdu mne miluješ?
tulipán - jsi koketa
vřes - stále na tě vzpomínám
zimostráz - nebuď tak svéhlavá
zvonek - kdy tě uvidím?
 

Ptačí stěny: pro milovníky pískovcových skal

22. května 2018 v 16:29 | Deník (Blanka Stará) |  Deník.cz

Ptačí stěny: pískovcová krása

Severní Čechy /FOTOGALERIE/ - Skoro každý z nás asi navštívil Tiské stěny v obci Tisá. Ale když se podíváte po okolí, nemůžete si nevšimnou Ptačích a dále také Ostrovských stěn.

3.8.2010

SDÍLEJ:


Zvětšit fotografii

Zvětšit fotografii

Zvětšit fotografii


PTAČÍ SKÁLY jsou rájem pro turisty i lezce, kteří zde najdou krásné přírodní scenérie. Foto: Blanka Stará

Ptačí stěny se táhnou již od hranic přes obec Rájec až do Ostrova. Do Ptačích skal se můžete dostat několika způsoby.

Vyjet autem až do obce Rájec a zaparkovat nebo vyjet autobusem do Tisé a pěšky do Rájce. Na začátku Rájce se nachází informační tabule, kde jsou jednotlivé stěny zakreslené, a tudíž si můžete vybrat, kam až se budete chtít podívat a jakou trasu si zvolíte.

Také jsou tam popsána pravidla chování pro horolezce apod. Z Rájce se dostanete odbočkou už jen pěšky. Je zde zákaz vjezdu motorových vozidel.

Již cestou v lesíku uvidíte skály, které někdy vytváří spojené celky. Krásu těchto Labských pískovců můžete obdivovat jak z cesty, tak se můžete i vydat na vrchol. A to nemusíte být ani horolezci, abyste se dostali až nahoru. Na vrcholy se totiž dostanete pomocí několika strmých svahů.

A poté můžete klidně přejít po vršcích, někdy lesíkem, někdy přímo po skále. Z Ptačích stěn je velice nádherný pohled do krajiny a okolí. Jelikož jsou to poměrně rozlehlé skály, bude nějaký ten čas trvat, než je projdete, a přitom se můžete se nechat fascinovat krásnými přírodními útvary, které příroda během dlouhé doby vytvořila.

Do těchto stěn se neplatí žádné vstupné, jsou volně přístupné, a to v kteroukoli dobu. Jsou také velmi málo navštěvované, což zaručí určitý klid a soukromí na nasávání kouzla přírody. Například při naší návštěvě jsme nepotkali vůbec nikoho.

Snad jen ten písek a pyl, který létal vzduchem a usazoval se mi na fotoaparátu, byl trochu nepříjemný… Jinak výlet do Ptačích skal neměl chybu. Určitě všem tento výlet doporučuji.

Zpracovala Blanka Stará
Zdroj: https://jablonecky.denik.cz/zpravy_region/ptaci-steny-piskovcova-krasa20100803.html

Velikonoce

12. března 2018 v 16:29 | Rudolf Čech |  Velikonoce

Velikonoční půst 14.2.2018 až 1.4.2018


Postní neděle a jejich názvy
Velikonoce jsou v Čechách vyvrcholením 40 denního postního období, které přichází po veselém masopustu a začíná Popeleční středou. Popeleční středa je poslední středa před 1. nedělí postní. O Popeleční středě se světí popel z ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít - věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví - aby se sekera později nesvezla z nohy. Ani drát peří se nesmělo - štípaly by blechy.

