Nejsem guru a neuznávám žádného boha

29. dubna 2013 v 8:48 | Deník.cz sobota 5. května 2007 Ivan Adamovič |  Deník.cz

Robert Fulghum
Robert Fulghum Autor: DENÍK/Ivan Babej


PRAHA - I u nás patří k nejžádanějším autorům. Žije střídavě na Krétě a v USA. Pokud necestuje po světě v rámci propagace svých knih.


Jeho Češi mu rozumějí a on k nim rád jezdí. Fulghum je hostem Světa knihy.


Sešli jsme se s ním před jeho návštěvou veletrhu Svět knihy. Fulghum Čechy chválí za to, jak pokročili se znalostí angličtiny.

Dělal jste léta ministranta v unitářské církvi. Jak jste se k tomu dostal?

Unitáři jsou nejliberálnější církví v Americe. Hodnoty této komunity jsou velmi podobné hodnotám, které vyznávají Češi, kteří o sobě tvrdí, že věřícími nejsou. Myslím pojmy o tom, co je správné a co je špatné, co můžeme dát světu, aby byl lepším místem. Sám například nevěřím v nic, co je nadpřirozeného charakteru. Nevěřím ve víly, v jednorožce, ani v bohy. Věřím v lidi. Byl jsem sice ministrant, ale nikdy jsem nepůsobil jako pastor. Využíval jsem unitářskou komunitu k tomu, abych se podílel na boji proti rasismu a za lidská práva.

Z toho mi vyplývá, že buď nevěříte v Boha, nebo ho nepokládáte za nadpřirozenou bytost.

Nevěřím v nadpřirozené bytosti žádného druhu. V historii lidstva byly tisíce bohů a já nevěřím v žádného z nich. Ale netvrdím, že Bůh neexistuje. Kdo ví? Někdy mám pocit, že jsem malinkou částečkou v jakémsi velkém dění. Ale nemám nástroje k tomu, abych to poznal. Jako když oko nedokáže rozlišit všechny vlnové délky světla. Ale víte, že tam jsou.

Mluvíte o smyslech. Ale lidská mysl je zjevně vybavena schopností cítit nějaký transcendentální přesah.

To je záležitost lidské představivosti. Imaginace si dokáže představit cokoliv, včetně těch jednorožců. Stejné je to s bohy. Můžeme si představit tisíce bohů, ale důkaz leží jen a jen v naší představivosti.

Proč jsme ale vybaveni představivostí?

Podobné otázky asi patří k lidské povaze. Nedávno zesnulý Kurt Vonnegut napsal skvělý příběh o tom, jak byl stvořen člověk. Bůh stvořil všechno a zbylo mu něco málo hlíny na dlaních. Tak si je oklepal, vdechl tomu život a první, na co se člověk zeptal, bylo: Jaký má tohle všechno smysl? Bůh se zeptal: Amusí to mít smysl? Člověk řekl: Jistě! A Bůh: Dobře, tak na něco přijďte, já mám důležitější věci na práci. Ta představa, že všechno musí mít nějaký smysl, vychází přímo z nás.

Základní myšlenkou vašich prvních knih je, že by se lidé měli držet těch nejjednodušších pravidel, která se naučili už v mateřské školce. Jestli to je tak jednoduché, proč to nikdo nedělá?

Nezapomeňte, že mou starostí není dávat někomu rady. V žádné ze svých knih nikomu neradím, co je třeba dělat. Píšu jen o sobě. Uvědomil jsem si, že už jako malý jsem získal poučení o některých pravidlech, jejichž platnost vyznávám dodnes. Nikomu je nevnucuji. Spíš si kladu otázku, jak to, že když já sám ta pravidla znám, proč se jimi neřídím. Jsem velmi, velmi opatrný na to, abych někomu radil. Tahle doba nepotřebuje nové guru.

Ale na většinu lidí to asi jako rady působí.

Spíš říkám to, co si jiní lidé myslí. Když uslyší, že si to myslí i někdo jiný, cítí se lépe.

Nebo co chtějí slyšet?

Je to jen o tom, aby byl člověk za sebe zodpovědný. Jako v té pohádce Císařovy nové šaty. Když chlapeček řekne, že císař je nahý, všem je hned lépe. Kromě císaře, samozřejmě.

Nejtěžší je asi tyto pravdy, o kterých víme, převést do praxe, že?

Jistě. Dám vám příklad. Jdu po ulici, chci zahodit žvýkačku a není tu koš. Mám pokušení hodit ji na zem, ale řeknu si: Co kdyby se někdo díval? Když se nikdo nedívá, je snadné dělat nesprávné věci. Jenže my sami se na sebe díváme pořád.

Máte představu, jaký typ čtenářů vaše knihy čte?

Jeden z důvodů, proč rád jezdím na čtení a autogramiády je, že jsem na své čtenáře zvědavý stejně jako oni na mě. Všiml jsem si, že mě čtou muži i ženy každého věku. Mnozí z nich jsou mladší, než bych čekal. Většinou střední třída, většinou lidé se smyslem pro humor. Když jsem to říkal Stephenu Kingovi, trošku mi záviděl. Mezi jeho čtenáři jsou pěkně divní lidé, jeden mu třeba poslal poštou mrtvou kočku. Já naštěstí žádné mrtvé kočky v poště nemám.

Říkal jsem si totiž, že lidé potřebují rovnováhu. Pokud je někdo pozitivní, nepotřebuje vyhledávat pozitivní a optimistické texty, jako jsou ty vaše. Možná vás tedy vyhledávají spíše lidé temní a plní problémů, na které hledají odpovědi.

Mohl bych vám ukázat, že ve všech svých knihách píšu o temných věcech. I temné věci jsou součástíméhoživota. Naštěstí simohuvybrat, jak se k nim postavím. Někdy úspěšně, někdy ne, alemámtu volbu a to je důležité.



Robert Fulghum


Američan Robert Fulgum se narodil v roce 1937 a jedním ze světově nejprodávanějších spisovatelů se stal až ve svých padesáti letech díky knížce úvah o životě Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Do té doby se věnoval práci ministranta v unitářské církvi a vykonával nejrůznější příležitostná povolání. Intenzivně také maluje a vyučuje malbu. Světový úspěch a překlady do sedmadvaceti světových jazyků mu přinesly jeho knihy fejetonů, v nichž nachází krásu a hloubku ve zdánlivě všedních situacích. Veškeré jeho dílo česky vydává nakladatelství Argo.

Dosud vyšlo: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Už hořela, když jsem si do ní lehal

Achjo

Možná, možná ne

Opravdová láska

Odzačátku do konce Slova, která jsem si přál napsatsám

Třetí přání

Třetí přání: zbytek příběhu

Třetí přání: splněno.

Cyklus Třetí přání zatím vyšel pouze česky, další vydání včetně anglického se teprve připravují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama