Říjen 2008

Nebojte se čarovat

28. října 2008 v 8:44 | Večery pod lampou 51/1996 |  Večery pod lampou
Nebojte se čarovat

Zkoušeli jste někdy o štědrovečerní noci zatřást bezem? Házeli jste pantoflem nebo pouštěli lodičky z ořechů? Jestli ne, nic vám nebrání v tom, abyste si to zkusili právě letos. Jestli ano, pokuste se i během letošních vánočních svátků vzkřísit některou ze starých tradic. Snad se právě vám podaří nahlédnout do tajemné budoucnosti.
Věříme, že bude příjemná!

Jak na tom budete se zdravím, zjistíte, když rozlousknete čtyři ořechy. Mají-li zdravá jádra, budete zdraví i vy. Jsou-li jádra plecnivá či zčernalá, postihne vás nemoc. Podle toho, kolik jader je zkažených, poznáte, jak vážná bude.


Aby vás celý rok nebolely nohy a netrápilo revma, nezapomeňte před štědrovečerní večeří šlápnout bosou nohou na sekeru položenou na zemi.

Čím pomaleji budete jíst na Štědrý večer polévku, tím déle budete živi.

Překrojíte-li po štědrovečerní večeři napříč jablko a jádřinec vám vytvoří hvězdičku, budete celý rok zdraví a spokojení. Objeví-li se křížek, nevěstí nic dobrého.

Mají-li se vás držet příští rok peníze, položte si při štědrovečerní večeři pod talíř minci.

Stejný účinek bude mít, když si schováte ze štědrovečerního kapra tři šupiny a uložíte si je do peněženky.

To, co vás čeká příští rok, můžete věštit z hrnečků. Vemte si sedm hrnečků a každým z nich přikryjte jednu věc: prsten, peníz, malinkou panenku, chléb, šátek, hřebínek, uhlí. Hrnečky promíchejte a pak jeden z nich odklopte. To, co pod ním naleznete, vám napoví budoucnost. Prsten znamená svatbu, peníz bohatství, panenka dítě, chléb štěstí, šátek cestu, hřebínek nedostatek, uhlí nemoc.

Abyste ochránili svou rodinu před zlými vlivy, neměl by na vašem štědrovečerním stole chybět med, česnek, kmín a svěcená křída.

Chcete-li svůj dům chránit před zlým povětřím, smeťte po večeři do dlaně drobečky z vánočky a hoďte je do větru.

Oblibu pro celý příští rok si získáte tím, když si Štědrý den ráno pomažete spánky medem.

Do roka se vám podaří sehnat ženicha, když během Štědrého večera tajně seberete devět patek z vánočky.

Půjdem spolu do Betléma

28. října 2008 v 7:58 | Večery pod lampou 51/1998 |  Tip na nedělní výlet
Půjdem spolu do Betléma ...

zpívá se v jedné z našich nejznámějších koled. Dnes bychom vás chteli pozvat ne sice do tohoto slavného, leč přece jen vzdáleného města, ale k betlémům maličkým, které v těchto dnech budou zdobit kostely a kostelíky, ale i výstavní síně a muzea v celé naší republice.
Jesličky podle historických pramenů vzešly z církevního prostředí, nejstarší zpráva o nich pochází z Itálie, a to z 15. století a je spojena se jménem svatého Františka z Assisi, který jako první měl postavit jesličky na veřejném prostranství před Vánocemi roku 1223. Zásluhu na jejich rozšíření po Evropě měly dva řády: františkáni a jzuité (ti je ostatně "rozvezli" i na další kontinenty, do Ameriky, japonska či Indie). Právě jezuité postavili roku 1562 ve svém pražském kostele první realistické jesle v českých zemích. Podle jejich vzoru pronikaly pak jesličky i do dalších klášterů a kostelů, a tak v 18. století bylo toto zpodobnění Kristova narození už běžné. V době osvícenství betlémy z kostelů mizely a začali se objevovat v lidských příbytcích. A právě dílům lidových řezbářů (ať již namátkou z Příbramska, východních Čech a Podkrkonoší, Valašska či Třebíče, které výrobou betlémů prosluly) se dnes většinou obdivujeme, v nich nalézáme také obraz života prostých lidí.
A z čeho že se betlémy vyráběly a vyrábějí? Ze dřeva i z papíru, z chlebového těsta, z plechu a cínu, z uhlí, z porcelánu a ze skla, z vosku, hrnčířské hlíny, ale také z perníku a z čokolády.
Zajděte tedy ke kapucínům na Loretánském náměstí, nebo do kostelíka svatého Matěje v Dejvicích. A nebo využijte prázdnin a zajeďte s dětmi přímo k betlémům nejobdivovanějším, do Třebechovic, do České Třebové, do Třešti, do Železného Brodu, do Slezkého muzea v Opavě, do Jindřichova Hradce či do kostela na Hoře Matky Boží nad Králíky. A nebo se vypravte jako každoročně do toho "svého" kostela a potěšte se tím, že betlém, který jste obdivovali už v dětství, zase stojí na svém místě.
-aj-

Zase jednou udělat něco pro sebe

27. října 2008 v 17:11 | Večery pod lampou 15/1997 |  Čtvrthodinka odpočinku
Zase jednou udělat něco pro sebe

Titulek míníme docela vážně. Kdy jste naposledy udělali něco jen a výhradně pro sebe? Ať si již vzpomenete, nebo ne, právě teď máte možnost cvičení, jež se jmenuje:

DOUŠEK SVĚŽESTI :
Najdeme si pohodlnou polohu v klidném a nerušeném prostředí. Tam buď usedneme, nebo ulehneme. Zavřeme oči. Podle možností se uvolníme. Hluboce a klidně vdechujeme a vydechujeme. V průběhu vdechu v duchu říkáme (přesnější je poněkud kostrbatá formulace "prožíváme sebepříkaz"): "Cítím se svěží a čilý, je mi dobře." Při vydechování se protáhneme a uvědomujeme si pohodu vyplývající z toho, že nás nic nebolí a je nám dobře. Takto pokračujeme po dobu asi tří minut.
Mohli bychom končit, ale z naší čtvrthodinky nám zbývá ještě dost času. Dopřejme si tedy chvíli tzv. kladného programování. Poslední hluboký vdech a výdech, nadále budeme dýchat klidně a bez nápadností. V pohodlné poloze zůstáváme a začneme vnitřní rozhovor. Položíme si otázku, namátkou "Z čeho se těším?", "Co mi dělá v životě radost?", "Co z mého života bych chtěla odkázat dětem?", "Podle čeho poznávám, že život není jen slzavé údolí?", "Proč stojí zato žít?, "Proč je svět krásný?". Na formulaci tolik nezáleží, podstatné je vyznění a samozřejmě odpověď. Chvilku si s ní pohrajeme, cizelujeme ji, formujeme samozřejmě kladně. (Ne tedy "netěším se z ničeho", ale "mám radost z vnoučat".) Vytvořenou větu - formulku - si v uvolněném stavu několikrát opakujeme. Pak ji používáme jako "krabičku poslední záchrany". Ve chvílích rozlady, skepse, úzkosti, v duchu řekneme STOP, přestaneme myslet na špatné a opakujeme si v duchu onu větu - "kladnou životní formulku".
-ák-

Ořešák

27. října 2008 v 16:15 | Večery pod lampou 29/1997 |  Ovoce na zahradě
Ořešák
Ořešák rostl v našich krajinách kdysi planě. Doby ledové ho však odtud vytlačily do jižnějších oblastí. Dnes se u nás vyskytuje výhradně vysazovaný.
Jako ovoce se u nás pěstuje ořešák vlašský (Juglans regia), který je kulturním potomkem podunajských, zakavkazských a východoasijských planých předků. V těchto oblastech má také prapůvod jeho šlechtění. Vznikaly tu nejprve lesosady, kde se nejlepším stromům uvolňoval prostor a dala příležitost vyvinout velké plody. Následoval výběr a pěatování těch nejlepších stromů. Pak se ořešáky objevovaly v klášterních zahradách a v parcích, později kolem zemědělských usedlostí.