Neděle v době půstu mají svá zvláštní jména

1. neděle postní (Invocabit) - 18.2.2018
Černá - ženy oblékaly černé šátky, matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily že jim je nadělila liška, někdy také Pytlová, Pučálka nebo 1. Liščí neděle
2. neděle postní (Reminscere) - 25.2.2018
Pražná - pražila se obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka, také Černá, Samometná
3. neděle postní (Oculi) - 4.3.2018
Kýchavná - lidé si přáli navzájem, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor - zdravili se navzájem "Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh!"
4. neděle postní (Laetare) - 11.3.2018
Družebná - družba spolu se ženichem chodívala tuto neděli do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy, také Družbadlná nebo Družbadlnice, Liščí, Středopostní, Růžová
5. neděle postní (Judica) - 18.3.2018
Smrtná - ze vsi se vynášela slaměná Smrtka (Mařena, Mořena, smrtholka, Morena, Čaramura) - loutka ze slámy, která se házela za vsí do potoka
6. neděle postní (Palmare) - 25.3.2018
Květná - také Beránková, Palmová, slavila se památka vjezdu Krista do Jeruzaléma, světí se kočičky - jívové proutky, nosí se " líto" (zelená ratolest zdobená barevnými fábory a bílými nebo barevnými skořápkami - lítečko nosívala děvčata a s přáním po domech zpívala: "Květná neděle, kdes tak dlouho byla...", vymetají se světnice - aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela (Pryč hosti bez kostí! - švábi atd.), v některých krajích věří, že by měl mít tento den člověk na sobě něco nového - aby ho nepokakal (nebo mu neublížil) beránek

Velikonoční týden
Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky.
Pondělí - 26.3.2018 před Velikonocemi se nazývá Modré pondělí (Modrý půndělí) - název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele
Úterý - 27.3.2018 se říká Šedivé (Šedivý houterý) - bylo bez zvláštních zvyků
Středa - 28.3.2018 před Božím hodem se nazývá Sazometná středa. Tento den se vymetaly komíny. Někde též nazývaná Škaredá středa. Lidé se neměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista - škaredil na něj.
Těžiště Velikonoc je v následujících třech dnech: Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, které jsou od II. vatikánského koncilu pojaty jako jeden celek - Triduum sacrum - svaté třídenní. Velikonoce vrcholí slavností Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu nebo jako noční slavnost vyústí na Hod boží velikonoční.
Čtvrtek - Zelený čtvrtek - 29.3.2018 název je snad odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý.
Naposledy zazní kostelní zvony, pak umlknou až do Bílé soboty = odlétají do Říma. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky.
Ze země se rámusem vyhánějí zlé síly, které moří mladé osení. Děti s velkým nadšením procházely krajem s nejrůznějšími klapačkami a řehtačkami, s pojízdnými drnčícími trakaři - magickými napodobeninami pluhů. Lidé se omývali rosou nebo v potoce, pojídali pečivo pomazané medem, tzv. jidášky. Při mši na Zelený čtvrtek omýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům, stejně jako Kristus apoštolům při Poslední večeři.
Pátek - Velký pátek - 30.3.2018 (Bolestný, Tichý) je dnem hlubokého smutku.V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V kostelech se upravoval "Boží hrob", předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí.
Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník.
Byl to den bez práce, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili, chlapci vrkali a klepali ve tři hodiny odpoledne. Tento den se nesmělo prát, neboť pradleny říkaly že by namáčely prádlo do Kristovy krve - velký pátek je svátkem vody. Pátek byl také dnem čarodějnic - lidé věřili že kdyby čarodějnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by je pomocí takového vontu uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt ho někde ve stavení nebo v chlévě - pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.
Sobota - 31.3.2018 poslední postní den byla Bílá sobota (Veliká, Provodní), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění).
Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů, chlapci naposledy hrkali s koledou.
Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Z "Božího hrobu" se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz, které se nesly ve slavném průvodu vzkříšení. Vrcholí velikonoční slavnosti - vigilie. Přichází Veliká noc, po níž vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zvony se vracejí z Říma. Také se omývaly obličeje sněhem nebo studenou vodou - aby byli lidé po celý rok zdraví.
Tak jako se chodí o Vánocích na jesličky, chodili se Pražané před 100 lety dívat na Boží hrob připravený vojáky v kostele u Prašné brány (dnes zrušen). Hrobem byla umělá skála, v níž leželo Kristovo tělo, kolem stály čestné stráže a byly rozmístěny různé zbraně, dělové koule. Po církevní slavnosti byla vystřelena salva a následovala přehlídka s doprovodem pražských vojenských hudeb.
Neděle - 1.4.2018 Boží hod velikonoční - 1. neděli velikonoční se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele.
Den vzkříšení Ježíše Krista.
Pondělí - 2.4.2018 o Velikonočním pondělí, zvaném také Červené (podle darování červeného vejce), Mrskaný pondělek, Pomlázkové hody se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však na pomlázku, původně ještě pohanský magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví, jehož se účastnili dospělí - muži z žen čerstvými metlami (pomlázkami) vyháněli nemoci a polévali je mocnou živou vodou - za tuto službu se jim ženy odměňovaly zdobenými vejci jako příslibem skrytého, budoucího života. Někteří odborníci se domnívají, že šlehání a polévání žen je vlastně symbolickým aktem oplodnění.
Později se stal tento den hlavně zábavou pro děti, mládež ale i dospělé. Dodnes mládenci chodí za děvčaty dům od domu s vlastnoručně vyrobenými nebo koupenými pomlázkami splétanými z různého počtu vrbového proutí, které jsou na koncích zdobené pestrobarevnými stuhami. Malí i velcí koledníci dostávají od vyšlehaných dívek zdobená vajíčka, malé sladkosti nebo velikonoční perníčky. Zvláštní pozornost si zaslouží i rýmované říkačky "velikonoční koledy", které obvykle celý rituál koledování provázejí. A tak se "koleda" říká tomu, co si koledník vykoleduje, samotné obchůzce, ale koleda je zároveň i zmíněná říkanka. Koledování (vánoční i velikonoční) se církev snažila zakázat, ale bez úspěchu - tento pohanský zvyk byl a je mezi lidmi příliš hluboce zakořeněný.
Pár koled na ukázku

