Listopad 2008

Co možná nevíte o pivu

22. listopadu 2008 v 12:34 | Večery pod lampou 1/1995 |  Co možná nevíte
Co možná nevíte o pivu

První várku Prazdroje uvařili plzeňští měšťané v říjnu 1842 a do konce roku to bylo 3 657 hektolitrů. O tři roky později se už Prazdroj točil také v Praze, v dodnes známém hostinci U Pinkasů, a rozšířil se do západočeských lázní. Pak přišla na řadu Vídeň a Paříž. Plzeňský Prazdroj získával stále větší oblibu, takže roku 1912 překročila jeho produkce poprvé milion hektolitrů. Až do konce druhé světové války jí však tehdejší měšťanský pivovar už nedosáhl.

"Ve dne spát, v noci flámovat, pít, hrát, zpívat a milovat." Tento citát pochází ze "zákona" středověkých pijáků piva v Plzni, kteří si říkali Frantové. Pro tento cech však neměla tehdejší městská vrchnost a církev pochopení, a proto ho nejen zakazovaly, ale písemnosti ničily. "Frantova práva", satira na středověké společenské poměry, sepsaná v Plzni a vydaná v Norimberku v roce 1518, se zachovala jen v jediném a ještě neúplném exempláři. Ten navíc odvezl car Petr Veliký ze svých cest po Evropě domů, takže je dnes uložen v knihovně Akademie věd v Petrohradě. Jeho fotokopii si však můžete prohlédnout v Pivovarském muzeu v Plzni.

Co možná nevíte o soli

17. listopadu 2008 v 13:05 | Večery pod lampou 25/1995 |  Co možná nevíte
Co možná nevíte o soli

Chlorid sodný se v přírodě vyskytuje v podobě kuchyňské soli. Její usazeniny jsou rozmístěny po celém světě. Dokonce i v Antarktidě byly nalezeny miliony tun zmrzlé soli a oceány obsahují přibližně 6,8 km3 soli. Z každoročně vytěženého množství se na stoly dostane jen pět procent, ostatní pohltí průmysl. Sůl je totiž důležitou surovinou při výrobě mýdla, kosmetiky, barviv, lepidel, kaučuku - má víc než čtrnáct tisíc různých způsobů využití.

Podzemní ložiska soli byla v minulosti člověku nedostupná a zásoby na povrchu byly nedostačující. Nedostatek soli zvyšoval její hodnotu, stala se jedním z nejvýznamějších předmětů obchodní výměny. Lidé za ni platili zlatem jedna ku jedné. Proto také ve všech dobách přitahovala pozornost bohatých a mocných. Vládci žárlivě střežili svá práva na ni, porušení monopolu solného obchodu se trestalo i smrtí. V Číně se ze soli platila daň již dva tisíce let před naším letopočtem, římský konzul Livius Solinator dokázal solnými daněmi pokrýt všechny náklady ny vedení druhé punské války.

Z obchodních cest, které vedly do starého Říma, byla nejživější Via Solaria - Solná cesta. Drahocenné náklady soli na ní doprovázeli vojáci. Žold jim byl vyplácen částečně v soli. "Ten, kdo byl hoden své soli", dostal mzdu a stal se "soldátem", člověkem, jehož zaopatření spočívá v soli.

Se solí se obchodovalo i v marockém Timbuktu, legendárním obchodním centru zlatých karavan. Tajný trh se solí byl několik dní pochodu na jih od města. Mauretánští kupci tam putovali po břehu s armádou černošských nosičů - všichni nesli na hlavě hroudu soli a bubnováním zvěstovali, že se blíží k trhu. Na místě složili sůl na hromady a odcházeli. Pak přišli obchodníci se zlatem a položili ho vedle hromad soli. Vzdálili se a vrátili se Arabové. Když byli s nabízeným množstvím zlata spokojeni, vzalisi je. Když ne, ubrali z hromad soli a zase odešli. Rituál se několikrát opakoval, dokud nebyly spokojeny obě strany.

V Etiopii bylo možné ještě nedávno koupit za sto dvacet destiček soli nevěstu. Když v roce 1936 okupovala italská armáda Addis Abebu, našla ve zdejší bance mnoho solných briket, jež byly přesně evidovány a uloženy v trezorech spolu se zlatem.

Ve Francii smutně proslula daň gabelle. Monarchovi poddaní museli nakupovat sůl pouze z královských skladů a o tom, kolik jí mají koupit, rozhodovalo Jeho Veličenstvo. Když se pokladna prázdnila, král nařídil, že si poddaní musejí sůl přikoupit. Nenáviděná gabelle byla zrušena spolu s monarchií. Po patnácti letech ji však znovu zavedl císař Napoleon, když potřeboval peníze na válečná tažení.

Když chtěli vietnamští panovníci obnovit poslušnost vzpurných horalů, uzavřeli cesty, jimiž k nim putuvaly solné karavany. Sůl, zásobující celou zemi, se dodnes jmenuje hanamninská, podle provincie, kde se vyrábí. Mořský břeh je tu rozdělen do čtverců připomínajících rýžová pole. Každý je ohrazen nízkou hliněnou stěnou a celý prostor je od moře oddělen pevnou hrází. Za přílivu se do něj napustí mořská voda, kterou vysouší slunce. Solný roztok pomalu houstne, a když už je v něm vody jen málo, chodí po hrázích lidé s ohromnými škrabkami a obracejí kaši až do úplného vyschnutí. Potom nahnědlou a pórovitou usazeninu na dně nádrží rozbíjejí na drobnou hanamninskou sůl.

V Solivaru u Prešova se těží sůl od roku 1552. Havíři tam za ní fárali až do stopadesátimetrových hloubek. A když šachtu po dvou stech letech zatopila voda, spouštěli do hlubin vědra z buvolí kůže a těžili solenku, vodu štědře nasycenou solí. Ta se tu čerpá, odpařuje a zpracovává dodnes a na několik století prý zásoby v okolí ještě vystačí.

Po tisíciletí se sůl vyráběla v podstatě stejným způsobem. Dánové stačili ještě před příchodem novověku spálit své kdysi bohaté lesy v primitivních solivatech. V novgorodské oblasti stejným způsobem zmizely lesy jihozápadně od Ilmeňského jezera, kde se země tryskají i vysoké gejzízy solanky. Pálení dřeva pod varnými nádobami ustalo až minulém století.

Už dlouhou dobu se ví, že v slaném prostředí vydrží nejrůznější věci neporušené řadu let. Atmosféra nasycená solí vytváří příznivé podmínky, optimální vlhkost a teplotu. V Hutchinsonu, v americkém státě Kansas, ukládají v místních "solných skladech" zásoby semen každé nové úrody. Ve zvláštní sloji jsou uloženy nejdůležitější úřední listiny, tajemství technologických postupů, mikrofilmy dokumentů a pod.

Proslulý je solný důl v polské Věličce u Krakova. Zdejší zásoby soli vznikly z usazenin moře, které se tu rozprostíralo asi před pětadvaceti miliony let. Těží se tu dodnes, návštěvníky však láká Vělička hlavně svým kouzelným podzemím. Jeho sály zdobí sochařské skvosty vytvořené horníky. Nejvíce zaujme kaple svaté Kingy vytesaná v hloubce šestadevadesáti metrů, dlouhá jako fotbalové hřiště. Všechno včetně krásných lustrů je vytvořeno ze solných balvanů. V 70. letech získala Vělička statut sanatoria, neboť zdejší mikroklima působí blahodárně na léčení astmatu a průduškových onemocnění.
-jih-

Polské přísloví

16. listopadu 2008 v 8:27 Přísloví
Dobrý člověk se neleká, když šibenici vidí.

V. Hugo

16. listopadu 2008 v 8:26 Citáty
Nečinnost bez zaměstnání je proti přírodě.

A. Souviran

16. listopadu 2008 v 8:25 Citáty
Uzdravit někdy, ulevit často, utěšit vždycky.

Kanadské přísloví

16. listopadu 2008 v 8:23
Sen je nad železo těžší, nad cukr sladší.

Ruské příslové

16. listopadu 2008 v 8:22 Přísloví
Pochlebník pod slovy a had pod kvítím.

Kurdské přísloví

16. listopadu 2008 v 8:15 Přísloví
Na ničí dveře neklepej, dokud na tvé nezaklepou.

Ani svému synu nedovol, aby na tvého koně vsedl.

Stáří se neměří na roky, ale jenom na prožitky.