Duben 2013

Souhvězdí svatých adventního nebe: O svatém Mikuláši často snížek práší

29. dubna 2013 v 9:30 | Ivan Ladýř |  Vánoce

Adventní věnce. Ilustrační foto.
Adventní věnce. Ilustrační foto. Autor: Anna Stramová
6.12.2009 06:17
Chrudimsko - Přesto, že počátek vánočního času je liturgicky spojen s prvním dnem adventním, pro mnoho Evropanů je tím počátkem 6. prosinec, úmrtní den jednoho z nejoblíbenějších světců, sv.Mikuláše z Myry.
Narodil se koncem třetího století v řeckém městě Pataře, v pozdější římské provincii Lykii na jižním pobřeží dnešního Turecka. Pocházel z velmi zbožné křesťanské rodiny a od ranného mladí projevoval k lidem mimořádnou laskavost, milosrdenství a štědrost. Přitom se vždy snažil o to, aby jeho dobré skutky zůstaly utajeny. Po smrti svých rodičů rozdal většinu rodinného majetku chudým.
Mikulášské legendy.
S dobrotivým světcem, ochráncem, patronem a přítelem dětí je spojena dlouhá řada legend. Jedna z nich například vypráví o zchudlém šlechtici, který chtěl poslat své tři dcery do nevěstince, protože neměl na jejich věno, aby se mohly provdat. Když se to Mikuláš dozvěděl přicházel tajně po tři noci pod okna jejich ložnice a vhodil vždy dovnitř hroudu zlata. Podle jiných pramenů to byla tři zlatá jablka, s nimiž bývá často vyobrazován. Otec zaplatil dluhy, dcerám ještě zbylo na věno a mohly se vdát. Aby se vyhnul projevům vděčnosti, odcestoval Mikuláš lodí do Palestiny. Cestou je však překvapila strašná bouře s vlnobitím, takže byli v nebezpečí života. Mikuláš bouři uklidnil, vlny utišil a zachránil námořníkům loď i životy. Nejen proto byl později prohlášen za patrona mořeplavců a lodníků. Po návratu byl Mikuláš zvolen v Myře biskupem.

Známé jsou legendy o dalších světcových zázracích, mnohdy neuvěřitelných, když například uzdravil tři chlapce, které zlý hostinský zabil a naložil do sudů se solí. Vypráví se, že Mikuláš zadržel ruku katovi, jenž chtěl popravit tři nevinné vězně. Ti poděkovali a odešli zdraví domů. Jindy prý zase rozvalil zdi vězení s nevinně odsouzenými nebo v době hladu nakrmil celé město z obilí, přivezeného do přístavu pro královské sýpky a nic z nákladu neubylo. Podobných příkladů by byla dlouhá řada. Sv. Mikuláš podporoval chudé, těšil nemocné, chránil vdovy a sirotky i lidi nevinně pronásledované. Sám se však tomuto osudu nevyhnul. I on se pro svou víru brzy dostal do žaláře a do vyhnanství, jako mnoho jiných křesťanů, pronásledováných za císaře Diokleciána. Teprve roku 312 se mohl vrátit domů a pokračovat ve své službě Bohu a věřícím.

Biskup Mikuláš zemřel v Myře 6 .prosince někdy mezi lety 345 a 352. Vypráví se, že z jeho hrobu vytryskly dva prameny, které vracely nemocným zdraví. Roku 1087 byly ostatky sv. Mikuláše převezeny do italského přístavního města Bari a koncem 17. století uloženy pod stříbrný oltář tamní baziliky St .Nicola.

Zásluhou mořeplavců se začal už v 11.století šířit mikulášský kult i do Evropy. Sv. Mikuláš byl patronem nejen námořníků, loďařů a rybářů, ale i cestovatelů, knihařů, lékárníků a nejméně 35 dalších povolání. Jeho jméno nese řada měst, mostů, i kostelů. Především však byl znám jako patron dětí. Předvečer jeho úmrtního dne 6. prosince je v mnoha zemích světa spojen s očekáváním světcovy návštěvy a rozdělováním nadílky dětem.
Svatý Mikuláš je světcem vskutku evropským.