Hody, hody, doprovody,
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesl košík vajíček.
Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dá lán jetelíčka
a já říkal: Ne, ne, ne.
Na remízku mezi poli,
mám já strýčka králíčka,
tomu nosím každým rokem,
malovaná vajíčka.


Upletl jsem pomlázku,
je hezčí než z obrázku,
všechny holky, které znám,
navštívím a vymrskám,
než mi dají vajíčko,
vyplatím je maličko.


Panimámo zlatičká,
dasrujte nám vajíčka,
nedáte-li vajíčka,
uteče vám slepička
do horního rybníčka
a z rybníčka do louže,
kdo jí odtud pomůže?


Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný,
za kamny v koutku,
na vrbovým proutku,
proutek se ohýbá, vajíčko kolíbá,
proutek se zláme,
slepička z něj spadne.
Vajíčko se otkoulí
do strejčkovy stodoly,
vajíčko křáp, slepička kdák,
panímámo, máte mi ho dát.

První neděle po Velikonocích se nazývá Bílá neděle - Provodní (také vodsprovody, probůdky, prabůdky - etymologický slovník tvrdí že se tento den konaly průvody novokřtěnců ke kostelu, nebo pojmenování souvisí s vynášením - vyprovázením Mořeny = zimy). Toho dne novokřtěnci naposledy nosili bílý šat. Neděle je často den prvního svatého přijímání.
Sedmou nedělí po Velikonocích, nazývanou Hod Boží svatodušní - Seslání Ducha svatého, začínají letnice.

Když se řekne Velikonoce

12. března 2018 v 16:25 | Večery pod lampou |  Velikonoce
vybaví se nám spousta názvů a jmen, která sice každoročně slýcháme, ale - přiznejme si - mnohdy bychom nedokázali přesně vysvětlit či časově zařadit. Proto jsme se dnes rozhodli pro malý vysvětlovací rychlokurz.

Pučálka

je první postní neděle (někdy se jí také říká Pytlová či Liščí). Její název je odvozen od pokrmu. Pučálka byl předem naklíčený hrách, který se opražil na suché pánvi a podával se buď sypaný pepřem, nebo pocukrovaný či polévaný medem. Pučálka bylo také jméno maškary oblečené do obleku z hrachoviny. Tato maškara obcházela chalupy a házela do síní hrách, aby byla bohatá úroda.

Pražná neděle

je druhá postní neděle (někdy se jí říká Černá nebo Samometná). Tento název je spojen znovu s pokrmem. Pražma se připravovala z naklíčených zrn.

Kýchavá neděle

je třetí postní neděle. Pověra říkala, že kdo v tuto nedělitřikrát za sebou kýchne, bude celý následující rok zdravý.

Družebná neděle

je čtvrtá postní neděle. V tento den se scházeli chlapci a dívky, každý přinesl něco k jídlu a pak vše společně snědli. O Družebné neděli se pekli koláče zvané družbance s několikerou nádivkou - s mákem, tvarohem, povidly.

Smrtná neděle

je pátá postní neděle, o níž se ze vsi vynášela smrtka a přinášelo se léto. Písemné doklady o tomto zvyku, mimochodem jednom z nejnámějších a také nejzakazovanějších, pocházejí už ze 14. století. Smrtka (také Morana či Mařena) byla bohyně smrti a zimy. Její figura byla nejčastěji zhotovena ze slámy, pak se připevnila na dřevěný kříž a ustrojila do ženských šatů. Na vysoké tyči ji pak mládež v průvodu vynesla za ves. A tam byla buď hozena do vody, nebo spálena - to podle krajového zvyku. Když Moranu utopili, ustrojili líto, které většinou tvořil vršek smrčku bohatě ozdobený vyfouklými vejci, stuhami a kokardami, někdy také svatými obrázky. A s lítem pak obcházeli vesnici a koledovali.

Květná neděle

je šetá postní neděle (říká se jí také Beránková). V tento den křesťané oslavují vjezd Ježíše - Spasitele - do Jezuzaléma. Je vyhrazena svěcení kočiček, vrbových prutů, beranů a postních jídel. Svěcené kočičky se dříve zasunovaly za obrázky malované na skle, aby chránily stavení před bleskem a přinášely štěstí. Tradičními pokrmy byla hlavička, jidáše s medem a obřední pečivo (to mělo podle krajů různé tvary: byly to holubičky, miminka či raci).

Pašijový týden

následoval po poslední postní neděli. Slovo pašije má latinský původ a znamená utrpení, v tomto případě Ježíšovo utrpení. Křesťané si pojmenovali jednotlivé dny tohoto týdne:
Modré pondělí (někdy Žluté),
Šedivé úterý,
Škaredá středa,
Zelený čtvrtek,
Velký pátek,
Bílá sobota.
Každý z těchto dní (kromě pondělí a úterý) byl spojen s nejrůznějšími zvyky a obřady.
Po Bílé sobotě následovala Neděle velikonoční, zvaná též Hod boží velikonoční. To byl den, který se prožíval v rodinném kruhu, bez přátel a známých.
Celá rodina se sešla u svátečně prostřeného stolu, otec jako hlava rodiny oloupal natvrdo vařené vejce a rozdělil je na tolik dílků, kolik bylo přítomných osob. Každý svůj kousek snědl, neboť kdyby toho roku zabloudil, stačilo, aby si vzpomněl, s kým vejce jedl - a bezpečně se vrátil domů... O velikonoční neděli se podávaly nejlepší pokrmy - pečený beránek, skopové maso, velikonoční hlavička, baba, mazance, jidáše, svítek či ušelo. Nevíte, co jeušelo? Přece omáčka z krupice, vajec, cukru a skořice. A tradici pečených beránků zachováváme i my dodnes, když si pečeme beránky z piškotového těsta... Pondělí velikonoční je název dá se říci moderní, dříve se říkalo Červené pondělí. Tento název byl odvozen od barvy vajec, převážně barvených na červeno. V některých místech tomuto dnu říkali také pomlázka, jinde koleda.
A co to je pomlázka, korbáč, dynovačka, metla, šlehačka, žíla, tatar, to snad je zbytečné vysvětlovat. Důležité je, aby byla spletena z mladých vrbových prutů, protože síla těchto prutů má při dotyku na každého, koho se dotkne, sílu, svěžest a zdraví a navíc vyhání z těla lenost. Pomlázka má také přinést do domu úrodu, blahobyt a štěstí - proto také mládenec, který přišel do domu na pomlázku první, byl nejštědřeji obdarován. Hospodyně si od něho vzala pomlázku a pošlehala s ní všechen dobytek. Na Moravě někde nevymizel zvyk oblévat děvčata studenou vodou, která má člověka očistit od hříchů a osvěžit jeho tělo.
-aj-

Jarní úklid v deseti krocích

12. března 2018 v 13:06 | Rytmus života |  Velikonoce

Svátky jara od A do Z

12. března 2018 v 10:08 | TV Revue duben 2003 |  Velikonoce

Ab ovo

Ab ovo - neboli "od vejce", tak nějak říkali staří Římané, když chtěli naznačit, že vše začíná od začátku, neboli od vajíčka.
Právě vejce je spojeno s nejvýznamnějším křesťanským svátkem - s Velikonocemi. Existuje několik výkladů, proč právě vajíčko se stalo jejich symbolem.
Vejce obsahuje zárodek života, je tedy symbolem plodnosti, úrodnosti a vzkříšení. V předkřesťanských dobách se vajíčko dávalo do hrobu k mrtvému.
Vejce něco skrývá, dovede udržet své tajemství a tím tajemstvím je nový život. A nový život - to je jaro, to je vzkříšení.
Podle legendy Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, a když přišli jednou do statku poprosit o kus chleba, hospodyně měla jenom jedno jediné vajíčko. Upekla ho v popelu a nabídla pocestným. Po jejich odchodu si hospodyně všimla, že se skořápky proměnily ve zlato. Proto začala ve výroční den návštěvy oněch pocestných obdarovávat bližní vejcem.

Datum Velikonoc

Velikonoce jsou spojeny s památkou umučení a vzkříšení Krista a slavily se už v době předkřesťanské. Tehdy ovšem jako jaro, probuzení země, začátek zemědělských prací. když byl na začátku našeho letopočtu ukřižován Ježíš Kristus a v noci ze soboty na neděli se odehrál zázrak zmrtvýchvstání, dostal svátek své jméno Velká noc neboli Velikonoce.
Velikonoce navazovaly na svátek pesach - památku vysvobození Židů z egyptského zajetí, který se podle židovského kalendáře slaví 14. a 15. dne měsíce nisanu.

Kraslice

Omalovaná a ozdobená vejce byla platidlem za blahodárné vyšlehání pomlázkou. Vajíčko muselo být plné a krásné - odtud se vzalo slovo "kraslice". Během let se vyvinula spousta zdobných technik, barevností a vzorů.
Nejrozšířenější technika zdobení je vosková batika. Zpravidla se nanáší včelí vosk a barvy několikrát za sebou. Po nanesení všech vrstev se vosk rozpustí, setře a na vajíčku se objeví barevný vzor.
Některé vzory se leptají kyselinou, jiné se leptají kyselým zelím. další vzory se tvoří plasticky - reliéfně nanášeným voskem.
Někde se na kraslice nalepují miniaturní obrázky, mašličky i jemně stáčené drátky.
Nejčastěji se ovšem vejce barví a pak se na ně nalepí obtisky, nebo se používá tak zvaná přírodní batika - vajíčko se obloží kvítky či lístky, ováže se gázou a pak se povaří v odvaru z cibulových slupek. Jinou barvu dostaneme, když barvíme ve slupkách ze světlé cibule, jinou, když použijeme slupky z červené cibule.
Barvit můžeme také v mladém obilí - pak budou vajíčka krásně zelená.

Co kraj, to jiné zdobení

Nejstarší české kraslice nebyly zdobené ornamenty, vyrývaly se na ně veršíky, které byly lemovány květinami.
Moravská vajíčka vypadala jako vyšívaná - malovaly se na ně růže, granátová jablka, lístky.
Vejce z Podluží bývala fialová, vínová, modrá a černá, na nich se báječně vyjímala bílá kresba.
Na Chodsku se barvila vejce červeně a vzor se do nich vyrýval jehlou.
Na Slovácku se vejce zdobola voskem složitými vzory a mnoha barvami, převládala černá.
(mf)

Kam dál