Vánoční kaktus

27. října 2008 v 13:08 | Večery pod lampou |  Vánoce
vánoční kaktus
Vánoční Kaktus
( Zygocactuc truncatus)

Také každoročně už od listopadu opatrně obhlížíte rozvětvené stonky vánočního kaktusu s nadějí, že letos to určitě vyjde a rostlina se vám za celoroční péči odmění kaskádou růžově červených květů přesně na nejkrásnější svátky roku?
Ale pozor, stejně jako každý živý organismus má i tento epifytický kaktus, pocházející z východní Brazílie, své požadavky a přání. A pokud jim nevyhovíte, budou vám okenní parapet zdobit zase jen zelené stonky...
Příčin může být mnoho. Zygocactus je rostlina krátkodenní, k tomu, aby rozkvetla, potřebuje pouze osmihodinový až desetihodinový světelný den (delší světelný den sice vyvolává zesílený růst, ale potlačuje zakládání květních poupat). Vyžaduje sice trvalé umístění na světlém místě, nesnáší však prudké slunce, před nímž ho musíme chránit. máme-li možnost umístit rostlinu přes léto na balkoně či na zahradě, zvyšuje to naše šance na bohatý květ. Důležitá je také stálá teplota, mezi 16 a 20°C, v zimě kaktusu vyhovuje pouhých 15°C.
Úspěch při pěstování velmi ovlivňuje i správná zálivka. Od března do července, tedy v době růstu, potřebuje vánoční kaktus dostatek vláhy, ale už od srpna ho zaléváme velice mírně. Když se pak na koncích článkovitých stonků objeví během listopadu poupata, je to znamení, že máme zálivku zvýšit. Poupata opatrně rosíme a rostlinu v žádném případě nepřeléváme. Po odkvětu opět zálivku až do března omezíme.
Vánoční kaktus je navíc rostlina citlivá na hnojiva: k přihnojování raději nepoužíváme hnojiva průmyslová. Hrozí zde totiž nebezpečí, že obsahují vápník, na který je kaktus velmi citlivý.

Telč

27. října 2008 v 8:06 | Večery pod lampou 13/1997 |  Tip na nedělní výlet
Telč

Tentokrát společně zamíříme na jižní Moravu. Výlet do telče byste si neměli nechat ujít už proto, že se roku 1992 tato městská památková rezervace ocitla spolu s Prahou a Českým Krumlovem na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Město Telč se rozrostlo kolem původně gotického hradu, který byl vybudovaný jako důmyslná vodní tvrz. Obklopuje ho totiž soustava rybníků, jež kdysi sloužily jako obranný vodní systém. Rybníky doplňovaly samozřejmě i hradby, jejichž zbytky místy stojí dodnes. A dodnes můžeme také procházet Velkou a Malou bránou. Díky tomuto opevnění se město dlouho rotvíjelo jen na malém prostoru, a proto si zachovalo svůj historický ráz. Nové stavby se mohly budovat až za hradbami.
Největší zdejší pozoruhodností je určitě podloubím lemované náměstí, které si zachovalo půdorys ze 14. století, kdy zde bývalo tržiště. Domy pocházejí z pozdního středověku a většina z nich má renezanční podobu, ve výzdobě se však objevují rovněž gotické a barokní prvky. Fasády zdobí fresky a sgrafita. Za nejstarší telčskou stavbu se považuje 49 metrů vysoká románská věž za 13. století.
Gotický hrad se časem přeměnil v renezanční zámek. Do 14. století patřil českému králi, Jan Lucemburský ho však postoupil pánům z Hradce. Pak byl ještě v držení Slavatů a Lichtensteinů. Kromě zámeckých interiérů si prohlédněte i přilehlou renezanční zahradu, kterou lemuje arkádová chodba.
Budete-li v Telči, vypravte se i do zdejší přírody. Po červené či zelené značce (asi 2 km) dojdete do Luhu u Telče. Tato přírodní rezervace je ukázkou lužního lesa.
-zs-

Starý porcelán v našich domácnostech

25. října 2008 v 15:50 | Večery pod lampou

Vánoční zvyky zabezpečovaly zdraví a šťastný život

25. října 2008 v 11:12 | MF DNES - 19.listopadu 2005 |  Vánoce

Vánoční zvyky zabezpečovaly zdraví a šťastný život


Ačkoliv se pojetí Vánoc bezesporu posunulo ko­merčněji, přesto zvyky a oby­čeje, pojící se k adventu i době vánoční, nevymizely.

Vánoce. Pro jedny slovo plné lásky, vzpomínek, vůně perníč­ků a cukroví, sněhových radová­nek i tajemného očekávání, jestli na ně letos Ježíšek přece jen nezapomněl. Na Štědrý večer pak stále házejí bačkorou, lijí olo­vo a rozkrajují jablíčko. Jiní si však povzdechnou - to je přece shon, rychle vyrazit do hyper­marketu pro dárky, tlačit se tam mezi stejně nervózními lidmi, v mraze doma umýt okna, bez­vadně uklidit celý dům. A zvy­ky? Prosím vás, neblázněte! Když absolvují celý tento kolo­toč, chtějí si přece Vánoce krásně užít.. U televize a hory jídla, co nakoupí v tom hypermarketu.
"Vánoce považujeme za nej­větší svátky roku. V minulosti bylo veškeré dění motivováno zvykoslovím. Vánoční obyčeje měly zabezpečit nejen prosperi­tu, ale hlavně zdraví a šťastný život," vysvětluje Milena Habu­stová z Valašského muzea v pří­rodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Vlastním vánočním svátkům předchází advent, který začíná čtyři neděle před Štědrým dnem.
I když svíčku na adventním věnci zřejmě zapálí každá rodi­na, málokdo již dodržuje tuto dobu jako dobu duchovní, jako čas rozjímání a očekávání pří­chodu ježíše Krista, neboť Váno­ce dnes církevně pojímají pouze věřící lidé, zatímco v minulosti jiné pojetí neexistovalo.
Tradicí však zůstala štědrove­černí večeře. Štědrý den dříve patřil mezi dny pracovní a až pozdě odpoledne se chystal štědrovečerní stůl, na němž leže­lo vše, co se v hospodářství uro­dilo. Kapr na českých slavnost­ních tabulích zdomácněl až v 19. století, stejně jako tradice vánoč­ního stromečku.
Na jiných dobrotách si po­chutnali v Čechách, na jiných za­se na Moravě. "Nejrozšířenějším pokrmem byla krupková kaše s medem, které se také říkalo Ježíškova krupička. Z polévek se nejčastěji objevovala hrachová, kyselka bez masa nebo také polévka štědračka, do které se dalo vše, co se ten rok urodilo. Podle lidové víry bylo nutné navařit na Štědrý den co nejvíce druhů, aby nic z toho nechybělo po celý další rok," říká Milena Habustová, jež se v rožnovském skanzenu zajímá o lidovou stravu.
Na Vysočině se večeře zahajo­vala pojídáním doma upečených oplatek. "Ke štědrovečerní veče­
ři se pak připravovaly pokrmy z luštěnin, hub, kynutého těsta a ovoce," vypočítává různá jídla ředitelka Souboru lidových sta­veb Vysočina Ilona Vojancová. Při večeři se myslelo také na dobytek, drůbež, psa či kočku, neboť v tento vánoční den prý zvířata mluví lidskou řečí a stě­žují si na špatné zacházení.
Na Štědrý den také vrcholily snahy o věštění a znalosti bu­doucnosti. "K těm nejčastějšírri patří lití olova, z jehož tvaru se lidé snažili vyvodit, co je čeká, nebo rozkrajování jablíček, které naznačovalo, jestli dotyčného ne­potká v příštím roce zlá nemoc. Na štědrovečerní stůl kladli lidé také klásky, ktéré měly zabezpe­čit hojnost příští úrody, a mince, jež byly symbolem bohatství, či česnek, který měl ochránit před zlými silami," říká Ilona Vojan­cová.
Zatímco naši předci brali tyto zvyky velmi vážně, dnes spíše vyplňují zábavnou část doby po večeři, pokud však rodina neza­sedne spíše před televizní obra­zovku. "Na lití olova jsme si nikdy netroufli, ale jablíčko jsme rozkrajovali každoročně. Stejně tak jsme vždy donutili dcery,, aby si hodily bačkorou, a my se dozvěděli, jestli se už konečně vdají," vzpomíná s úsměvem pě­tapadesátiletá Marie Hebelková ze Zlínska.
ala

Labutí zpěv

13. října 2008 v 9:00 | Večery pod lampou |  Něco o naší mateřštině
Labutí zpěv
Podle řecké mytologie byl nejvyšším "otcem bohů a lidí" Zeus. V životě Řeků však nehrál jeho kult největší roli; nejuctívanější byl jeho syn Apollón, kterého porodila bohyně Létó. Celé jméno tohoto boha zní Foibos Apollón. K jeho svatyni v Delfách putovali Řekové ze všech koutů země. V Apollónovi viděli ztělesnění úcty k vznešené svobodě ducha.
Nebeským obrazem jasu a čistoty bylo slunce. Bůh slunce Hélios byl postupně zatlačován do pozadí a jeho úlohu převzal Apollón. Od otceDia dostal hned po narození vůz, do něhož byly zapřaženy labutě. Věřilo se, že přes zimu se Apollón zdržuje daleko na severu a s příchodem jara se vrací. Když se rozzáří léto, na jeho počest se rozhlaholí lyry básníků letním zpěvem. Pějí i ptáci, cikády - a všechno, i voda, vyciťuje přítomnost boha Apollóna.
Když psal hudební skladatel Richard Wagner libreto ke své opeře Lohengrin, asi se nechal inspirovat krásou Apollónových labutí, neboť i jeho hrdina je přivážen ke břehu moře na drobné loďce tažené velkou labutí. Není to ledajaká labuť, je to v labuť zakletý bratr hlavní hrdinky opery Elsy.
Antické i středověké labutě byly v mýtech a pohádkách nadány nejen vnější krásou, ale hlavně nádherným hlasem. Jejich zpěv dokázal být velice lahodný, ale i teskný, žalostný, vzpomeňme jen, jakzpívala labuť v pohádce Boženy Němcové O labuti.
Popravdě řečeno tito opeřenci ve skutečné podobě něco takového neprokazují, daleko víc jejich hlas připomíná husí kejhání. Ale fantazie lidí pokládala jejich zpěv za libý, někdy i chmurně prorocký, to když věštíval smrt. V případech, že labuť ohlašovala svůj zánik, svou smrt, zpívala prý nejnádherněji. Vroucnost i smutek byl pak nejpůsobivější.
Víra v labutí zpěv byla v antice běžně rozšířena nejen u básníků, ale i u řečníků, filozofů, ba i mezi prostým lidem. A tak se tato víra přenesla i na poslední tvůrčí činy nějakého umělce nebo umírajícího člověka.
Dodnes používáme úsloví "labutí zpěv" nebo "labutí píseň" pro dílo nebo čin, který je nenávratně poslední.
Libuše Kubů