V mnoha zemích Evropy mají svého národního Mikuláše, jenž děti potěší a obdaruje. V sousedním Německu, v jeho jižní katolické části, je to Sankt Nicolaus, familiérně zvaný "Nicolo". V severním Německu Martin Luther vyměnil oblíbeného biskupa Mikuláše za protestanského Weihnachtsmanna. Ve Švýcarsku se Mikuláš jmenuje "Samichlaus" a i jeho jméno je odvozeno od německého Sankt Nicolause. Stejně jako v Holandsku "Sinterklaas", jenž s doprovodem připlouvá každoročně lodí plnou dárků ze Španělska do rotterdamského přístavu. Po velkolepém průvodu městem a návštěvě u královny a primátora, vznáší se Sintereklaas v noci se svým koněm nad střechami domů a jeho pomocníci čertíci "Černí Petříci" spouštějí dárky do domů komínem nebo je ukládají do připravených botek a krabic u krbu.

V Rakousku chybí mikulášskému průvodu sice zlatovlasý anděl, ale světcův doprovod doplňuje několik u nás nezvyklých osob, jako je " paní Mikuláška", která se věnuje převážně děvčatům, za zmínku stojí i čertovský chlapík "Klaubauf" s nůší plnou neposlušných dětí. Někdy přijde i obr dotýkající se hlavou až stropu. Ale nadílka brzy zaplaší dětskou úzkost a obavy.

Přežili jsme Dědu Mráze, přežijem i Santu Clause.

Všechny národní mikulášské zvyky jsou krásné a není divu , že malí i velcí bojují za to, aby nebyly vytlačovány importovanými postavami jako je americký Santa Claus, reklamní panák Coca Coly. V holandských městech jsou plakáty s thymolínovým úsměvem Santa Clause přeškrtány a v Rakousku dokonce radio o Vánocích vysílá fingovaný přenos z demonstrace za Mikuláše a Ježíška, kde děti vykřikují hesla "Pryč se Santa Clausem".

I u nás se s úsměvem říká "Přežili jsme "Dědu Mráze" přežijem i Santu Clause". Ten totiž může zdomácnět v nadnárodních super - hyper a megamarketech, ale cestu do českých rodin a dětských srdcí bude hledat jen s obtížemi. Uvědomíme si to, až večer uvidíme z okna na ulici tu tradiční krásnou trojici sv. Mikuláše s andělem a čertem. Naše děti milují svého Mikuláše a Ježíška, a to je dobře.

Ivan Ladýř

Před svátky

29. dubna 2013 v 9:13 | Deník.cz sobota 9. prosince 2006 |  Vánoce
Vánoční stromek zůstane dlouho zelený, postaví-li se dva dny před zdobením do vody s hojnou dávkou glycerinu.
Svíčky vydrží déle, namočí-li se do slané vody a dají uschnout. Ve svícnu drží lépe, když se namočí spodním koncem do horké vody.
(sp)

Nejsem guru a neuznávám žádného boha

29. dubna 2013 v 8:48 | Deník.cz sobota 5. května 2007 Ivan Adamovič |  Deník.cz

Robert Fulghum
Robert Fulghum Autor: DENÍK/Ivan Babej


PRAHA - I u nás patří k nejžádanějším autorům. Žije střídavě na Krétě a v USA. Pokud necestuje po světě v rámci propagace svých knih.


Jeho Češi mu rozumějí a on k nim rád jezdí. Fulghum je hostem Světa knihy.


Sešli jsme se s ním před jeho návštěvou veletrhu Svět knihy. Fulghum Čechy chválí za to, jak pokročili se znalostí angličtiny.

Dělal jste léta ministranta v unitářské církvi. Jak jste se k tomu dostal?

Unitáři jsou nejliberálnější církví v Americe. Hodnoty této komunity jsou velmi podobné hodnotám, které vyznávají Češi, kteří o sobě tvrdí, že věřícími nejsou. Myslím pojmy o tom, co je správné a co je špatné, co můžeme dát světu, aby byl lepším místem. Sám například nevěřím v nic, co je nadpřirozeného charakteru. Nevěřím ve víly, v jednorožce, ani v bohy. Věřím v lidi. Byl jsem sice ministrant, ale nikdy jsem nepůsobil jako pastor. Využíval jsem unitářskou komunitu k tomu, abych se podílel na boji proti rasismu a za lidská práva.

