Muži už nejsou ochránci rodinného hnízda

18. ledna 2013 v 11:30 | Katolický týdeník 7, 14. - 20. února 2006 |  Muži

Muži už nejsou ochránci rodinného hnízda

Pohled socioložky na roli mužů v naší společnosti
Jiřina Šiklová
Současní muži v naší kultuře ztratili mnohé z toho, co z nich dříve dělalo oporu ženám - manželkám a matkám jejich dětí.

Žena dnes sama vydělává, je tedy relativně nezávislá. Má oporu v sociálních dávkách a pomoci ze strany společnosti, je tedy opět relativně nezávislá. Žena, matka, je v této společnosti podporována i morálně - a to i tehdy, když sama zruší svoje manželství. Když se rozvede, není odsuzována tak, jako tomu bylo v minulosti. Žena dnes už není tak kontrolována tradiční morálkou, ani širší rodinou a sousedskými vztahy, protože tyto všechny vztahy se rozvolnily. Lidé se často stěhují, nikdo ženám ani mužům nepřipomíná jejich povinnosti vůči další generaci.
Když měli dříve manželé mezi sebou nesrovnalosti, bylo jim často ze strany sousedů, kněží, učitelů či přátel domlouváno, nebo jim byl dáván najevo odstup. Dnes nabytý "nezávislost" se promítá i do posunu v tradičních hodnotách. Muži nejvíce "ztratili" tím, že mnohé ze svých povinností i práv - víceméně dobrovolně - předali státu či placeným institucím. Muži již nejsou strážci a obránci rodinného hnízda. Nejsou těmi, kdo rozhodují o počtu svých potomků. Za tuto "svobodu" se platí rozvolněností morálky, hodnot i toho, čím byl jedinec v poměrně nedávné minulosti sice svazován, ale zároveň veden.
Dříve bylo manželství mnohem víc než dnes ekonomickým svazkem muže a ženy. Často bylo vlastně jedinou formou, jak mohla žena existovat. Ještě v 19. století neměla svobodná žena jinou možnost než žít u svých příbuzných nebo jít do služby. Teprve před sto padesáti lety začali někteří hledat cesty, jak neprovdaným ženám umožnit smysluplný život (jmenujme Elišku Krásnohorskou, Karolínu Světlou, Marii Riegrovou-Palackou, ale i Vojtěcha Náprstka). V takové situaci byl manželský svazek pevnější nejen proto, že byl uzavřen v kostele a požehnán, ale byl často jedinou formou, jak zajistit ženě její existenci.
Toto všechno odpadlo! Rovnost pohlaví, rovnost muže a ženy se promítla i do těchto vztahů. Muži se snaží ženám imponovat, být dle starých vzorů těmi, kdo jsou hlavou rodiny, ale často tomu chybí ekonomický základ. Muž tedy nesplňuje představy, které si lidé vytvořili o roli muže a ženy. Ekonomická skutečnost se změní snadněji než představy, ideál, sebehodnocení, stereotypy. Oba - muž i žena - často žijí v těchto představách, a současně musí v realitě řešit úplně jiné otázky.

Psychoterapeut Jiří Černý: Veverku rybníkem nepotěšíte ...

Zuzana Burdová

V jakých momentech jsou muži svým ženám největší oporou?
To je důležitá, zajímavá a obávám se, že i docela složitá otázka. Muži a ženy tím mají na mysli dost rozdílné věci. Co vím, ženy tím označují pocit - pocit opory, podpory, pomoci, povzbuzení, přijatelnosti a hodnoty. Mužům vytane na mysli především nějaký ten čin, konání, jednání, jednoduše výkon. Chodit do práce, opravit dveře, případně se mlsně přitulit ke své ženě - to je opora mužů. A jsme u toho! Copak z faktu, že muž chodí do práce, může žena cítit oporu, povzbuzení a svou hodnotu? Ne. A muž je zmatený. "Co po mně zase chce, jak mám být oporou?"
Představuji si, že pro ženu je důležitý pocit být mužem přijímaná.Pro ženu je důležité cítit, že ji muž - obrazně řečeno - unese a snese. Se vším, co k ní patří. Že ustojí situace konfrontace, že neodpoví útočnou sebeobranou. Že bude silný. Že bude u ní a s ní, když je plná pochybností a strachu. A ne že se hned pod záminkou okamžitého hledání řešení někam ztratí. Žena potřebuje prožít, že muž unese její negativní emoce a že ji přijímá i s nimi, právě teď. Ne že jí je začne rozmlouvat a vyvracet. Kdyby to všechno unesl, ustál, neutekl, nezaútočil, neznehodnotil, to by pak byla opora, viďte, děvčata!

Je opora muže pro dobré fungování vztahu důležitá?
Ani, v určitém období vztahu rozhodně. Je dobré, když se muž naučí chovat tak, aby jeho žena měla tento výše popsaný pocit podpory a přijetí. Ale to také znamená, že se žena naučí svému muži pomáhat, aby jí tento pocit a prožitek uměl dávat. V partnerském vztahu má všechno dva břehy a dva konce. Jestliže něco od toho druhého potřebuji, měl bych mu pomoci s tím, aby mi to mohl poskytovat. Je ovšem jednodušší ze sebe udělat oběť a chudinku a z toho druhého neochotného ignoranta. Ale to je nedorozumění, protože i láska vypadá jinak z jednoho a jinak z druhého břehu. Tím často vznikne situace, kdy mají oba pocit, že sami milují, ale tím druhým moc milováni nejsou. Zřejmě pro každého z nich znamená láska něco trochu jiného. A pak je třeba navzájem si pomoci, aby to, co jeden druhému nabízí, bylo tím, co ten druhý potřebuje a co je schopen přijmout jako projev lásky. Kapra nepotěšíte, když ho zanesete do lesa, a veverku hodíte do rybníka také jen jednou ...

Jsou čeští muži ženám oporou? Sledujete nějaký posun či změnu za poslední dobu?
Myslím, že čeští muži zůstávají rozvážně a pohodlně na svých pozicích a žádnou závažnou změnu neprovedli, pokud vůbec má smysl uvažovat v takových kategoriích jako "čeští muži". Na druhou stranu pozoruji, že ženy se dostávají ve svých životech stále častěji do období, kdy jim na nich samotných začíná tato vnitřní potřeba opory vadit. Vítí, že se nenápadně a nechtěně dostaly do pozice závislých málo samostatných, a začnou toužit právě po svobodě, nezávislosti a samostatnosti. Ale současně v nich někde na archetypální rovině tato touha po opoře stále zůstává. A pak vzniká teprve ten pořádný zmatek, který nás doufám všechny, jak muže tak i ženy, postupně vede k poznání a prožitku té jediné opravdové opory, kterou máme ve víře v Boha a v životě s Ježíšem.
Mgr. Jiří Černý pracuje v Centru pro rodinu při Pastoračním středisku v Praze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama