Září 2016

Felinoterapie

22. září 2016 v 19:26 | Aga Grey |  Životní styl

Felinoterapie


Chcete si pořídit kočku?

20. září 2016 v 20:48 | Novinky |  Životní styl
Zdroj: www.bigstockphoto.com
Kdykoli, kdy si přinesete do bytu živého tvora, musíte počítat s tím, že se mu budete muset alespoň trochu přizpůsobit. Každé zvíře přitom vyžaduje něco jiného. Víte, čím se musíte vybavit, než s vámi začne žít kočka?
20. 9. 2016
Před pořízením kočky musíte, stejně jako před pořízením psa, schovat nebo jinak zabezpečit jedovaté rostliny nebo ostré předměty, o které by se zvíře mohlo poranit. U koček na toto pravidlo klademe důraz, protože je jejich přirozeností pohybovat se takřka všude. Zapomeňte na volně položené nože na lince, nůžky nebo léky na nočním stolku. Zkrátka zapřemýšlejte, co všechno by vaší kočce mohlo ublížit, a to zabezpečte.
Také zamezte přístupu do míst, kde by kočka mohla uvíznout nebo se spálit, například sporák.

Zařiďte výhled do přírody

Chcete-li mít kočku jenom v bytě, zařiďte jí místečko na parapetu u okna, odkud bude moci nerušeně pozorovat dění venku. Pokud však bydlíte ve vyšším patře, nenechávejte okno otevřené. Kočky jsou mrštné a neštěstí by se mohlo stát velmi brzy.
Sžít se s kočkou není jednoduché. Je potřeba odstranit nebezpečné předměty i jedovaté kytky.Zdroj: www.bigstockphoto.com

Nakupte potřebou výbavu a zařiďte jí království

Čím větší byt máte, tím větší království můžete svému novému přírůstku nachystat. Co kočky potřebují?
  • 2 misky - jednu na vodu, druhou na jídlo
  • kočičí toaletu se stelivem - tu je nezbytné dát na klidné místo
  • pelíšek či odpočívadlo - to je ale spekulativní, spíš si oblíbí váš starý svetr nebo si najde místo na spaní podle svého gusta
  • škrabadlo - kočka si o něco potřebuje brousit drápky, a pokud to nemají být třeba zdi, je škrabadlo nutností; vybrat si můžete z nepřeberného množství velikostí a barev, pro kočku bude šplhání na něj navíc i zábavné
  • přepravku - s kočkou se dá cestovat a někdy s ní cestovat musíte, minimálně k veterináři
  • hračky - míčky, peříčka na tyčkách, myšky a jiné
Myslete na kočičí vyžití - kočka potřebuje dostatek hraček, se kterými si může hrát.Zdroj: www.bigstockphoto.com

Přípravu bydlení na příchod kočky nepodceňujte

Kočky jsou krásná zvířata, která mohou člověku dělat toho nejlepšího společníka. Vy jim však musíte předně zajistit vyhovující prostředí. Sepište si proto seznam a vyrazte do zverimexu dřív, než vám doma začne zvířátko dělat neplechu, protože nemá všechno, co potřebuje.
Líbil se vám článek?
Autor: redakce

Kočky

20. září 2016 v 19:17 | Novinky |  Věda

Kočky jsou zásadní ekologická pohroma, tvrdí autoři rozsáhlé vědecké studie

Před 8 hodinami
Ve 21. století si spojujeme kočky především s roztomilými obrázky a klipy na internetu. Jenže kočky jsou také jedním z faktorů, které obrovskou měrou přispívají k likvidaci jiných druhů zvířat.
Vrcholový predátor - kočka
Zdroj: Wikimedia Commons
Zásadní měrou přispěly k vyhubení 63 druhů ptáků, savců a plazů, dokládá práce zveřejněná v odborném časopise Proceedings of the National Academies of Sciences.

Trvalo jim to pouhých 500 let. Podobně nebezpečná jsou pro přírodu také další domestikovaná zvířata, například psi, krysy nebo prasata. Kočky ale hrají po krysách a potkanech ze všech zmíněných tvorů nejvíce destruktivní roli.

Zabijáci spojení s člověkem

Vědci popsali celkem 30 druhů zvířat, která jsou zodpovědná za nejintenzivnější likvidaci zvířat po celém světě. Vymřelo nebo se na hranici vymření kvůli nim ocitlo 738 druhů obratlovců - tedy celkem 58 procent všech vyhynutí.
Hlodavci (hlavně krysy a potkani) mají na svědomí 75 vyhynulých druhů, kočky 63 vyhynulých druhů a psi 11 vyhynulých druhů. Zdaleka nejvíc na to doplatily ostrovní druhy zvířat - jakmile do jejich izolovaného systému pronikly kočky nebo krysy, byla ostrovní zvířata bez šance.
video

Potkani jsou problém. Města a obce nasadí otrávené návnady

Zdroj: ČT24

Ohrozila je jejich přílišná specializovanost, kvůli níž nebyla schopna reagovat na nové predátory. Jasná spojitost s evropskými predátory byla prokázána u vymření 87 ptačích, 45 savčích a 10 plazích druhů, ve skutečnosti jsou ale čísla ještě horší.
Dalších 23 druhů zvířat je totiž ohroženo natolik, že jsou v kategorii "potenciálně vyhynulá". 596 druhů zvířat je kočkami, psy, prasaty a hlodavci "jen" vážně ohroženo, nejvíce na ostrovech, jako je Madagaskar nebo Nový Zéland.
Lov v zátoce Taiji
V pátek 9. září začala u japonského města Taiji sezona lovu na delfíny. Zemře během ní až 1800 těchto inteligentních savců.

Eliška Junková

14. září 2016 v 16:44 | Novinky |  Životní styl
Eliška Junková - ďábel za volantem
Na podzim roku 1922 postávali dva mladí manželé, Čeněk Junek a jeho manželka Eliška, na pařížském autosalonu a obdivovali stánek slavného výrobce automobilů Ettoreho Bugattiho, jemuž se přezdívalo La Patron. Automobily je fascinovaly a půvabná drobná Eliška Patrona zcela okouzlila.
Za volantem byla královnou silnic.
Za volantem byla královnou silnic.
FOTO: archív autorky

Měla ctitele

Rok po Čeňkově smrti Elišku požádal o ruku Jean Bugatti, syn slavného Ettoreho Bugattiho. Odmítla ho, ale zůstali přáteli.
Jean se zabil při testování závodního vozu v roce 1938.
Do Elišky se zahleděl také automobilový závodník Jiří Kristián Lobkowicz. Ten zemřel při závodu na berlínské trati Avus v roce 1932, kde havaroval ihned po startu.
úterý 26. ledna 2016, 12:25
Snad proto slíbil horlivé dvojici, že jim dodá dvoulitrový závodní vůz zvaný Doutník. Bugattiho nejprve potěšilo, že se jeho auto dostane tak daleko do světa, vzápětí se ale dlouhé cesty začal obávat.
Smutně si povzdechl před slavným automobilovým závodníkem Siegfriedem Marcem: "Provedl jsem asi velkou hloupost. Slíbil jsem náš vůz dodat do nějaké asijské země. No, slíbil jsem to, Marco, tak ho tam musíte dovézt."
Bugatti měl zřejmě svérázné představy o zemi, která byla ještě před nedávnem Rakousko-Uherskem.
Nemohl tušit, že v autě bude jezdit jedna z nejslavnějších žen v dějinách automobilismu a nejúspěšnější závodnice 20. let minulého století. A také že o své budoucí přítelkyni jednou sám prohlásí: "Je to velká závodnice, která může soupeřit s profesionály." I díky ní mnozí zanedlouho pochopili, kde to Československo vlastně leží.

Kouření a karban jsem se naučila od našich kluků

Eliška se narodila 16. listopadu 1900 jako Alžběta Pospíšilová zámečnickému mistrovi v Olomouci. Měla tři sourozence a její dětství bylo šťastné, i když rodiče vedli děti přísně.
Bětka byla veselá, sportovně založená dívka, plavala, jezdila na kole, cvičila v Sokole, milovala hudbu. Osud ji obdařil zvláštním nadáním pro jazyky - hravě se učila anglicky, francouzsky, německy.
Svatební fotografie manželů Junkových.
Svatební fotografie manželů Junkových
FOTO: archív autorky
A ve svých pamětech Má vzpomínka je bugatti uvedla: "Ostatní veledůležité znalosti, jako je kouření a karban, jsem se naučila od našich kluků a jejich kamarádů."
Na svou dobu patřila k mimořádným dívkám. Nesla v sobě tuláckou krev a toužila po cestování. Zpočátku získala ale zaměstnání zcela prozaické - v šestnácti nastoupila do olomoucké filiálky Pražské úvěrní banky. Jejím šéfem se stal dvaadvacetiletý disponent Vincenc Junek, který si říkal Čeněk. Demobilizovali ho z fronty kvůli zranění pravé ruky. A byl houževnatý.

Dramatický vztah

Junek se nikdy lehce nevzdával. Naučil svou levačku funkcím zmrzačené pravačky, a když později podlehl kouzlu motorů, nechal si ruku operovat u známého chirurga Otakara Kukuly a podrobil se neúprosné rehabilitaci. Cvičil, boxoval, nešetřil se.
Bětka se mu líbila, ale měl jakousi vážnou známost v Olomouci a ona zažívala lásky se studenty. Přesto, když Junka přeložili do Brna, Běta ho následovala.
Eliška Junková dokázala svou jemnou rukou kouzlit volantem jako renesanční umělec. Patřila neodmyslitelně k vozům Bugatti jako krásná růže do vázy z českého křišťálu.Louis Chiron o Elišce
A zamilovali se do sebe. Byl to ovšem vztah dramatický. Běta o něm prohlásila: "Kolísali jsme mezi sblížením už skoro úplným, kdy jsme se oddávali snivým projektům, a mezi rozchody rovněž takřka úplnými, kdy jsme se loučili na věčnost, která trvala až do příštího setkání."
Běta navíc chtěla poznávat nové kraje, a ne se vdávat. S odvahou svých osmnácti let vyrazila do světa na zkušenou.

Já si ji najdu

Odjela do Francie, kde pracovala v zahradnictví v Antibes, a založila tam asparágusové skleníky. Umínila si, že o sobě nebude podávat zprávy, dokud v životě nezakotví. Nepsala ani Junkovi. Přesto se přes známé doslechla, že právě on o ní prohlásil: "I kdyby byla na konci světa, já si ji najdu."
Z Francie se Běta přesunula do Švýcar, kde si zdokonalovala jazyky. Po návratu domů našla Čeňka změněného.
Oslavný průvod po návratu z Targy.
Oslavný průvod po návratu z Targy
FOTO: archív autorky
Úplně propadl motorismu. Vybouřená Běta začala uvažovat, že si ho vezme, a v roce 1921 složila jako jedna z prvních žen u nás řidičské zkoušky. A také v témže roce navštívila s Čeňkem autosalon v Paříži. Tam poprvé spatřila auto Bugatti a byla to láska na první pohled.
Junka si Běta vzala 24. června 1922. Tehdy si změnila i své křestní jméno a stala se Eliškou (v cizině ji totiž oslovovali Elisabeth a po jejím návratu zpětným překladem vznikla Eliška).
Čeněk jí říkal Eli, ona jemu Očku. A svatební cestu měli, jak se patří - jeli na trénink závodu lázeňských měst Karlovy Vary-Mariánské Lázně. V té době už Junek jezdil závodně.

