Leden 2013

Keltové nebyli žádní esoterici, ale špindírové

18. ledna 2013 v 15:16 | Deníky Bohemia, 10. února 2000 |  Co možná nevíte

Historici: Keltové nebyli žádní esoterici, ale špindírové

Hroby "promluvily"
V řemeslech a účesech prý byli špičkoví, k přírodě se ale chovali "plundrujícím" způsobem
Vídeň - Poslední předhistorický velký národ Evropy - Keltové - nebyli žádní esoteričtí mystici napřirozených schopností, jak tvrdí nyní v řadě zemí m´dní hnutí "nových druidů", ale hygieny nedbalí špindírové stíhaní řadou nemocí, kteří nakonec všude, kde sídlili, svou historickou roli zcela prohráli. Tvrdí to rakouský keltolog Helmut Birkhan v týdeníku Format.

"Keltové byli špičkoví ve špercích a účesech, ale z hygienického hlediska byli přímo čuňata. Zbytky masa s kostmi právě tak jako usekané hlavy svých nepřátel házeli prostě před dveře svých obydlí, a v tom žili," říká Birkhan.

Své závěry vyvozuje z archeologických vykopávek keltských sídlišť a hrobů na rakouském území i jinde v Evropě. Z nalezených keltských žump například jednoznačně vyplývá, že stolice Keltů neměla podobu "šišek" (považovaných dnešními lékaři za příznak zdravého trávení), ale prakticky výhradně "průjmové řidiny". Hygienická "podprůměrnost" Keltů i vůči jiným národům tehdejší doby se následně promítala do jejich zdraví. keltové trpěli mnohem častěji těžkými nemocemi než jejich současníci z jiných národů. Průměrná délka života Keltů nepředstavovala žádný pokrok oproti mladší době kamenné, naopak z keltských kostí by se dal sestavit velký patologický lexikon dané epochy, tvrdí Birkhan. Keltské kostry vykazují křivici, srůsty obratlů a značný rozsah zkaženosti zubů, srůsty souběžných kostí a znetvoření kloubů; britští Keltové hromadně umírali na tehdy na ostrovech rozšířenou malárii. "Lindowský muž", nejzachovalejší britská mumie z rašelinišť, vykazuje nebývalé zamoření zažívacího traktu škrkavkami a dalšími cizopasníky. Naproti tomu vynikající byli Keltové v řemeslech a osobně si nejvíce potrpěli na nápadité účesy. Nalezené keltské sošky mají vesměs jedno společné: zatímco obličejová část je mnohdy jen schématická, účesovou partii mají vždy pečlivě vypracovanou a znázorněné účesy jsou značně různorodé.
Za absolutní nesmysl označuje Birkhan představu, že Keltové měli "ekologické myšlení": jim přičítané uctívání stromů buďto není keltské, nebo je přehnané. K přírodě se Keltové stejně jako ostatní národy té doby chovali "plundrujícím" způsobem a právě Keltům je třeba přičíst značnou část odlesnění některých oblastí. Kontroverzní je teké pojetí keltského válečnictví, které dosud má dobrou pověst. Keltové se sice kolem roku 800 před naším letopočtem začali rozpínat do většiny Evropy i části Malé asie, jejich taktika ale byla poměrně prostá: vše vrhli do zuřivého prvního náporu, kterým protivníka obvykle zdrtili. Relativní novinkounbylo pouze použití bojových vozů v podobě dvoukolek tažených spřežením; prosadili se tím zprvu i vůči Římanům.
" Když však Římané jejich primitivní taktiku pochopili, znamenalo to začátek konce Keltů," tvrdí Birkhan ik, zm, jf

Blízkost ano, ale mám strach ...

18. ledna 2013 v 13:19 | Katolický týdeník 2006/5, 31. ledna - 6. února, Jacek Prusak SJ |  Životní styl

Blízkost ano, ale mám strach ...

Autor: Jacek Prusak

Pocit osamění - jeden z příznačných jevů dnešní doby

Když o sobě někdo prohlašuje "jsem singl", nejčastěji tím chce sdělit, že nemá žádný trvalý vztah. Často se ale za podobnými výroky skrývá silný emotivní náboj: "Jsem sám, ale nechci se s tímto stavem smířit, nedokážu si představit, že by takhle měl vypadat celý můj život."

Narážíme tedy na problém, jak svou situaci prožívají jedinci žijící osamoceně. Dnes se o nich hovoří jako o "singlistech". Ale jsou mezi nimi i osoby, které samy sebe označují anglickým termínem "quirkyalone". Ten označuje někoho, kdo sice žije sám, ale nemusí se přitom cítit osamocený. Takový člověk trvalé vztahy uznává, avšak pod podmínkou, že jeho touhu po seberealizaci podpoří, nikoliv omezí. Pokud se ovšem rozhodnutí žít osamoceně stává formou protestu proti omezením plynoucím ze vztahu k druhému člověku, pak bychom v takovém rozhodnutí měli vidět spíš projev emoční nezralosti. Na druhé straně ale nesmíme zapomínat, že život v samotě může být i výsledkem rozhodnutí učiněného dobrovolně, s plným vědomím a po zralé úvaze.
Pro mnoho singlistů může být způsob jejich života také zdrojem nejrůznějších konfliktů a trápení. "Jsem singl" pak nemusí znamenat "je mi tak dobře". Tak hovoří většina z těch, pro které život v samotě není součástí jejich povolání, nýbrž stává se životním stylem z nutnosti. S touto situací se tito lidé snaží nějak potýkat, ale s jejím řešením mají často problémy. A tak chodí hledat pomoc k psychoterapeutům. Na jejich problémy neexistují univerzální odpovědi, protože neexistují žádní univerzální singlisté. Sdílejí sice podobný osud, ale každý z nich má svůj vlastní svět. Lze se však pokusit pojmenovat několik různých schémat, které se opakují v jejich životních příbězích, konkrétní zkušenosti a prožitky, z nichž lze složit určitý obraz.
Snad někdy později
V dnešním světě panuje móda žít osamoceně. Mnoho mladých lidí si volí takový životní styl, který jim umožňuje větší mobilitu a prodlužuje dobu studia, a současně je chrání před emocionální odloučeností od rodičů. Ukazuje se ale, že podobné rozhodnutí bývá draze zaplaceno. Roky obětování a odříkání pro tyto lidi obyčejně končí krizí. Mají po třicítce, v kapse univerzitní diplom, doktorát, případně jiný druh dosaženého vzdělání, mají na to koupit si byt a nový automobil, ale kladou si otázku, pro koho to všechno dělají. Manželku nebo manžela nepotkají jen tak někde na ulici. Pevné vztahy se nevytvářejí na počkání, ale vznikají několik let, a ty přechodné se rozpadají jak domky z karet. Prozatím se spokojovali s dočasnou osamoceností s představou, že si snad někdy konečně založí rodinu, ale teď - i když se s tím odmítají definitivně smířit - zůstávají osamoceni s obavou o sebe i o svou další budoucnost.
Ano, ale mám strach
Strach ze samoty se po překročení jistého životního bodu objevuje mnohem častěji u žen nežli u mužů. Ty jsou přesvědčeny, že nikdo nebude mít zájem o ženu, která má třicítku na krku, protože už není tak tělesně přitažlivá, nebo nemůže mít dítě, popřípadě obojí dohromady. Ženy v pokročilejším věku mnohem hůře uzavírají pevný vztah. Cítí se v zajetí vlastního osudu, představují si, že už nemají možnost volby, že se v jejich životě už nemůže nic změnit. Přitom nemusí jít o nějaké samotářky, které jenom sedí doma a nejsou schopny komunikovat se svým okolím. Právě naopak! Mají společenské kontakty a vztahy s kolegy v zaměstnání, jenže ty neuspokojují jejich přirozenou potřebu prožívat intimnější vztahy. Singlista se vrací do svého domova sám, a sám z něj odchází. Nemusí se cítit osamocen, ale žije sám, a z toho důvodu trpí.
Takový život neuspokojuje jeho touhu po blízkosti - projevované i přijímané. Utrpení dotyčného navíc umocňuje také fakt, že pokud nežije v nějakém vztahu, neporozumí ani sám sobě. - Nejsem-li v důvěrném vztahu s druhým člověkem, nemohu poznat ani sám sebe. Část své osobnosti mohou tito lidé projevit ve svém zaměstnání, jinou část v oblasti společenských kontaktů, ale jistá část, a to část nesmírně důležitá, jim zůstává neznámá a nevyslovená.
Proto jim mnozí nabízejí moudrou radu: pokud toužíš po někom blízkém, pokud chceš být pro někoho tím jediným, není nic prostšího - hledej a najdeš. Taková rada zní naprosto logicky, ale její autor už zapomíná, že singlisté sice touží po blízkosti, jenže současně se jí z různých důvodů bojí. I navzdory tomu, že tito lidé vědí, jak by měl takový vztah vypadat, a že dokážou vyjádřit svá očekávání vůči partnerovi, skrývají ve svém nitru obrovský strach, že nic z toho se jim nepodaří uskutečnit, a bojí se podstoupit riziko s tím spojené.
Především romantická láska
Obavy singlistů nejsou plané. Současná generace třicátníků často vyrůstala v rozvrácených rodinách nebo v rodinách, jejichž rozpadu bránily pouze společenské nebo náboženské normy. Je u nich všeobecně rozšířen negativní postoj vůči instituci tradiční rodiny. Nechtějí být osamoceni, ale chtějí mít jistotu, že jejich svazek bude založen na opravdovém vztahu, nikoliv na nějakém - jak sami říkají - "úředním papíru". V intimním vztahu hledají to, co nikdy nezažili ve vlastní rodině. Hledají teplo, blízkost a porozumění. Těžko ale dokážou vyjádřit jinou podobu vztahu, než jaký viděli ve vlastním domě nebo v nejbližším okolí. Nedokážou sami najít východisko, a proto nejčastěji nekriticky přijímají to, co jim nabízejí současné kulturní vzorce.
V současné kultuře se prosazuje pouze jediné schéma vztahů - ne rodina, nýbrž romantický vztah. Pro singlisty se kulturní schéma stává imperativem: "Pokud vztah, pak založený na citech. A pokud cit, pak romantický, plný vzletu a nadšení. Bez takového vztahu nemáš právo být šťastný." To je nejčastější omyl v jejich myšlení, za který platí nepřiměřeně velkou cenu.
Život romantického vztahu je sice bouřlivý, nicméně krátký, zpravidla nevydrží zkoušku vzájemné blízkosti či sebepoznání - včetně vlastních chyb a poklesků. Lidé si z něj odnášejí mnohá poranění. Vyhýbají se pak dalším vztahům ze strachu před novým zklamáním. Potkal jsem řadu osob, které říkají, že nejsou jako singlisté šťastní, ale raději žijí sami, jelikož to tolik nebolí. Laťka očekávání u nich byla nastavena hodně vysoko a málokdo je s to dostát jejich požadavkům. A protože dnes je snadnější se rozejít než zůstat spolu, vztah buď ukončí, nebo se na druhou osobu příliš nevážou.
Mladí lidé mají dnes mnohem více svobody, ale často si s ní nevědí rady. Většinou ji využívají k tomu, aby řekli nějaké "ne" než "ano". Důležité věci v životě něco stojí, blízkost si nelze koupit, nelze ji mít hned na dosah ruky. Současný člověk nechápe, proč by se měl namáhat a snášet různá strádání a frustrace. Dřív tuto roli plnilo náboženství. Křesťanství i ostatní náboženství člověku říkala: Cítíš-li se nešťastný, nevzdávej to hned, alespoň trochu se namáhej. Co ale říká současná kultura? Pokud jsi nešťastný, změň adresu. Avšak změní-li někdo adresu, neznamená to ještě, že změní sám sebe.
Teprve ve vztazích se lidé mohou naučit, že společný život není automatickou zárukou štěstí. Pokud jsou připraveni se druhému přizpůsobit, jejich vztah přetrvá, ale jsou lidé, kteří se nechtějí vzdát svých představ o štěstí, a z toho důvodu se vztahům vyhýbají.
Ano, ale ničeho se nevzdám
Z pozorování terapeutů vyplývá, že muž, který hledá ženu, s níž by se chtěl oženit, se zpravidla řídí jakýmsi rejstříkem preferovaných vlastností. Stejně tak si počínají i ženy, avšak s tím rozdílem, že ony si všímají předností, kdežto muži se víc soustřeďují na negativní vlastnosti, větší význam připisují tomu, čeho se jejich potenciálním partnerkám nedostává.
Do ordinace přišel mladý muž, který si nemohl najít partnerku. Byl to muž atraktivní a vysoce vzdělaný. V jeho okolí se pohybovalo mnoho žen, avšak on nebyl schopen s žádnou z nich navázat trvalý vztah. Měl svou ideální představu: blondýnka, něžná, samostatná, dobrá hospodyňka. I když se mu podařilo nalézt ženu podle svých představ, velice rychle se přesvědčil, že jí stejně chybí některá z požadovaných vlastností. Byla inteligentní a atraktivní, přesně tak, jak si přál, ale už nebyla tak starostlivá. Vznikl problém: "Skvěle se s ní povídá, ale uvaří mi večeři, když přijde unavená ze zaměstnání?" Nebyl schopen vzdát se svých nároků, přestože taková "ztráta" provází každé rozhodnutí - překračující stadium romantického okouzlení - vzájemně se poznávat. Někdejší náboženská mluva i kulturní normy jednoznačně definovaly rozdělení rolí v manželství: on se realizoval tím, že byl aktivní navenek, ona zase tím, že se obětovala. On byl hlavou rodiny, ona se starala o její chod. To platilo ještě donedávna. Dnešní žena netouží po tom, aby se péče o rodinu stala jediným cílem jejího života. Mnoho žen nechce a ani nemusí své naplnění hledat po boku muže přinášejícího domů peníze. Současný svět jim umožňuje, aby se mohly realizovat mnoha jinými způsoby - nejen jako manželky nebo matky. Avšak neplatí, že by současná žena nebyla schopna se obětovat, ona jenom odmítá hrát roli služky. Mám dojem, že muži toto většinou nedokážou přijmout a nechtějí se s tím smířit, protože jediný vzorec, jímž disponují, je podoba tradiční rodiny. Muž bude bolestivě prožívat každou situaci, v níž se bude chování ženy lišit od vzorce, jaký si odnesl z domova. Pokud oba pracují a ona vydělává více peněz než on, může to pro něj znamenat tragédii. Co udělá muž, který se setká s ženou, která otevřeně projevuje svoje city? Uteče, protože mu bude nepříjemná její dominance. Ona by přece měla být poddajná a on by si ji měl podmaňovat. Není snadné nepodléhat stereotypům, a ještě těžší je stereotypy měnit. A současná kultura často neposkytuje mužům a ženám prostor, v němž by mohlo docházet ke zralé a důvěrné konfrontaci jejich vzájemných obav.
Křesťan jiné kategorie
Osamocení není drama pro ty, kteří se pro ně sami vědomě rozhodli a dali mu smysl přesahující je samotné. Samozřejmě zakoušejí různé problémy, ale neprožívají je osamoceně, neboť druhý člověk pro ně není ohrožením, ani se necítí odsouzeni k podobnému údělu svým okolím nebo samotným Bohem. Něco se ale musí v učení církve změnit, abychom se na osamocené osoby nedívali jen jako na křesťany "jiné kategorie". Na jedné z pozvánek k duchovní obnově jsem kdysi četl i tuto informaci: "Setkání pro manželské páry se konají ve večerních hodinách. Pro osoby osamocené, nemocné a starší během dopoledne."
"Být singl" není specificky křesťanským povoláním, ale Hospodin může volat některé lidi k osamělému životu, který nemusí být ani útěkem z reality nebo projevem jejich egocentrismu, nýbrž jejich vlastní a věrohodnou cestou k Bohu.
Jacek Prusak SJ
Autor (nar. 1971) je kněz a psychoterapeut. Přednáší na Jagellonské univerzitě a Vyšší filozoficko-pedagogické škole Ignatianum v Krakově. Článek je převzat z polského katolického měsíčníku List (10/2005). Přeložil jš.

Muži už nejsou ochránci rodinného hnízda

18. ledna 2013 v 11:30 | Katolický týdeník 7, 14. - 20. února 2006 |  Muži

Muži už nejsou ochránci rodinného hnízda

Pohled socioložky na roli mužů v naší společnosti
Jiřina Šiklová
Současní muži v naší kultuře ztratili mnohé z toho, co z nich dříve dělalo oporu ženám - manželkám a matkám jejich dětí.

Žena dnes sama vydělává, je tedy relativně nezávislá. Má oporu v sociálních dávkách a pomoci ze strany společnosti, je tedy opět relativně nezávislá. Žena, matka, je v této společnosti podporována i morálně - a to i tehdy, když sama zruší svoje manželství. Když se rozvede, není odsuzována tak, jako tomu bylo v minulosti. Žena dnes už není tak kontrolována tradiční morálkou, ani širší rodinou a sousedskými vztahy, protože tyto všechny vztahy se rozvolnily. Lidé se často stěhují, nikdo ženám ani mužům nepřipomíná jejich povinnosti vůči další generaci.
Když měli dříve manželé mezi sebou nesrovnalosti, bylo jim často ze strany sousedů, kněží, učitelů či přátel domlouváno, nebo jim byl dáván najevo odstup. Dnes nabytý "nezávislost" se promítá i do posunu v tradičních hodnotách. Muži nejvíce "ztratili" tím, že mnohé ze svých povinností i práv - víceméně dobrovolně - předali státu či placeným institucím. Muži již nejsou strážci a obránci rodinného hnízda. Nejsou těmi, kdo rozhodují o počtu svých potomků. Za tuto "svobodu" se platí rozvolněností morálky, hodnot i toho, čím byl jedinec v poměrně nedávné minulosti sice svazován, ale zároveň veden.
Dříve bylo manželství mnohem víc než dnes ekonomickým svazkem muže a ženy. Často bylo vlastně jedinou formou, jak mohla žena existovat. Ještě v 19. století neměla svobodná žena jinou možnost než žít u svých příbuzných nebo jít do služby. Teprve před sto padesáti lety začali někteří hledat cesty, jak neprovdaným ženám umožnit smysluplný život (jmenujme Elišku Krásnohorskou, Karolínu Světlou, Marii Riegrovou-Palackou, ale i Vojtěcha Náprstka). V takové situaci byl manželský svazek pevnější nejen proto, že byl uzavřen v kostele a požehnán, ale byl často jedinou formou, jak zajistit ženě její existenci.
Toto všechno odpadlo! Rovnost pohlaví, rovnost muže a ženy se promítla i do těchto vztahů. Muži se snaží ženám imponovat, být dle starých vzorů těmi, kdo jsou hlavou rodiny, ale často tomu chybí ekonomický základ. Muž tedy nesplňuje představy, které si lidé vytvořili o roli muže a ženy. Ekonomická skutečnost se změní snadněji než představy, ideál, sebehodnocení, stereotypy. Oba - muž i žena - často žijí v těchto představách, a současně musí v realitě řešit úplně jiné otázky.

Psychoterapeut Jiří Černý: Veverku rybníkem nepotěšíte ...

Zuzana Burdová

V jakých momentech jsou muži svým ženám největší oporou?
To je důležitá, zajímavá a obávám se, že i docela složitá otázka. Muži a ženy tím mají na mysli dost rozdílné věci. Co vím, ženy tím označují pocit - pocit opory, podpory, pomoci, povzbuzení, přijatelnosti a hodnoty. Mužům vytane na mysli především nějaký ten čin, konání, jednání, jednoduše výkon. Chodit do práce, opravit dveře, případně se mlsně přitulit ke své ženě - to je opora mužů. A jsme u toho! Copak z faktu, že muž chodí do práce, může žena cítit oporu, povzbuzení a svou hodnotu? Ne. A muž je zmatený. "Co po mně zase chce, jak mám být oporou?"
Představuji si, že pro ženu je důležitý pocit být mužem přijímaná.Pro ženu je důležité cítit, že ji muž - obrazně řečeno - unese a snese. Se vším, co k ní patří. Že ustojí situace konfrontace, že neodpoví útočnou sebeobranou. Že bude silný. Že bude u ní a s ní, když je plná pochybností a strachu. A ne že se hned pod záminkou okamžitého hledání řešení někam ztratí. Žena potřebuje prožít, že muž unese její negativní emoce a že ji přijímá i s nimi, právě teď. Ne že jí je začne rozmlouvat a vyvracet. Kdyby to všechno unesl, ustál, neutekl, nezaútočil, neznehodnotil, to by pak byla opora, viďte, děvčata!

Je opora muže pro dobré fungování vztahu důležitá?
Ani, v určitém období vztahu rozhodně. Je dobré, když se muž naučí chovat tak, aby jeho žena měla tento výše popsaný pocit podpory a přijetí. Ale to také znamená, že se žena naučí svému muži pomáhat, aby jí tento pocit a prožitek uměl dávat. V partnerském vztahu má všechno dva břehy a dva konce. Jestliže něco od toho druhého potřebuji, měl bych mu pomoci s tím, aby mi to mohl poskytovat. Je ovšem jednodušší ze sebe udělat oběť a chudinku a z toho druhého neochotného ignoranta. Ale to je nedorozumění, protože i láska vypadá jinak z jednoho a jinak z druhého břehu. Tím často vznikne situace, kdy mají oba pocit, že sami milují, ale tím druhým moc milováni nejsou. Zřejmě pro každého z nich znamená láska něco trochu jiného. A pak je třeba navzájem si pomoci, aby to, co jeden druhému nabízí, bylo tím, co ten druhý potřebuje a co je schopen přijmout jako projev lásky. Kapra nepotěšíte, když ho zanesete do lesa, a veverku hodíte do rybníka také jen jednou ...

Jsou čeští muži ženám oporou? Sledujete nějaký posun či změnu za poslední dobu?
Myslím, že čeští muži zůstávají rozvážně a pohodlně na svých pozicích a žádnou závažnou změnu neprovedli, pokud vůbec má smysl uvažovat v takových kategoriích jako "čeští muži". Na druhou stranu pozoruji, že ženy se dostávají ve svých životech stále častěji do období, kdy jim na nich samotných začíná tato vnitřní potřeba opory vadit. Vítí, že se nenápadně a nechtěně dostaly do pozice závislých málo samostatných, a začnou toužit právě po svobodě, nezávislosti a samostatnosti. Ale současně v nich někde na archetypální rovině tato touha po opoře stále zůstává. A pak vzniká teprve ten pořádný zmatek, který nás doufám všechny, jak muže tak i ženy, postupně vede k poznání a prožitku té jediné opravdové opory, kterou máme ve víře v Boha a v životě s Ježíšem.
Mgr. Jiří Černý pracuje v Centru pro rodinu při Pastoračním středisku v Praze.

Přizpůsobte si pracovní dobu

18. ledna 2013 v 9:29 | Petr Mácha, deník.cz, pátek 28. března 2008 |  Zaměstnání

Přizpůsobte si pracovní dobu

Petr Mácha

O částečné pracovní úvazky je velký zájem. Některé firmy se však teprve učí zvládnout novou organizaci práce.
Práce na částečný úvazek přestává být v Česku výjimečná. Na rozdíl od západní Evropy, kde této možnosti využívá přibližně každý čtvrtý, podle statistik OECD to ale loni v České republice platilo pouze pro pět procent zaměstnanců. To se ale má změnit.

Vyjít vstříc

Nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců nutí firmy, aby si své lidi předcházely. Často doslova bojují o každého pracovníka a snaží se maximálně vyjít vstříc všem skupinám potenciálních zaměstnanců. Pracovní úvazek ušitý zaměstnanci na míru je jednou ze zbraní, kterou firmy při soupeření o schopné lidi používají.
"Zavádění flexibilních pracovních úvazků může pomoci zvýšit zájem o práci ve společnosti i posílit loajalitu stávajících zaměstnanců, kteří tak mají příležitost lépe sladit svůj osobní a pracovní život," vysvětluje Kamila Lukášková ze společnosti SAP BSCE, proč je o pružné pracovní úvazky velký zájem.

Nemají čas

Alternativní úvazky jsou zajímavé především pro matky a otce na rodičovské a mateřské dovolené, také pro starší lidi, osoby se sníženou pracovní schopností a zaměstnance, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Mohou mít mnoho podob - ať už jde o proměnlivou pracovní dobu, zkrácenou pracovní dobu, práci z domova, sdílení pracovní pozice dvěma pracovníky a podobně.
"Zavádění například pružné pracovní doby nevyžaduje obvykle velké investice. Podstatná je však energie vložená do provedení změn v systému fungování společnosti," říká Hana Velíšková z České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů (ČSRLZ). Vyvrací tak obavy některých firem, že pro ně budou částečné úvazky velkou zátěží. Často jen stačí si práci dobře zorganizovat.
"Častou bariérou se v praxi ukazuje problém s důvěrou a složitější koordinace a organizace práce. Někteří vedoucí pracovníci se obávají, že jejich zaměstnanci pracující z domova nevěnují smluvený čas pracovním povinnostem. V praxi to však obvykle funguje naopak," popisuje Velíšková.

Domluvit se

Že je největším problémem pro firmy samotná organizace pracovních procesů potvrzuje i Anne-Marie Nedoma ze společnosti Nestlé: "Pro realizaci flexibilních pracovních úvazků potřebujete vhodného manažera, který umí úkolovat i kontrolovat zaměstnance, který je pracovitý, disciplinovaný a zodpovědný za práci, kterou je možné vykonávat v jiném než standardním režimu." A takový není každý šéf.
Ani všichni zaměstnanci nemusí nový pracovní režim úplně zvládnout. S problémy se mohou potýkat například lidé, kteří se dohodnou na práci z domova. "Při práci z domova se nesnadno odděluje pracovní a soukromý život. Nevýhodou je také ztížená komunikace se spolupracovníky," popisuje nejčastější problémy Zita Lara, ředitelka ČSRLZ.

Podpora státu

"Legislativa se k zavádění a uplatňování flexibilních forem práce, například k práci na zkrácené úvazky nebo flexibilní pracovní době, staví poměrně pozitivně. Jako problematická se však v praxi jeví práce z domova," myslí si Matěj Daněk z advokátní kanceláře Procházka/Randl/Kub. Nedořešené jsou podle něj především otázky bezpečnosti práce a ochrany zdraví.
Částečné úvazky by se měly dočkat i podpory vlády. "V případě, že zaměstnavatel poskytne práci na částečný úvazek rodiči po mateřské nebo po rodičovské dovolené, bude moci uplatnit slevu na sociální pojištění zhruba ve výši 1 500 korun," slibuje ministr práce Petr Nečas. Podobně by to podle něj mělo platit i pro zaměstnání zdravotně postižených a občanů starších než 55 let.
V praxi by tyto změny měly začít platit koncem letošního roku.
Slovníček pojmů

Teleworking - práce (většinou z domova) s využitím informačních technologií.
Jobsharing - "sdílení pracovní pozice" - jednu pracovní pozici zastávají dva lidé. Mohou pracovat pouze část pracovního dne či týdne a navzájem se střídají.
Kdo se o zaměstnance musí prát?

ČSA - společnost zavedla program podpory žen a mužů na mateřské dovolené. Zaměstnanci mají možnost se během mateřské/rodičovské vzdělávat.
IBM - umožňuje flexibilní pracovní dobu a teleworking i zkrácené pracovní úvazky, zajišťuje vzdělávání na mateřské/rodičovské a podporuje rodinu i finančně. Podporuje mateřskou školu v okolí.
Mediatel - nabízí pružnou pracovní dobu, možnost práce z domova a částečné pracovní úvazky.
Microsoft - nabízí pružnou pracovní dobu, práci z domova, ale i sdílení práce. Zaměstnanci na rodičovské dovolené mají ponechaný přístup do firemního intranetu.
Allianz - nabízí svým zaměstnancům flexibilní pracovní dobu či teleworking.

Porada: odkdy dokdy, a proč

18. ledna 2013 v 9:14 | Martina Šrámková, deník.cz, pátek 28. března 2008 |  Zaměstnání
Porada: odkdy dokdy, a proč

Pracovní porada potřebuje jasný program, začátek a konec. První otázka však musí znít: Je zamýšlená schůze vůbec nutná?
Pracovní porada: pro mnohé zbytečně ztracená hodina času, během které se stejně nic nevyřeší a skutečná práce stojí. Porady lze vést ale i jinak, zajímavěji a efektivně. A vzhledem k tomu, že manažeři tráví při různých jednáních až sedmdesát procent svého času, je efektivnost porady zásadní otázkou.

Odkud a kam

První heslo zní: porada není beseda. Nejprve je třeba položit si otázku, zda je porada vůbec nutná a zda není možné postupovat rychleji bez ní.
"Vedoucí musí umět definovat cíl porady. Musí vědět, k jakým změnám chce prostřednictvím porady dospět - zda zajistit předání informací, získat podporu pro své cíle, dosáhnout porozumění a pochopení účastníků, či vyprodukovat nová řešení problémů, praktické návrhy," říká Miroslav Páleník z poradenské společnosti S.A.V.E.
Podle jeho slov musí vedoucí předem vědět, co pro dosažení cílů udělá on, a také, co očekává od lidí. Musí umět na společném jednání ostatním sdělit, co a proč je nutné udělat, ale také jim pomoci to dělat.
Program porady, který je třeba sestavit předem, by měl podle Páleníka zahrnovat minimálně tyto body: cíl zasedání, pořad jednání a výsledky, které se od jednání očekávají.
Vedoucí musí vědět, jaký druh informace od účastníků očekává, jak se účastníci mají na schůzku připravit a v neposlední řadě také kdy má porada skončit. Tento banální fakt totiž zabrání "rozpliznutí" jednání do neplodné besedy.
Pracovní porady nemají být jednosměrným informačním kanálem, ale formou týmové práce. Uměním vedoucího je zapojit všechny účastníky do projednávaného tématu porady, nabít je společnou energií a usměrnit je k činu.

Podklady předem

Ideální je, pokud účastníci dostanou podle přípravy programu podklady předem. Mají tak možnost si materiály k programu předem prostudovat a připravit si vlastní návrhy řešení. Vlastní jednání porady je pak konkrétním projednáváním jednotlivých návrhů řešení postupu k projednávaným bodům. Dobrý vedoucí zkrátka lidem říká: "Nepřicházejte na poradu s problémy, ale s návrhy na jejich řešení."
K výsledku porady lze dojít hlasováním, což znamená, že někteří účastníci se musí přizpůsobit druhým. Lepší je však takový výsledek, který všichni zúčastění přijmou až po vyřešení sporných bodů. Takový cíl, na jehož zadání se sám podílel, totiž člověk přijme snáze za svůj.
A perlička na závěr: k zajímavosti porady podle mnohých pomáhají moderní pomůcky, multimediální prezentace anebo aspoň projekce. Pozor: podle posledních výzkumů člověk není schopen přijímat informace z několika zdrojů naráz.
Příliš mnoho technologických fíglů tak může mít účinek přesně opačný - účastník vypadne z kontextu a začne - v přeneseném, ale často i v doslovném slova smyslu - pospávat. Pamatujte proto: méně je někdy více.

Češi se učí být dobrými otci

17. ledna 2013 v 19:14 | Jitka Stuchlíková, deník.cz, čtvrtek 16.června 2011 |  Muži
Táto, víš, jak na to?
Češi se učí být dobrými otci

Pod myšlenku, že děti jsou tém nejkrásnějším, co může člověka potkat, se podepisuje naprostá většina mužů. Ale jen necelá třetina z nich pak míří na rodičovské schůzky. A návštěvy dětí u lékaře nechávají otci nejčastěji zcela na maminkách.

Třetí neděle v červnu je v kalendářích šedesáti zemí světa vyhrazena Dni otců. Vznik tohoto svátku iniciovala před sto lety ve Spojených státech amerických žena, jejíž tatínek po smrti své manželky sám vychoval ji, tak i dalších pět sourozenců.
V našem kalendáři je zatím neděle 19. června vyhrazena pouze Leošům. I přesto, anebo právě proto, je to vhodný čas na položení otázky, jak se v Česku tátové podílejí na výchově potomků a chodu domácností. Zaslouží si pochvalu, a nebo se jim dá vytknout pasivita?

Nastavené zrcadlo

Obsáhlé i zajímavé odpovědi nabízí průzkum "Podoby otcovství v České republice". V rámci projektu, soustředěném a podporu aktivního otcovství, ho iniciovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Jak z něho čeští tátové vyšli? "Každopádně jako ti, kteří se snaží," shrnula Hana Friedlaenderová, která výzkum vedla.
Oslovení otcové v něm mimo jiné přiznali, že vedle finančního zabezpečení rodiny, které považují za povinnost, se rádi podílejí zejména na organizaci rodinné dovolené, na vymýšlení
víkendových programů a nezanedbávají ani sportovní vyžití dětí.
"Nejméně se naopak zapojují do činností, o kterých jsou přesvědčeni, že patří do sféry
takzvaně typicky ženských a mateřských činností, jako je například krmení, přebalování či návštěva dětského lékaře. Naději dávají potenciální otcové - jsou odhodláni pečovat více než muži, kteří už děti mají," konstatovala Hana Friedlaenderová.
Překvapily výsledky sociologického průzkumu Lukáše Müllera, který má na ministerstvu práce a sociálních věcí projekt aktivního otcovství na starosti?
"Jestliže otcové říkají, že žena má právo realizovat se stejně jako muž, ale pak se jich
osmdesát procent svěří s názorem, že pokud dítě onemocní, tak se o ně lépe postará maminka než táta, tak to naznačuje určitý rozpor mezi jejich názory a každodenní praxí. Hana Friedlaenderová tuto skutečnost interpretovala tak, že čeští otcové už přejali některé názory moderního otcovství, na druhé straně v nich ale přežívají ještě stereotypy tradičního pojetí role otce. Otcové proto svoji roli nyní tak trochu hledají," domnívá se Lukáš Müller.
Pomocnou ruku jim od letošního dubna podává - a inspiraci nabízí - informační portál
http://www.tatojaknato.cz. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ho spustilo ve spolupráci s Ligou otevřených mužů, neziskovou organizací, kterou již před pěti lety založil psycholog Martin Jára, sám otec čtyř dětí.
Informační portál obsahuje tipy na zajímavé akce, včetně výletů a dovolených, kterých se
tátové mohou účastnit se svými potomky. Nechybí na něm ani výsledky spotřebitelských testů, jež otcům usnadní například výběr vhodných kočárků, postýlek, autosedaček či cyklistických kol.
Zájemci na informačním portále naleznou i praktické poznatky o výchově, jež jsou rozdělené
do jednotlivých kapitol podle věku dítěte.
Opomenuta přitom není ani základní orientace ve výchově speciální anebo situace, v níž se muž ocitá po rozvodu - nepřestává být otcem a měl by nadále zůstat pro své dítě pečovatelem, vychovatelem i vzorem.
Webové stránky http://www.tatojaknato. cz získaly ke stálé spolupráci rovněž advokáta Miloše Holuba. Tomuto specialistovi na naše rodinné právo lze prostřednictvím e-mailu pokládat otázky. Nejčastěji se zatím týkaly zejména soudního jednání o svěření dětí do péče, střídavé výchovy, určování otcovství, ale i nároku otce na volno v souvislosti s porodem, také otcovské dovolené či nároku táty malého dítěte na úpravu pracovní doby.

Co zaměstnavatelé?

Téměř dvě třetiny otců si myslí, že s dítětem má na rodičovské dovolené zůstávat matka. Třetina tátů pak přiznala, že by možnost rodičovské dovolené nevyužila.
Jsou ale i muži, kteří by si mateřskou dovolenou rádi vyzkoušeli a nebo její část již dokonce absolvovali. Jak se na ně dívají ti, kteří jsou sami táty, a k tomu zastávají i vysoké manažerské posty?
"Pojímám k nim úctu, neboť jsem si vědom toho, jak je to těžké. Pokud to vyhovuje celé rodině, je to určitě dobře," říká například Roman Trnka, ředitel odboru v akciové společnosti OKIN Group.
"Docela jim závidím. Ale fungovat to může jen tehdy, když se zapojí oba rodiče," domnívá se
Petr Šimčák, ředitel obchodu pro banky a instituce společnosti Pioneer Investments ČR.
"Tento trend velmi vítám, ale zároveň vnímám, že na něj naše společnost není připravena.
Narážím na to, že je nedostatek zkrácených úvazků pro pracující matky nebo otce, což jim
neumožňuje věnovat se výchově dítěte a zároveň pracovní kariéře. Pro mě osobně je rodičovská
dovolená velkým snem, který bych si rád splnil. Jsem i pro variantu povinné rodičovské dovolené pro otce v trvání tří měsíců," dodává Petr Trešl, marketingový manažer společnosti Hewlett Packard.
Rovněž sociologický výzkum o podobách otcovství v České republice potvrdil, že mezi
mladými otci a především mladými muži, které role táty teprve čeká, přibývá těch, kteří by se čerpání mateřské dovolené nebránili. Anebo čas od času rádi využili možnosti pracovat z domova, případně by uvítali klouzavou pracovní dobu, jež by jim větší zapojení do péče o děti, včetně třeba návštěv dětských lékařů, rovněž usnadnila.

Buďte aktivní

Dávají jim zaměstnavatelé takovou šanci? Jak kteří - ve zmiňovaném průzkumu v tomto ohledu
vyslovila spokojenost polovina dotázaných. Výzkum ale zároveň sondoval, zda se podpora aktivního otcovství již stala (anebo se v horizontu dvou až tří let stane) součástí personální strategie firem.
Z oslovených personalistů a zaměstnavatelů nadpoloviční většina, přesně šestapadesát
procent, přiznala, že spíše ne... Není divu, že Lukáš Müller z ministerstva práce a sociálních věcí říká:
"Budeme spokojeni, pokud se o našem projektu, soustředěném na aktivní otcovství, bude ve
společnosti, tedy i mezi zaměstnavateli, diskutovat a pohled na toto téma se zase o něco posune dopředu."
Sami tátové se o možnost podílet se více i častěji na péči o děti musejí jak doma, tak i v
zaměstnání aktivněji hlásit. A veřejné mínění se zase musí naučit daleko více oceňovat ty firmy, jež se budou moci pochlubit tím, že jsou k rodině skutečně přátelské.
***
muži v číslech
  • Výzkumu "Podoby otcovství v České republice", který probíhal v loňském roce, seúčastnil reprezentativní vzorek 1147 otců nezletilých dětí a 363 potenciálních otců.
  • Součástí výzkumu byly i rozhovory s personalisty a zaměstnavateli o benefitech, které otcům nabízejí, včetně toho, jaký je o ně ze strany otců zájem.
  • Výzkum prozradil, že například připravenost otců nastoupit narodičovskou dovolenou je poměrně nízká - dvě třetiny dotázaných otců se domnívají, že s dítětem dodvou až čtyř let má doma zůstat matka, protože je v tomto věku pro dítě nezastupitelná. Přirozhodování o rodičovské dovolené hraje roli i ekonomická situace - pětina otců je toho názoru, že byna ni měl nastoupit ten z partnerů, který vydělává méně. Sedm procent mužů je přesvědčeno, že by se matka a otec měli na rodičovské dovolené vystřídat, aby si péči o dítě vyzkoušeli oba.
  • Co se výchovy týče, zhruba polovina otců se přihlásila k liberálnímu stylu, druhá ke stylu přísnějšímu. Kliberálnímu stylu výchovy dětí se nejčastěji hlásí nejmladší otcové (25 až 34 let). Nejstarší generaceotců nezletilých dětí (45 až 54 let) je nejpřísnější a nejvíce dbá na dodržování pravidel a stanovení mezí.
"Jestliže otcové říkají, že žena má právo realizovat se stejně jako muž, ale pak se jich osmdesát
procent svěří s názorem, že pokud dítě onemocní, postará se o ně lépe maminka, tak to naznačuje
určitý rozpor mezi jejich názory a každodenní praxí."


O věčném budování světa

5. ledna 2013 v 16:47 | Milan Fridrich |  Fejetony

O věčném budování světa

(fejeton)
Milan Fridrich

Pokud se člověk podívá po sklíčko do mikroskopu, spatří bezbřehý pohyb. Ikdyž všechno zemře, pohyb se nezastaví. Vesmír se nedokáže nehýbat a my nemáme šanci se vzepřít a změnit jeho zákony.
Filozofování je již tradičně mým průvodcem, když jedu někam autem a provoz se zahustí jako malta, když dáte hodně písku. Tenkrát jsem vyrazil v sobotu odpoledne po dálnici z Prahy do Říčan, přičemž v neděli jsem měl jet do Německa. Při výjezdu z Prahy jsem se nestačil divit. Sobota odpoledne a auta se loudala jako školák s pětkou z písemky. Rozšiřují dálnici, pochopil jsem, stáhl okénko a zasnil se.
V onom snu byly všechny dálnice dodělané, postavené, nikde nebyla žádná uzavírka nebo bouračka. Vysnil jsem si dokonalý provoz.
Jenže, je to sen? Vždyť k takovému stavu všechno míří? Dálnice se stavějí, abychom se rychleji a lépe dostali autem do vzdálených míst. Tři pruhy se mění na čtyři při výjezdu z Prahy na D1, protože roste počet aut. Všude se buduje, aby se jelo lépe, ale kdy tomu tak konečně bude?
Lehce šokující je skutečnost, že úpravy a bohulíbé skutky, tedy dodělávky a dostavby, situaci často komplikují a vytvářejí dojem, že vlastně nikdy nedosáhneme stavu, k němuž spějeme: dálnice jsou dodělané a volně průjezdné. Jsme jako Sisyfos, protože sotva dovalíme kuličku (doděláme jednu dálnici) do cíle, zavře se někde úsek a my valíme jinou jinde. Nikdy to nekončí, nikdy neslouží dálniční síť plně k tomu, k čemu se buduje, co je jejím smyslem: k rychlému cestování!
A nejde jen o dálnice. Sisyfovská logika platí i jinde. Ještě děsivěji jsem to pocítil doma, když pár měsíců po rekonstrukci bytu mi žema oznámila, že bychom se měli přestěhovat, protože je jí tam těsno. Když už jsme byt dodělali a mohli si jej užít, vrhla se do další práce, do válení nové kuličky. Všechny noční můry se vyrojily nanovo a tlustší.
Není ale problém v termínu: "užít si dodělanou věc", když svět je věčný pohyb, který znamená, že stále stavíme, opravujeme? Smířil jsem se proto s tím, že nikdy nepojedu po hotovém dálničním systému. Nikdy!

Zdroj: Deník pondělí 13. srpna 2007

Jak se vyhnout rakovině

4. ledna 2013 v 13:29 | Blesk-speciál-zdraví čtvrtek 14. dubna 2005 |  Zdraví

Jak se vyhnout rakovině

Bezplatná telefonní linka pomáhá ženám v prevenci i léčbě

V průměru padesát žen denně volá s prozbou o radu na číslo 800 180 880. Tuto bezplatnou telefonní linku, která funguje pro zájemkyně z celé republiky, provozuje sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu Mamma Help.
"Je tam otevřená náruč lidí, kteří nádorové onemocnění prodělali. Ráda pomáhám, nikdy nevíme, co se v nás nebo kolem nás toulá," svěřila se patronka linky, herečka Veronika Freimanová. Hana Šabatová je jednou z žen, které na lonce pracují. Sama byla na rakovinu operována, ale naštěstí se léčila včas. "Můj partner na rakovinu zemřel, protože se bál jít k lékaři. Z vlastní zkušenosti tedy vím, jak je důležité přijít brzy," říká. Podle jejích slov nejvíce volají ženy 30-40leté. Druhou početnou skupinou jsou klientky ve věku 40-50 let. Nejčastěji se ptají na prevenci, pracovnice radí, kam na mamograf. "Mnohdy ženy ani nevědí, že od 45 do 69 let mají nárok na bezplatné preventivní vyšetření. Musíme je přesvědčovat, aby si doporučení k vyšetření vyžádaly u svého praktického lékaře nebo gynekologa," vysvětluje Jana Drexlerová. Na lince také pomáhají například radou při problémech s pooperačním stavem, výběrem prádla, paruk a jiných pomůcek. "Ženám, kterým stydlivost nebo obavy z pozitivního nálezu brání jít na vyšetření, říkáme, že malý nádor pravděpodobně ještě nemá vystlané metastázy a jeho léčba bude jednoduchá, zátěž při ní malá. A pacientka pravděpodobně nepřijde o prs a vrátí se do normálního života zcela vyléčená," uzavírá Hana Šabatová,
Bezplatná telefonní linka je v provozu od pondělí do pátku od 9 do 19 hodin. Ve středu od 16 do 19 hodin je na lince k dispozici onkolog, v pátek ve stejnou dobu psycholog. (vtk)

Proč na mamograf
Mamografie je jediná ověřená metoda a v zemích, kde byly zavedeny pravidelné prohlídky na mamografu, se snížila úmrtnost na rakovinu prsu o 30%. Někdy se k této metodě doplní ultrazvukové vyšetření. Obecně platí, že garantovaná kvalita mamografie i týmu lékařů je tzv. screeningových centrech, což jsou pracoviště specializovaná a jejich kvalita je sledovaná týmem odborníků a dalšími institucemi. Síť center najdete na www.mamo.cz. Je také možné zavolat na bezplatnou linku Avonu 800 180 880, kde operátorky najdou každé volající nejbližší akreditované centrum.

Kde se dovíte více
Podrobnější informace získáte na www.mamma-help.cz a www.avonprotirakovineprsu.cz.

Radonová voda

4. ledna 2013 v 12:56 | Blesk-speciál-zdraví čtvrtek 14. dubna 2005 |  Zdraví

Vyléčí vás radonová voda!

O radioaktivním plynu radonu se hovoří většinou v souvislosti s jeho možnými negativními účinky na zdaraví. Ty se však mohou projevit jen při jeho dlouhodobém vdechování. Krátkodobé působení radonu přítomného ve vodě však naopak přináší úlevu od bolesti pacientům s nejrůznějšími chorobami.
Radon je přírodní radioaktivní plyn, který vzniká přeměnou uranu v zemské kůře. Když například pronikne z podloží do obytných budov, může při dlouhodobém vdechování způsobit vážné poškození plic. "Koupele ve vodě obohacené radonem naopak účinně léčí zánětlivá revmatická onemocnění, degenerativní onemocnění kloubů a páteře či záněty nervů," říká MUDr. Věra Krupková z Lázní Jáchymov. Právě tady začali jako první na světě před sto lety s radonovou léčbou. "Za vyjímečnými účinky radonu se skrývá energie alfa-záření, kterou lidské tělo během terapie absorbuje," vysvětluje lékařka. Působení záření v průběhu léčby radonem je podle ní vždy otázkou dávek. V případě nenádorových onemocnní postačí nízké protibolestivé a potizánětlivé dávky, které krátkodobě dráždí organismus a stimulují buňky a ogány. Množství záření, které lidské tělo vstřebá během třítýdenní léčebné kůry v Jáchymově, přibližně odpovídá jednomu rentgenovému snímku. "Radonové koupele proto nepřestavují pro pacienta žádné riziko," ujišťuje MUDr Krupková.
Antonín Zouzal se jezdí léčit do Jáchymova už 19 let a radonové léčbě vděčí za to, že může s nemocnými klouby normálně žít. "Každý den absolvujete dvacetiminutovou lázeň, neměli byste se v ní moc pohybovat, protože jinak z ní léčivý radon uniká," říká. Jedinečnou procedurou jsou tzv. jáchymovské krabičky, což je speciální ozařovací metoda, při níž jsou na bolestivá místa aplikovány minimální dávky gama záření.
To, co znají pacienti i lékaři z praxe, se nyní potvrzuje i laboratorně. Lékaři z jáchymovských lázní společně s odborníky z Jihočeské univerzity pracují na studii, která má objektivně na základě speciálních laboratorních testů zjistit, jaký je mechanismus léčebného působení radonu. Ukazuje se, že to je zejména ovlivněním činnosti žláz s vnitřní sekrecí, zejména nadledvinek. Ty produkují protizánětlivý hormon kortizon. Miluše Vrtílková

Jak účinkují radonové koupele
  • umí nastartovat opravné procesy v jádrech buněk
  • příznivě zasahují do chemických procesů v buňkách
  • kladně ovlivňují imunitní systém
  • mají protizánětlivé účinky
  • zvyšují tvorbu některých enzymů. které působí proti volným radikálům
  • stimulují nadledvinky i pohlavní žlázy
  • zmenšují bolesti a zlepšují pohybové schopnosti
Komu radon pomáhá
Úlevu od bolesti mohou čekat především pacienti s nemocemi pohybového ústrojí. Jsou to například tyto choroby:
  • všechna zánětlivá revmatická onemocnění (zejména revmatoidní artitida a Bechtěrevova nemoc)
  • degenerativní onemocnění kloubů a páteře
  • různé formy revmatismu
  • některá metabolická onemocnění (dna aj.)
Pro koho se radonová léčba nehodí
  • pacienti s akutním infekčním onemocněním
  • těhotné ženy
  • děti do 18 let
  • pacienti po operaci či léčbě nádorového onemocnění v období prvního roku

Češi mají největší strach ze ztráty zaměstnání

4. ledna 2013 v 11:57 | Blesk-servis-bleskové zaměstnání-pátek 29.dubna 2005 |  Zaměstnání

Z čeho mají Češi největší strach? Ze ztráty práce!


Budíte se v noci hrůzou, protože se bojíte, že přijdete o práci? Nevěšte hlavu. Nejste v tom sami. Stejný strach má totiž téměř každý třetí čech. Při výzkumu, čeho se nejčastěji Češi a Moravané bojí, to zjistilo Centrum pro výzkum veřejného mínění.
Podle tohoto výzkumu mají z něčeho strach téměř tři čtvrtiny českých občanů. Nejčastěji pociťují lidé strach ze stráty svého zaměstnání. Až pak následuje obava o zdraví a strach z poklesu životní úrovně, nedostatku peněz a chudoby. Zhruba každý třináctý dotázaný se bojí, že se stane obětí trestného činu. A každý desátý člověk pak má strach, že nástupem do důchodu se prudce zhorší jeho finanční situace. Poměrně často mají lidé strach o své blízké a celkově z budoucnosti.
Obavy častěji pociťují ženy a lidé starší 45 let. Svou životní úroveň považují za špatnou většinou důchodci, nezaměstnaní, lidé nespokojení se svým životem i se současnou politickou situací a voliči KSČM.
A kdo se naopak nebojí?
Bez obav jsou většinou muži, mladí lidé ve věku od 15 do 19 let i ve věku od20 do 29 let, studenti, lidé svobodní a lidé spokojení se svým životem i současnou politickou situací.