Z toho mi vyplývá, že buď nevěříte v Boha, nebo ho nepokládáte za nadpřirozenou bytost.

Nevěřím v nadpřirozené bytosti žádného druhu. V historii lidstva byly tisíce bohů a já nevěřím v žádného z nich. Ale netvrdím, že Bůh neexistuje. Kdo ví? Někdy mám pocit, že jsem malinkou částečkou v jakémsi velkém dění. Ale nemám nástroje k tomu, abych to poznal. Jako když oko nedokáže rozlišit všechny vlnové délky světla. Ale víte, že tam jsou.

Mluvíte o smyslech. Ale lidská mysl je zjevně vybavena schopností cítit nějaký transcendentální přesah.

To je záležitost lidské představivosti. Imaginace si dokáže představit cokoliv, včetně těch jednorožců. Stejné je to s bohy. Můžeme si představit tisíce bohů, ale důkaz leží jen a jen v naší představivosti.

Proč jsme ale vybaveni představivostí?

Podobné otázky asi patří k lidské povaze. Nedávno zesnulý Kurt Vonnegut napsal skvělý příběh o tom, jak byl stvořen člověk. Bůh stvořil všechno a zbylo mu něco málo hlíny na dlaních. Tak si je oklepal, vdechl tomu život a první, na co se člověk zeptal, bylo: Jaký má tohle všechno smysl? Bůh se zeptal: Amusí to mít smysl? Člověk řekl: Jistě! A Bůh: Dobře, tak na něco přijďte, já mám důležitější věci na práci. Ta představa, že všechno musí mít nějaký smysl, vychází přímo z nás.

Základní myšlenkou vašich prvních knih je, že by se lidé měli držet těch nejjednodušších pravidel, která se naučili už v mateřské školce. Jestli to je tak jednoduché, proč to nikdo nedělá?

Nezapomeňte, že mou starostí není dávat někomu rady. V žádné ze svých knih nikomu neradím, co je třeba dělat. Píšu jen o sobě. Uvědomil jsem si, že už jako malý jsem získal poučení o některých pravidlech, jejichž platnost vyznávám dodnes. Nikomu je nevnucuji. Spíš si kladu otázku, jak to, že když já sám ta pravidla znám, proč se jimi neřídím. Jsem velmi, velmi opatrný na to, abych někomu radil. Tahle doba nepotřebuje nové guru.

Ale na většinu lidí to asi jako rady působí.

Spíš říkám to, co si jiní lidé myslí. Když uslyší, že si to myslí i někdo jiný, cítí se lépe.

Nebo co chtějí slyšet?

Je to jen o tom, aby byl člověk za sebe zodpovědný. Jako v té pohádce Císařovy nové šaty. Když chlapeček řekne, že císař je nahý, všem je hned lépe. Kromě císaře, samozřejmě.

Nejtěžší je asi tyto pravdy, o kterých víme, převést do praxe, že?

Jistě. Dám vám příklad. Jdu po ulici, chci zahodit žvýkačku a není tu koš. Mám pokušení hodit ji na zem, ale řeknu si: Co kdyby se někdo díval? Když se nikdo nedívá, je snadné dělat nesprávné věci. Jenže my sami se na sebe díváme pořád.

Máte představu, jaký typ čtenářů vaše knihy čte?

Jeden z důvodů, proč rád jezdím na čtení a autogramiády je, že jsem na své čtenáře zvědavý stejně jako oni na mě. Všiml jsem si, že mě čtou muži i ženy každého věku. Mnozí z nich jsou mladší, než bych čekal. Většinou střední třída, většinou lidé se smyslem pro humor. Když jsem to říkal Stephenu Kingovi, trošku mi záviděl. Mezi jeho čtenáři jsou pěkně divní lidé, jeden mu třeba poslal poštou mrtvou kočku. Já naštěstí žádné mrtvé kočky v poště nemám.

Říkal jsem si totiž, že lidé potřebují rovnováhu. Pokud je někdo pozitivní, nepotřebuje vyhledávat pozitivní a optimistické texty, jako jsou ty vaše. Možná vás tedy vyhledávají spíše lidé temní a plní problémů, na které hledají odpovědi.

Mohl bych vám ukázat, že ve všech svých knihách píšu o temných věcech. I temné věci jsou součástíméhoživota. Naštěstí simohuvybrat, jak se k nim postavím. Někdy úspěšně, někdy ne, alemámtu volbu a to je důležité.



Robert Fulghum


Američan Robert Fulgum se narodil v roce 1937 a jedním ze světově nejprodávanějších spisovatelů se stal až ve svých padesáti letech díky knížce úvah o životě Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Do té doby se věnoval práci ministranta v unitářské církvi a vykonával nejrůznější příležitostná povolání. Intenzivně také maluje a vyučuje malbu. Světový úspěch a překlady do sedmadvaceti světových jazyků mu přinesly jeho knihy fejetonů, v nichž nachází krásu a hloubku ve zdánlivě všedních situacích. Veškeré jeho dílo česky vydává nakladatelství Argo.

Dosud vyšlo: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Už hořela, když jsem si do ní lehal

Achjo

Možná, možná ne

Opravdová láska

Odzačátku do konce Slova, která jsem si přál napsatsám

Třetí přání

Třetí přání: zbytek příběhu

Třetí přání: splněno.

Cyklus Třetí přání zatím vyšel pouze česky, další vydání včetně anglického se teprve připravují.

I životní kotrmelec může léčit

28. dubna 2013 v 17:46 | Deníky Bohemia pátek 22.srpna 2003 Alena Kazdová |  personální rádce

Donedávna obecně platilo, že jsme dělali většinu profesního života to, na co jsme takzvaně měli kvalifikaci. Jen výjimečně a jen z dobrých důvodů jsme přešli do zcela jiné profese. Doba se však mění, atak i životní kotrmelec může pomoci najít práci.

V dnešní době výrazných změn se předpokládá, že se umíte rychle přizpůsobit jakýmkoli novým nebo změněným podmínkám. Vzdělání by mělo mít univerzální základ, na který můžete další zkušenosti a dovednosti podle potřeby "přistavovat". Kdo to neumí, je považován za zkostnatělého a nepružného.

Zvyk - železná košile

Ne každý člověk se ale umí rychle přizpůsobit neočekávané situaci a změnu vzít jako výzvu nebo alespoň jako normální jev v životě člověka. Bojíme se, cos námi a našimi blízkými bude, když některá část dosavadního života skončí.

Velká část lidí přicházejících o práci bere změnu své profese nebo pracovní pozice jako vynucený kompromis nebo dokonce jako určitou degradaci. Cítí se nespravedlivě poškozeni. Takových, kteří jsou ochotni začít od nuly, riskovat, poprat se s nepříznivými podmínkami i se sebou samým a od základu změnit svůj život, není tolik.

Co se stalo Karle, může potkat i vás

Paní Karla vystudovala ekonomickou školu. Po maturitě nastoupila do cestovní kanceláře, po mateřské dovolené do sekretariátu ředitele výrobního podniku. Tam pracovala osmnáct let. Práce ji uspokojovala, neměla potřebu cokoli měnit.

Bydlela blízko továrny v menším městě, kde se účastnila aktivně společenského života. Dělala mnoho let cvičitelku, organizovala kulturní a sportovní akce, pracovala v Klubu zahrádkářů. Měla hodně koníčků a žila společensky a aktivně.

Po roce 1990 koupil "její" podnik zahraniční investor. Po čase zrušil nový vlastník celý provoz, kde paní Karla pracovala. O práci přišlo dost lidí, mezi nimi i ona.

Jak se stát flexibilní

K hledání nového uplatnění přistoupila paní Karla aktivně. Odpovídala na inzeráty, obcházela firmy, ptala se známých. Brzy ale poznala, že pokud najde práci, nebude to blízko jejího bydliště. Čeká ji každodenní dojíždění do jiného města, na které nebyla zvyklá. Také bude muset výrazně omezit své mimopracovní aktivity. Byla z toho nešťastná.

Možností nového zaměstnání ale bylo velmi málo a ani jedna optimální. Změny v soukromém i pracovním životě neslibovaly moc pozitivního. Paní Karla je racionální člověk. Sedla si, vzala papír a tužku a začala psát pravdivě vše, co souviselo s hledáním nové práce. Co má a co nemá ráda. Co opravdu umí. Co chce, co zvládne, čeho se obává a co by určitě nechtěla. Výsledek ji překvapil, třebaže byl vlastně logický. Chce dělat práci, na kterou stačí její kvalifikace i dovednosti, chce také pokračovat dál v mimopracovních aktivitách. Co by nejvíc postrádala? Kontakt s lidmi, neustálý pohyb, organizování akcí.

Východiskem se stalo podnikání

Od anylýzy byl už jen krok k rozhodnutí: Proč si nezaložit vlastní Fit-centrum? Může v něm využít organizátorské schopnosti, zkušenosti a dovednosti ze sportovních aktivit, komunikační dovednost s lidmi.

Karlu čekala spousta práce. Byl počátek 90.let a zkušeností s podnikáním nebylo mnoho. Nedala se a šla do toho. Naučila se pravidlům podnikání, zvládla účetnictví, našla prostory, sehnala kapitál a fitcentrum se pomalu rozeběhlo, dnes nabízí řadu sportovních možností k vyžití pro různé věkové skupiny lidí a má svou klientelu.

Paní Karlu práce baví, je různorodá, je mezi lidmi, je to práce odpovědná, musí se stále učit novým věcem, aby fitcentrum drželo krok s dobou, navíc má pocit, že je užitečná těm, kteří v jejím fitcentru hledají relaxaci a odpočinek. Nebyla to lehká změna v životě, ale je ráda, že to nevzdala.

Stát na vlastních nohách může povznášet

"Jistě je pohodlnější a jednodušší raději zůstat u osvědčeného způsobu života a vztahů. Ale život jde často jinými cestami a jsme nuceni udělat změnu. Až pak kupodivu zjistíme, že to bylo vlastně dobře. Nepříznivá situace nás někdy dovede k objevu vlastních neutušených schopností - že jsme samostatní, schopní podnikání a organizování a že jdeme i do rizika, když chceme realizovat vlastní záměr, nápad," říká k tomuto životnímu příběhu Alena Sehnalová, konzultantka CSP Management Consultants.

Jakou má radu pro ty, kteří se možná dostali do podobné životní situace jako paní Karla? "Nebojte se a důvěřujte si. Často zjistíte, že vám vyhovuje nebýt zaměstnanec, ale stát na vlastních nohách a vytvářet nové vztahy a příležitosti pro jiné lidi," dodává Sehnalová.

O víkendu má hlava odpočívat

28. dubna 2013 v 17:31 | Deníky Bohemia pátek 7.března 2003 personální rádce |  Zaměstnání
Kdo si myslí, že o víkendech bude soustavně dohánět pracovní resty, měl by svůj úmysl přehodnotit. Dny by měly sloužit hlavně k tomu, aby hlava i tělo relaxovaly a člověk si udělal čas na příjemné zážitky a koníčky.
Vladimír Täubner

Jakoubek: pro i proti husitům

28. dubna 2013 v 10:50 | MF DNES 13.prosince |  Největší severočech

ANDĚLSKÁ HORA. Rytina hradu na dnešním Karlovarsku, který patřil do majetku Jakoubka z Vřesovic.

Zchudlý moravský šlechtic Jakoubek z Vřesovic přišel do Čech v husitském období a po smrti Václava IV. se přidal k táboritům.
Stal se předním bojovníkem husitů, po Žižkově smrti jedním z hejtmanů v Táboře a roku 1426 i hejtmanem v Bílině. Bojoval v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426. Město samo pak držel celých deset let. V roce 1432 byl přítomen na jednání husitů se zástupci bazilejského okncilu v Chebu. Válčil v Sasku a podnikl vpád do Bavor. Stál na straně sirotků až do přijetí Zikmunda za českého krále. Tehdy se Zikmundovi také poddal. Získal od něj roku 1436 panství teplického kláštera, Ploskovice, Toužim.
Už ze stručného a hodně zjednodušeného výč vyplývá, že Jakoubek z Vřesovoc byl nejen zdatný bojovník či vojevůdce, ale i vychytralý obchodník. Například při zmíněné bitvě u Ústí nad Labem 16. června 1426 zajal proti úmluvě nebrat zajatce, kterou vnutili křižáci českému vojsku, nepřítele. Za zajmutého jistého Wolkensteina chtěl tučné výkupné.
Jakoubek se na dlouhá léta stal jednou z nejvýznamnějších osobností kraje ovládl mnohá místa, hrady i města, ale čím více upevňoval své postavení, tím více se odkláněl od táborů a sirotků. Když v roce 1434 husitská vojska Prokopova svedla poslední bitvu u Lipan, nechal je Jakoubek na holičkách a nepřijel jim na pomoc. V té době totiž bojoval sám na severočeském území, kde dobyl hrad Sukoslav, čímž přišel ke značnému majetku. Z vojenských důvodů dal postavit hrad oltářík. Hrad Andělská hora, který založili koncem 14. století Rýzmburkové, používal v době husitských válek jako základnu pro četné více či méně loupeživé výpady do kraje a ukrýval tu bohatou kořist. Po husitských válkách se stal držitelem hradu Kyšperku.
Za vlády Albrechta II. Habsburského byl hejtmanem žateckého a litoměřického kraje a plnil různé diplomatické úkoly. Po Albrechtově smrti stranil Habsburkům, po roce 1448 podporoval Jiřího z Poděbrad.
Dále hromadil majetek a v severozápadních Čechách vybudoval základy rodové moci pánů z Vřesovic.
Zemřel roku 1461.
(div)

Vánoce předků: na stole byl pstruh

28. dubna 2013 v 9:36 | MF Dnes 13.prosince 2006 Vladěna Maršálková |  Vánoce
František Ledvinka. ředitel skanzenu lidové architektury v zubrnicích na Ústecku v rozhovoru pro MF DNES připomíná jak slavili Vánoce obyvateé severních Čech před více než sto lety a jaké naši předkové dodržovali vánoční zvyky.

Zubrnické muzeum lidové architektury představuje návštěvníkům několikrát do roka tradice a zvyky našich předků. Minulý víkend se zde mohli seznámit s tím, jak vypadaly Vánoce na severočeské vesnici koncem 19. století.
"Je to směs toho, co o Vánocích víme. Lidem ukazujeme pečení vánočního cukroví, ve zdejším kostele zní vánoční písně a všude vládne vlídná vánoční atmosféra," říká ředitel zubrnického skanzenu František Ledvinka.

V severních Čechách vedle sebe až do konce druhé světové války žili Češi a Němci. Existovaly nějaké rozdíly mezi českými a německými Vánoci?
Je třeba připomenout, že až do 19. století byly severní Čech převážně německé. Radikální změna nastala s příchodem průmyslové revoluce. Za prací se sem začali stěhovat i lidé z českého vnitrozemí. Přesto se nedá říct, že by Vánoce prožívali jinak Češi a jinak Němci. Rozdíly byly spíše v náboženském pojetí. Navíc, s příchodem průmyslové revoluce došlo k zesvětšení Vánoc. Postupem času se Vánoce přibližovaly tomu, jak je známe dnes. Tedy se stromečkem, večeří a dárky. Původní smysl Vánoc, oslava narození Ježíška, se dostala do pozadí.

Jak se tedy lišily Vánoce u dvou nejrozšířenějších náboženských skupin - katolíků a protestantů?
Sever Čech byl v minulosti spíše katolický. Protestanti zde žili v jakýchsi jednotlivých ostrůvcích.
oproti katolíkům berou protestanti Vánoc velice střídmě. Prožívají je ale niternějším způsobem. Naopak katolíci berou Vánoce velmi prestižně. Je to pro ně vrchol roku. Kostely byly reprezentativně vyzdobeny, byly v nich umístěny krásné betlémy. Lidé se masově scházeli při půlnoční mši.

Měly severočeské Vánoce svá specifika, která v jiných koutech tehdejšího Rakouska a později Rakouska-Uherska nebyla?
Dá se říct, že Vánoce se slavily stejně v pohraničí jako ve vnirozemí. Větší rozdíl byl, jak jsem již řekl, mezi jednotlivými náboženskými skupinami, a to bez ohledu na národnost.

Jedním ze symbolů Vánoc jsou vámi zmíněné betlémy. Proč vlastně lidé vytvářely jesličky s malým Ježíškem a jeho nejbližšími?
Betlém představuje radostnou událost, narození Krista, a to se přece událo o Vánocích. Prví jesličky byly vyrobeny ve 13. stoetí v katolickém prostředí. Jejich popularizaci velmi napomohli jezuité, kteří se od 16. století snažili v lidech utužit katolickou víru. Proto se v době Vánoc objevovali v kostelech bohatě vyřezávané a zdobené betlémy. Pak nastal na chvíli jejich soumrak. Josef II. je zakázal koncem 18. století vystavovat v jednom ze svých reformních nařízení. Lidé si však na betlémy zvykli, že si je začali vyrábět sami pro sebe.

Dochovaly se nějaké betlémy z této doby?
Spousta se jich dnes nachází v různých muzeích či kostelech. Krásný betlém je například v kostele v Úštěku. Zdejší figurky jsou poměrně vysoké, mají až 70 centimetrů. Na severu Čech existovaly betlémářské dílny, například na Šluknovsku a v Podkrušnohoří, kde také vznikaly takzvané hornické betlémy. Pojmenování pochází od specifického materiálu, figurky se totiž vyráběly z krystalů různých nerostů. V našem skanzenu se zase nachází papírový betlém z osmdesátých let 18. století, který byl vyroben v Benešově nad Ploučnicí.

Jak vypadaly tradiční severočeské Vánoce?
Nedá se říct, že by existovala nějaká šablona, která by ukazovala: tak, toto jsou tradiční české Vánoce. Velkou roli v tom totiž hrálo, která vrstva Vánoce slavila. Lidé z horských vesniček prožívali Vánoce velmi skromně. Celý adventní čas, tedy poslední čtyři týdny do Štědrého dne, se držel půst. Dodržovaly se církevní svátky - Barbora, Mikuláš, Ambrož. Z Podřipska je známo, že děti honily svatého Ambrože, muže v převleku s velkou bílou čepicí. Na štědrý den se pak držel ten největší půst, lidé opravdu nejedli. Ke stolu zasedali až po setmění, ke štědrovečernímu hodování. Nejedli samozřejmě žádné řízky či kapry, ale měli poněkud jednodušší stravu, která se skládala z kuby či čočkové polévky.

Kdy se na českém vánočním stole objevila známá smažená podkova z kapra?
Vánoční kapr je české specifikum, částečně se tak stalo i kvůli tomu, že zde bylo velmi rozšířené rybníkářství. Díky tomu si kapra mohli dovolit i relativně chudší lidé. Tato ryba se u nás o Vánocích konzumuje někdy od konce 19. století. Od té doby se kapr stal symbolem českých Vánoc. Nikde jinde ho nenajdete. Ke cti našich předků patří i to, že o Vánocích drželi půst a ryba je v podstatě postní jídlo.

Rybníkářství je spjato spíše s jižní částí naší republiky. Měli kapra o Vánocích i Severočeši?
V počátcích této tradice samozřejmě ne. Jih Čech byl pro ně poměrně vzdálený a dovoz těchto ryb by byl poměrně drahou záležitostí. Zdejší rodiny proto jedly místo kapra říční rby, například pstruhy.

Dnes si nedovedeme představit Vánoce bez vánočního stromečku. Kde se vzala tato tradice?
Stromeček není náš výmysl, pochází z Německa. U nás se poprvé objevil v 19. století ve šlechtickém prostředí. A až teprve ke konci 19. století, ale ještě spíše až ve 20. století, se stromeček začal objevovat na venkově. Je známo, že někteří čeští vojáci, ve službách rakouské armády, viděli poprvé vánoční strom v zákopech v průběhu první světové války. Podobné je to s vánočními dárky. Ještě v 19. století dávali rodiče svým dětem například boty, aby měly vůbec v čem chodit. Až postupem času se dávání dárků stala masová záležitost. Dnes jsou Vánoce spjaty často jen s horečnatým nakupováním.

S vánočním časem přichází i zpívání písní a koled.Jsou známy severočeské vánoční melodie?
Určitě nějaké existují. Zdejší horalé - Krušnohorci - měli svůj specifický dialekt a mluvu. Bohužel ale nevím o tom, že by se nějaká krušnohorská vánoční píseň dochovala. V této otázce je totiž velká badatelská mezera. Zajímavé materiály leží v Etnografickém ústavu v Praze. Nikdo je však systematickz nezpracovává. Je vemi pravděpodobné, že se zde některé naše vánoční písně nacházejí.