Seděla na polštářích

V roce 1922 převzal Čeněk ve své kategorii věnec vítěze závodu Praha-Jíloviště. Ve stejném roce manželé získali zmíněnou bugatku od jejího výrobce. A drobounká Eliška s dvaapadesáti kily začala se svým mužem trénovat a jezdila s ním na závody doma i v cizině.
Automobilismus byl tehdy považován za luxus. V ČSR jezdilo pouhých 4332 vozů povolenou rychlostí na silnicích 41 km, ve městě 15 a v zatáčkách 6 km.
Poslední Čeňkova fotografie z 15. července 1928.
Poslední Čeňkova fotografie z 15. července 1928
FOTO: archív autorky
Eliška byla tak malá, že musela mít pod sebou a za sebou polštáře, aby dosáhla na pedály. V roce 1923 poprvé provázela svého manžela jako spolujezdec - už v nové bugatce zvané Želva, přestože dosáhla rychlosti až 160 km v hodině.
V roce 1924 nastal pro Elišku obrovský zlom - 7. září se měla sama účastnit, stejně jako její muž, závodu Lochotín-Třemošná v Plzni. Junková řídila jejich první bugatku zvanou kvůli stáří Babuška.
Junkovi se vypravili na závod každý v jiném autě a Eliška si nastrkala do kapes seno pro štěstí. Zpočátku jí to moc nepomohlo.

Zastavila U Bulhara

Policejní hlídka na koních Elišku zastavila ještě před závodem - kvůli překročení rychlosti. Automobilové klání se ale vydařilo. V kategorii vozů do dvou litrů se umístila jako první. Dosáhla tehdy ohromné rychlosti - 140 km za hodinu. A to byl teprve začátek.
Na jaře roku 1925 se manželé účastnili závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště. Rozhodná Eliška, podněcovaná potleskem po celé délce trati, se stala absolutním vítězem a druhého Čeňka porazila o 1,3 desetiny vteřiny.
Bylo to první vítězství ženy v mezinárodně uznávaném závodě automobilů. Eliška poté zažívala další úspěchy. V té době si vymezila i vztahy k manželovi. Vždyť byla i jeho konkurentkou. Junek jezdil skvěle a ostře, ona musela používat jinou techniku.
V šestačtyřiceti se Eliška podruhé vdala za Ladislava Kháse.
V šestačtyřiceti se Eliška podruhé vdala za Ladislava Kháse.
FOTO: archív autorky
Jednou ho vezla Hybernskou ulicí v Praze a trošku ťukla do ruční dvoukolky. Čeněk ji ostře napomenul. Vzápětí Eliška U Bulhara zastavila a seznámila ho se svým novým zákonem. Ten, kdo bude u volantu, pojede podle svého a ten druhý mu do toho nebude mluvit. Oba pak toto pravidlo důsledně dodržovali. A Eliščin věhlas rostl.

Jede do Švýcarska, blázen

V roce 1926 osmého srpna pozval Elišku a několik dalších řidiček švýcarský autoklub na nejtěžší závody do vrchu Klausenpass s cílem ve výšce takřka 2000 metrů. Odjela tam v bugatce za provolávání slávy Pražanů. Údajně ale zaslechla i výkřik: "Jede do Švýcarska, blázen, tam v horách se zabije!"
Nezabila - za namrzajícího deště a prudkého větru, bez brýlí, které si zapomněla, a bez ochranného skla předháněla stotřicetikilometrovou rychlostí konkurenty. Umístila se jako druhá a z žen měla nejlepší čas.
Stala se tak oblíbenou, že v jedné novinové anketě bylo udáno pořadí nejpopulárnějších osobností následovně: Vlasta Burian, Andula Sedláčková, Karel Hašler, Eliška Junková. A úspěchy pokračovaly. V roce 1927 v Paříži na Velké ceně dam dojela jako první za deště, kdy opakovaně překročila dvoustovku. Jela v duchu hesla: pobít všechno, co je přede mnou. Leckdo ji poté nazýval "ďáblem za volantem". Poradila si i s poruchami.

Kouzlila volantem jako renesanční umělec

"Eliška Junková dokázala svou jemnou rukou kouzlit volantem jako renesanční umělec. Patřila neodmyslitelně k vozům Bugatti jako krásná růže do vázy z českého křišťálu," napsal o Elišce slavný automobilový závodník Louis Chiron. V červenci roku 1927 se Junková chystala na Velkou cenu Německa do Nürburgringu. Závod byl velmi dramatický. Postihla ji porucha.
Uvolnil se závěrový šroub a olej tekl přímo na výfukovou rouru. Přesto dojela k úžasu diváků jako první. Pořadatele to tak zaskočilo, že neměli k uctění vítěze ani československou hymnu. Zahráli proto z partitury Prodané nevěsty známou melodii Proč bychom se netěšili.
A to ji teprve čekal nejslavnější závod jejího života - obávaná Targa Florio na Sicílii. Pět kol po sto osmi kilometrech, každé s patnácti sty zatáček na prašných uzoučkých cestách pamatujících ještě punské války. Z jedné strany skála, ze druhé propast. Tam nastoupila Eliška v květnu roku 1928 jako hlavní jezdec.
V roce 1927 ve fotoateliéru – to ještě závodila.
V roce 1927 ve fotoateliéru - to ještě závodila.
FOTO: archív autorky
Trasu si pečlivě natrénovala, ale byla unavená. Měla namožené pravé rameno a ruku otlačenou od těžkého dřevěného volantu. Do stěny nad lůžkem si proto zatloukla hřebík a ruku ve fáči na něj zavěšovala, aby vůbec mohla v noci spát. S Čeňkem si denně dopisovali a on jí radil. Vyplatilo se - závod byl obdivuhodný.

Porouchalo se vodní čerpadlo

V prvním kole se Eliška probojovala na čtvrtou pozici, ve druhém byla první, a i když poté vedení ztratila, nevzdávala se. A to ještě musela po cestě dolévat vodu - porouchalo se jí vodní čerpadlo. Přes zdržení dojela na překrásném pátém místě - zvítězil proslulý závodník Albert Divo. Ten jí gratuloval a prohlásil, že děkuje za tak nebezpečného soupeře. V Praze Junkovou vítal rozradostněný dav. Z nádraží ji odvezl manžel v bugatce a v doprovodu desítek motocyklů.
Přesto se její závodní dráha chýlila ke konci. Nejúspěšnější rok se stal i jejím nejsmutnějším. Nürburgring jel toho roku 15. července i Čeněk. Havaroval a rozrazil si hlavu o skálu. Byl bez přilby. Měl ji sice objednanou, ale nedorazila. Čeští účastníci na znamení smutku ze závodu odstoupili.
Po této tragédii Eliška se závoděním skončila, ale burácivé motory ji přitahovaly dál - stála u zrodu Masarykova okruhu v Brně, působila jako předsedkyně ženského autoklubu. Také pracovala jeden čas pro podnik Bugatti, následovalo zaměstnání u Jana Bati. Tam se podílela na vývoji pneumatik a navrhovala jejich vylepšení.
V roce 1940 se k Elišce nastěhoval pětiletý osiřelý syn jejího bratra Vladimír. Bylo jí čtyřicet a skvěle se o něj starala.
Po válce se ještě jednou vdala - za sportovního redaktora Ladislava Kháse. Žila s ním v bytě u petřínských sadů s krásnou vyhlídkou. Ve své vzpomínkové knize prohlásila, že se chce dožít 21. století, "aby viděla, oč vyrostly stromy za stovku let". To se jí nesplnilo. Zemřela v lednu roku 1994 ve věku 93 let.
Lenka Bobíková, Právo

Sigmund Freud

14. září 2016 v 16:39 | Novinky |  Životní styl
Sigmund Freud - otec psychoanalýzy a student lidské sexuality
V roce 1889 poznal neurolog a psychiatr Sigmund Freud (1856-1939) ve Vídni jistou dvaačtyřicetiletou Annu von Liebenovou, trpící nervózou a hysterií. Ve svých pracích ji nazýval Cäcilií M. Právě ona se stala jeho první pacientkou, kterou léčil "mluvením". Zmiňoval se o ní vždy jako o své učitelce (Lehrmesterin), která jej naučila najít smysl v tom, co poslouchal, otevřela mu dveře do světa lidské duše. Později pro tento způsob léčby vznikl název psychoanalýza.
S nezbytným doutníkem – nikotin mu nakonec přivodil smrt.
S nezbytným doutníkem - nikotin mu nakonec přivodil smrt.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994

Své názory revidoval

V roce 1923 uveřejnil Freud svůj programový spis Já a Ono.
Základem učení je snaha posílit Já - neurotik se musí osvobodit od psychických nátlaků, jimiž trpí jeho Já.
Také změnil svou teorii sexuálního pudu - zavedl nyní pojem smrti, který proti němu stavěl.
Freudovy názory přejala jeho dcera Anna, významná dětská psychiatrička.
pondělí 2. května 2016, 11:10
Jde o proces, ve kterém pacient volně vypráví o svých traumatech a lékař mu pozorně naslouchá. Při tom dochází k tzv. přenosu, kdy postižený vlastně "přehodí" své neurotické konflikty na analytika, a tím se mu uleví.
Byla to bezbolestná léčebná péče, určitě vhodnější než dosavadní přístupy uplatňované u Anny von Liebenové. Ty byly leckdy drastické.

Kořeny nechali v dásních

Anna pocházela z bohaté židovské bankéřské rodiny. Ve čtyřiadvaceti si vzala bankéře Leopolda von Liebena, se kterým měla pět dětí. Od času dospívání trpěla těžkou neuralgií lícního nervu, bolestmi nohou, cukalo jí v hlavě a zdálo se jí, že jí někdo vtlouká do čela hřebíky. Pouze v těhotenství její obtíže ustaly.
Lékaři léčili pacientku hašišem, námelem, elektroléčbou. Domnívali se také, že za neuralgii mohou její zuby. Nechali jí je vytrhnout.
Podle Freuda: "Pacientčiny zuby držely tak pevně, že bylo nutné většinu jejich kořenů nechat v dásni. Tento krutý zásah nepřinesl žádný trvalý důsledek. V té době Anna zuřila celé měsíce bez přestání."
Freud se snoubenkou Martou Bernaysovou v roce 1885 – později s ní měl šest dětí.
Freud se snoubenkou Martou Bernaysovou v roce 1885 - později s ní měl šest dětí.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Freuda zpočátku Annina rodina považovala za šarlatána, který se třese na jejich peníze. On si ovšem jako první uvědomil, že příznaky jejích těžkostí mají příčinu nikoli v těle, ale v hlavě. Léčil ji celé tři roky.
Postupně Anna líčila Freudovi těžkosti svého života - nedostatek sebevědomí, výčitky vůči sobě samé, hádku s manželem. Postupně jí začalo být lépe. Freud popsal její případ jako klasickou hysterii spojenou s neurózou. Tím, že se z ní vymluvila, dostavila se úleva a bolesti postupně mizely. Psychoanalýza, milovaná i zatracovaná, byla na světě. I Freud se k ní musel propracovat.

Můj zlatý Sigi

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v moravském Příboru (Freiburg) v severním předhůří Hostýnských vrchů a Beskyd v židovské menšinové komunitě, která přišla z Haliče. Jejich rodným jazykem bylo jidiš.
Přišel na svět jako prvorozený, ovšem do rodiny, v níž už předtím byli jeho čtyři nevlastní sourozenci, děti otce z prvního manželství. Otec Jákob Freud totiž ovdověl a ve svých čtyřiceti si vzal židovskou dívku Amálii. Ta byla podle Freudova syna Martina "plná života a elánu, byla netrpělivá, tvrdohlavá a velice inteligentní". Amálie měla s Jákobem devět dětí.
Sigmund byl mezi nimi jednoznačným favoritem. Očekávala od něj veliké věci a nazývala ho svým "zlatým Sigim". A tím pro ni zůstal, i když mu bylo přes padesát. Byl vnímavým, hýčkaným dítětem a sám své dětství nazval rodinnou romancí.
Matka se ovšem musela starat o další sourozence, a tak byl Sigi odkázán na chůvu, zbožnou moravskou ženu Terezii Vítkovou. Miloval ji jako druhou matku. Četla mu, vyprávěla a také ho často vodila do kostela. Přesto se v pozdějších letech ze Sigmunda stal přesvědčený ateista. Byl skeptikem a označil náboženství "jako něco infantilního". Možná to způsobil právě fakt, že vyrůstal mezi židovskou tradicí a moravským katolicismem. Na Moravě Sigmund dlouho nezůstal.

Podřadný, protože jsem Žid

Tři roky žila Freudova rodina v Příboru, poté se odstěhovala do Lipska a rok nato do Vídně. Vyprávělo se, že Amálie měla v Příboru poměr se Sigmundovým nevlastním bratrem Filipem. Když se to provalilo, rodina město opustila. Sigmund byl stěhováním otřesen. Ztratil svoji chůvu, a snad právě proto se ve zralém věku věnoval studiu mužů, kteří také měli "dvě matky" - např. Oidipus.
Sigmund navštěvoval od roku 1865 Leopoldstadtské reálné gymnázium v Taborgasse ve druhém vídeňském obvodu.
Proslulá Freudova pohovka
Proslulá Freudova pohovka
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Byl vynikající žák. Měl dokonalou fotografickou paměť. V říjnu roku 1873 začal jako sedmnáctiletý studovat přírodní vědy na Vídeňské univerzitě, ale nebyl tam spokojen kvůli silnému antisemitismu. Freud prohlásil: "Především se ode mne očekávalo, že se budu cítit jiný a podřadný, protože jsem Žid." Navíc trpěl pocitem, že má málo talentu.
Začal proto studovat zoologii a neurologii. V březnu roku 1881 promoval jako doktor veškerého lékařství. Věnoval se neurologickému vědeckému výzkumu, ale nakonec jej opustil. Začal pracovat ve Vídeňské všeobecné nemocnici. Novou oblastí jeho zájmu se stala nervová onemocnění, zejména hysterie. Ta byla provázena záchvaty, křečemi, poruchami vidění. Za její příčinu byla považována dědičnost.
Problémem hysterie se ve Francii v pařížské nemocnici Salpetriere zabýval známý neurolog Jean-Martin Charcot. Při léčbě hysterie využíval hypnózy. Freud se zájmem četl jeho díla s novými poznatky. V roce 1885 získal titul soukromého docenta a na jaře téhož roku požádal o grant na Charcotově klinice. Dostal jej. Šest měsíců u Charcota změnilo celý jeho život.

Praštil ji botou

Po návratu z Paříže Freud hlásal, že hysterie je skutečně vážná choroba, žádné předstírání. Není dědičná a trpí jí muži i ženy. Ke zkoumání její příčiny je možné využít hypnózu.
Otevřel si soukromou ordinaci a své poznatky předváděl v praxi. Zabýval se také fobiemi, nutkavým chováním a sám na sobě prováděl psychoanalýzu. Studoval lidskou sexualitu a analyzoval sny (v roce 1899 vyšel jeho Výklad snů).
Jean-Martin Charcot demonstruje při své přednášce hypnózu na hysteričce Blanche Wittmanové (obraz Andrého Brouilleta, 1887).
Jean-Martin Charcot demonstruje při své přednášce hypnózu na hysteričce Blanche Wittmanové (obraz Andrého Brouilleta, 1887).
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Jeho pojem libida, sexuálního pudu, jehož potlačování může vyvolat neurózu, mu získal četné stoupence i nepřátele. Všechny své těžké případy popisoval ve studiích. Pacienti podle něj měli za sebou traumata, která "je třeba charakterizovat jako vážná sexuální poškození, někdy bez jakýchkoli pochybností nechutná". Patřila k nim i zkušenost jisté paní P.
Ta trpěla strachem, že ji někdo pronásleduje. Při psychoanalýze se ukázalo, že jí bratr v dětství olizoval nohy. Navíc ve svých čtyřech letech pozorovala svého otce, který tutéž pozornost prokazoval služce. Ležela tehdy pod postelí, na které milenci dováděli. Otec dceru vytáhl, praštil ji do hlavy botou a ještě dostala sprostě vynadáno.
Freud se také u svých pacientů často setkával se zneužíváním v dětství. Měl jedenáctiletého pacienta, který si před usnutím musel postavit k posteli čtyři židle, jinak ani oka nezamhouřil.
Ukázalo se, že jeho jednání bylo logické - jako čtyřletého ho zneužila služka, a tak si stavěl na noc provizorní barikádu. Na základě takových případů vypracoval Freud svou "teorii svedení" a teorii oidipovského komplexu - nenormální fixaci chlapce na vlastní matku.
Postupem času Freudovi přibývalo pacientů, většinou z bohatých a vážených rodin. V té době už měl i vlastní rodinné zázemí.

Doma mám jen postarší manželku

V roce 1907 přijel Freuda navštívit do Vídně švýcarský psychiatr Carl Jung s manželkou Emmou. Freud se choval velmi ohleduplně, ale v jednom okamžiku prohlásil: "Doma nemám nic, jen postarší manželku."
Hosty uvedl do rozpaků a Jung si navíc poznamenal: "Záhy jsem zjistil, že paní Freudová nemá tušení, co Freud dělá. Vztah Freuda a jeho ženy byl velmi povrchní. Zanedlouho jsem se seznámil s mladší sestrou paní Freudové - byla velmi hezká -, a ta nejenže věděla velmi mnoho o psychoanalýze, ale vůbec o všem, co Freud dělá. Zjistil jsem, že Freud je do ní zamilovaný a má s ní poměr."
Švýcar Carl Gustav Jung se s Freudem názorově rozešel.
Švýcar Carl Gustav Jung se s Freudem názorově rozešel.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Freud si vzal svou manželku Martu Bernaysovou (1861-1951) z bohaté židovské rodiny 14. září 1886. Byla tmavovlasá, krásná a Sigmund s ní měl šest dětí. V roce 1895 se do Freudovy rodiny přistěhovala Martina sestra Minna Bernaysová, které zemřel snoubenec.
Někteří Freudovi životopisci se domnívají, že Sigmund a Minna měli poměr v roce 1900. Jisté je jediné - často spolu cestovali, slovy rodinného přítele Oskara Rie: "Kvůli dětem jezdil Freud s Martou, Minnu měl pro potěšení." Tak či tak, Freud začal mít v té době také zdravotní potíže.

Počítal zavazadla

Freud už od 90. let 19. století trpěl migrénami, depresemi, strachem ze smrti, omdléval. Bál se cestování. Vždy, když měl jet vlakem, přišel na nádraží několik hodin před odjezdem a neustále počítal zavazadla. Navíc byl silně závislý na nikotinu. Bez doutníku ho nikdo neviděl.
Později, za Velké války, když došly ve Vídni zásoby doutníků, propadl dokonce melancholii. Kouřit nepřestal ani po opakovaných operacích horního patra a čelisti, kde bylo nutné odstranit zhoubné bujení. Nosil velkou zubní protézu, která mu způsobovala silné bolesti.
Přesto byl v práci neúnavný. Rozpracovával své učení celý život a některé jeho části postupně revidoval. Vytvořil si celou škálu svých žáků, i když s některými se rozešel - např. v roce 1912 právě s Carlem Jungem, který odmítl jeho sexuální teorii. Tenkrát netušil, že v červnu 1938 bude s dcerou Annou emigrovat z milované Vídně do Londýna. Nacionálně socialistická vláda totiž tehdy odebrala právo na výkon povolání židovským lékařům.
S dcerou Annou odjíždějí do Londýna – tehdy už byl vážně nemocný.
S dcerou Annou odjíždějí do Londýna - tehdy už byl vážně nemocný.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Zakladatel psychoanalýzy byl světoznámou postavou, a tak neskončil jako mnozí židovští lékaři sebevraždou. Pro jeho exil intervenoval i prezident Roosevelt. To už byl Freud velmi nemocný pokročilou rakovinou patra.

Nemá to žádný smysl

V Londýně pokračoval Freud v léčení, ale měl už méně pacientů, protože kvůli stálým bolestem se jim nemohl plně věnovat. Už skoro nemluvil. Začal užívat kokainový derivát, aby vůbec přežil den. Byl na něj úděsný pohled - otevřené hnisající rány na obou tvářích ukrýval pod malou moskytiérou, aby je chránil před hmyzem.
Ve středu 21. září 1939 řekl s jasným rozumem svému lékaři: "Drahý Schnure, slíbil jste mi, že mně pomůžete, když už nebudu moci dál. Jsou to pro mě hrozná muka a nemá to žádný smysl."
Doktor Schnur mu na druhý den podal dávku morfia, po které Freud usnul. A další den už se neprobudil. Bylo mu 83 let. Jeho psychoanalýza - byť v pozměněné podobě - žije dodnes.
Lenka Bobíková, Právo

Nalezinec pomáhal neprovdaným ženám

14. září 2016 v 12:49 | Novinky |  Životní styl
Nalezinec pomáhal neprovdaným ženám
"Jest nepamětlivá, žádného ponětí nemá, tak že pro tuto vadu ku prací a k samostatné výživě docela schopná není, tudíž jen na podporu dobrých lidí odkázána jest," psal úředník z ředitelství Královské zemské porodnice a nalezince v říjnu 1891 o jisté Johaně Hněvkovské, jednadvacetileté dívce, jejíž životní dráha nezačala právě šťastně.
Před zemskou porodnicí se shromažďovaly i neprovdané budoucí matky.
Před zemskou porodnicí se shromažďovaly i neprovdané budoucí matky.
FOTO: Reprofoto Stará dělnická Praha, Academia 1981

V nalezincích byly problémy s personálem

Podle historičky Daniely Tinkové (Tělo, věda, stát, Argo 2010) vládl zpočátku v porodnici chaos.
Např. správce porodnice Antonín Pelikán na počátku 19. století chodil s těhotnými z I. a II. třídy do zábav - navštěvoval s nimi reduty a "se zápalem k nim vnikal do pokojů v každém denním čase".
Také "děsil šestinedělky a špatně jednal s kojnými". Byl proto propuštěn.
pondělí 6. června 2016, 13:15
Narodila se neznámé matce v porodnici a poté skončila v nalezinci u Apolináře, odkud ji předali pěstounům, manželům Váňovým ze Skrýšova u Votic.
Slabomyslná, pomalá Johana jim působila samé potíže, a proto žádali nalezinec o lékařský posudek na svou svěřenku, aby ji dali "do bezplatné péče v ústavu pro idioty". Jan Váňa, nádeník a otec mnoha dětí, se odpovědi dočkal.

Jest slabého ducha

Lékař Fabianus vystavil posudek zcela jasný: "Johana jest slabého ducha, takřka skoro jest blbá." Manželé Váňovi ovšem věděli, že "na něco blbá není" - před rokem 25. září 1890 informovali nalezinec v dopise o tom, že "venku porodila dítě nemanželské a my teď živit je musíme" (pěstouni ale dostávali za svou péči peníze). Za Johanu a její dceru Růženu posílal nalezinec Váňovým tři zlaté měsíčně. Ti přesto usilovali o to, aby se Johany zbavili, a hodlali ji dát do ústavu.
To se nakonec podařilo - přijal ji ústav pro slabomyslné Jednoty paní u sv. Anny v Praze za 150 zlatých ročně. Dcera Růženka zůstala u Váňových. Ve zprávách o Johaně, zasílaných do nalezince, se objevovalo stále totéž: "Je to celkem hodné děvče a pomáhá v ústavní kuchyni."
Nalezinci prošly stovky dětí (spisy o zemském nalezinci jsou uloženy v Národním archívu). Právě existence nalezince zabránila mnohým neprovdaným nastávajícím matkám, aby si nechaly udělat neodborný potrat či samy zasáhly do svého těla jehlicí, která je mohla připravit o život.
Dítě nalezené na ulici je předáváno nalezinci (Gustav Doré, 1872).
Dítě nalezené na ulici je předáváno nalezinci (Gustav Doré, 1872).
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994
Navíc je uchránila ještě před něčím horším - zavražděním vlastního novorozeněte (ve středověku byl tento čin trestán zahrabáním dítěte s živou matkou, utopením nebo vražednici čekalo pověšení).
Nalezince také sloužily k výuce budoucích lékařů, ranlékařů (chirurgů) a porodních bab. A měly svou minulost.

Autočiště pro chudobné

"Autočiště pro nešťastné těhotné osoby jest již před rukami. Císařská královská Milost ráčil k tomu vykázati stavení při chrámu páně svatýho Apolináře," informovala veřejnost zpráva královského českého gubernia o založení a zřízení porodního domu v Praze 30. července 1789 (v Brně vznikl nalezinec v letech 1784-1786, v Olomouci v roce 1785).
Myšlenka založit porodnici pro nevdané nastávající matky, spojenou s nalezincem, nepatřila k novým. V poslední čtvrtině 18. století spojila Marie Terezie Vlašský špitál s novoměstským nalezincem a porodnicí U sv. Máří Magdalény.
Pěstouni museli o své dobré zachovalosti svědectví od faráře a místní vrchnosti prokázati.Z povinností pěstounů
Nástupcem ústavů se stala právě Josefem II. nově zřízená porodnice a nalezinec u Apolináře. Provoz začal oficiálně 30. července 1789 a už 17. srpna za úsvitu, aby nebudily nežádoucí pozornost, do něj vstoupily těhotné a šestinedělky s kojenci z Vlašského špitálu.
Třicet rodiček čekalo v novém ústavu na porod. Podle záznamů evidoval ústav tehdy 903 dětí - většina žila v pěstounské péči na venkově. Nalezinec i porodnice měly svůj pevný řád.

Jméno v obálce

V porodnici převažovaly svobodné ženy - většinou služky, nádenice, kuchařky, chudé a bez blízkých příbuzných. Prostitutky se k nim řadily výjimečně - ty se uměly o antikoncepci postarat. Bohaté ženy rodily inkognito na tajném oddělení. Porodnice ženám zaručovala diskrétnost. Nikdo se v ní nesměl ptát na jméno přijímané, natož na jméno otce.
"Ošetřovanka" s sebou do porodnice sice přinesla papírek se svým jménem a rodným listem, ty ale převzal porodník nebo bába a schoval do obálky - využily se pouze v případě úmrtí budoucí matky. Do porodnice se právě z důvodu utajenosti chodilo tzv. tajným vchodem.
Firemní štít andělíčkářky na dřevořezbě od Honoré Daumiera – mnohé ženy po zákroku zemřely.
Firemní štít andělíčkářky na dřevořezbě od Honoré Daumiera - mnohé ženy po zákroku zemřely.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994
Porodnice byla rozdělena do čtyř tříd podle poplatků - tak bylo odstupňováno i jídlo, kvalita nádobí i prádla. V prvních třech se platilo. Čtvrtá byla zadarmo jen pro ty nejchudší - musely přinést osvědčení o nemajetnosti, které vydávali faráři v domovské obci. Právě neplatící klientky až do porodu pracovaly "přiměřeně svému stavu" a pomáhaly s opatrováním ostatních.
Po porodu část z nich zůstávala v porodnici i několik měsíců. Kojily totiž i děti jiných matek, které zemřely nebo své miminko v porodnici nechaly. Teprve poté se ženy rozhodly, co s kojeňátkem udělají - většinou zůstalo v nalezinci. Za něj matka - opět podle své třídy - zaplatila.
V době otevření ústavu měly rodičky k dispozici jednu porodní bábu, která mimo jiné vítala nastávající matky u tajného vchodu. O práci se dělila s pomocnicí. Vedle nich pracovaly v ústavu tři opatrovnice, kuchařka a služka. V čele porodnice stál její správce. Většina dětí z nalezince měla krušné dětství, ale našly se i výjimky.

Mohu se tudíž ženiti

Horník Jaroslav Řehák z Novosedlic u Teplic žádal zemský nalezinec v ulici U Karlova 2 v květnu 1911 o to, aby si z něj mohl odvézt syna Jaroslava Ledna. Zdůvodňoval to slovy: "…neb mám svoje vojenské povinnosti odbyté, mohu se tudíž ženiti a pohromadě s matkou děcka jsem."
Dítě dostal, nebylo sice v ústavu, ale vychovávala je pěstounka a ta mu synka přivezla. Takových dětí bylo ovšem žalostně málo. Většina z nich se octla v pěstounské péči, převážně venkovanů, vděčných za peníz, který jim nalezinec poskytoval.
Dítě u nich žilo v skromných, málo hygienických podmínkách. Pěstouny si nalezinec prověřoval. Museli "o své dobré zachovalosti svědectví od faráře a místní vrchnosti prokázati". Přes stálý pěstounský zájem nestačil nalezinec čelit pořád silnějšímu přílivu rodiček. O jeho rozšíření bojoval jako rozzuřená lvice bratr obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna Antonín Jungmann, který nastoupil do porodnice v roce 1811 jako profesor. Díky jeho úsilí byla porodnice rozšířena v letech 1824-1827.
Jeden z pařížských nalezinců – v letech 1830–1839 v nich bylo umístěno i 46 000 novorozenců.
Jeden z pařížských nalezinců - v letech 1830-1839 v nich bylo umístěno i 46 000 novorozenců.
FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994
Ani to nestačilo. Vše vyřešila až velkorysá koncepce stavby porodnice nové. Od roku 1863 připravoval její projekt slavný stavitel a mecenáš Josef Hlávka. Dům z červených cihel mnohé okouzlil.
Romantický tajemný novogotický sloh, kaple s diamantovou klenbou, jedenáct léčebných i provozních traktů, vzájemně propojených, naplnil nadšením i lékaře. Nalezinec si na novou budovu musel počkat déle.

Katastrofální úmrtnost

Nová budova nalezince byla otevřena až v roce 1898 v ulici U Karlova 2. Vzniklo v ní české a od roku 1900 německé oddělení. Obě oddělení měla 120 dvojitých lůžek pro kojence a jejich kojné a 30 lůžek pro starší děti.
Bylo to něco zcela jiného než starý nalezinec u Apolináře. Ten disponoval ovšem jednou výhodou - o děti se v něm pečovalo déle. Původně se v nalezinci starali o děti do 12 let, od roku 1829 se tato lhůta zkrátila na deset a nakonec se v roce 1861 ustálila na šesti letech.
Katastrofální se ukázala v 19. století úmrtnost v nalezinci. Přes snahy lékařů byla otřesná - např. v roce 1858 zemřely všechny děti v domě přijaté a ještě zbylé z minulého roku (přijímalo se až sedm kojenců denně).
Příčinou se stala úsporná opatření, nedostatek kojných a mizerné hygienické podmínky. Důvody smrti spočívaly v nejrůznějších chorobách, a to i u matek - TBC, pneumonie, bronchitida, tetanus, dětská obrna. I tak má kořeny nemocniční péče o kojence právě v nalezincích. Většina dětí neprovdaných matek v nich také skončila, ale někdy matky o své dítě usilovaly i za cenu komplikací v rodinném životě.

Byla jsem dívka vždy zachovalá

"Byla jsem vždy dívka zachovalá, na mé mravní chování jsem všude byla dobře doporučená," psala vedení nalezince v roce 1908 služka a bývalá číšnice Josefa Veselá. Její příběh patřil k barvotiskově jednotvárným - nechala se svést nápadníkem, otěhotněla a vyhledala porodnici s nalezincem. Tam porodila v červnu 1908 dceru Helenu. Tu v nalezinci nechala a začala usilovně pátrat po otci - hodlala na něj podat žalobu.
Obydlí nejchudších – tak mohly dopadnout ženy, které se rozhodly si dítě ponechat.
Obydlí nejchudších - tak mohly dopadnout ženy, které se rozhodly si dítě ponechat.
FOTO: Reprofoto Stará dělnická Praha, Academia 1981
V tom jí podle jejího mínění měl pomáhat nalezinec, proto poslala jeho vedení úpěnlivý dopis, v němž podrobně vylíčila svůj poklesek a který začala ujištěním o své zachovalosti. Svůdníkem byl v jejím případě jistý osmadvacetiletý zámečník Josef Kovář, ženatý, což pochopitelně před Josefou zatajil.
Jak Josefa potvrdila v protokolu o předání dcery Heleny do nalezince, "ona, Josefa, neví, uznává-li Kovář své otcovství, a nezná ani majetkové poměry otce". Podle Josefy její neštěstí zavinili bývalý hostinský Karl Kohl a jeho žena Amálie z Ebersdorfu u Frýdlantu.

Nestačila posílat dárky

U manželů Kohlových Josefa pracovala od srpna do září 1907 a zle se jí to vyplatilo. Zpočátku v lokále jenom uklízela, ale pak jí Kohlová přikázala, "že musí též při výčepu piva vypomáhat a hosty obsluhovat, že jí není možné vše zastati". Josefa nabídku odmítala, ale v dopise vedení nalezince píše: "Pak objevil se muž, a poněvadž ten mě neustále stíhal, seznámila jsem se s ním, on sdělil mně, že jest ňáký Josef Kovář a že jest svobodný." Josefa po jeho "objevení" skutečně kelnerku (číšnici) dělat začala.
Později uvedla, že těhotenství jí způsobili Kohlovi, protože s Kovářem domluvili, aby do lokálu chodil, "a tím ji dostal". Po měsíci Josefa změnila místo, a když "spozorovala, v jakém stavu se nalézá", začala se shánět po Kovářovi. Marně. Ani nalezinec nepomohl. Nakonec si malou Helenku vzali manželé Šlaissnerovi z obce Velce. S těmi byla matka Josefa pravidelně v písemném styku a oni jí štědře odepisovali.
Zejména žádali "o něco starého na plenky, silnej šat, tmavej" a psali: "Kupte ňákou cejšku, ale ne tak malinkou jako ty, co ste mně dala. Když jí do nich zavinu, tak koukají celý nožičky."
Josefa, stále pracující jako služka, nestačila posílat dárky a látky, což tehdy nebylo běžné. Pěstouni ji ke všemu neustále nabádali: "Nezapomínejte na vaši milovanou Helenku jako některá, ono se naslibuje a vícekrát se k dítěti nehlásí, jako mně se to už stalo." Josefa nezapomněla.
Budova bývalého nalezince u kostela sv. Apolináře.
Budova bývalého nalezince u kostela sv. Apolináře
FOTO: Vasil Bobík
Znovu se vdala a Helenku vzala k sobě. O tom, že to neměla jednoduché ani poté, svědčila její žádost adresovaná nalezinci o výtah z matriky. Prosila v ní: "Aby zamlčeno bylo jméno otce Helenina a to že byl ženatý, slovo to by mně udělalo do smrti těžký život." Tajila před manželem, že otec dítěte nebyl svobodný. Přiznala, že "dítě nemanželské vzbudí v domácnosti hádky". "Tak jest i u nás," litovala. Nalezinec jí vyhověl.
Tak či tak, úroveň péče o děti, o něž se rodiče nechtěli nebo nemohli starat, se zlepšila po roce 1918, kdy místo názvu nalezinec se objevil nový - Ústav pro péči o dítě. Ten přijímal i nemocné děti do jednoho roku a později až do dvou let, a rozšířil tak klinickou péči. To už byla jiná situace než v 19. století.
Lenka Bobíková, Právo

Svatojánská noc

14. září 2016 v 12:33 | Novinky |  Životní styl
Svatojánská noc - síla slunce i milostná magie
Svatojánská noc patří mezi nejvýraznější tradice, kterým bohatě holdovali nejen naši předkové, ale i minulé generace po celé Evropě. Bohužel dnes tento lidový obyčej s náboženskými prvky pomalu upadá v zapomnění, což je velká škoda.
Naši předkové věřili, že právě noc z 23. na 24. června má magickou moc.
Naši předkové věřili, že právě noc z 23. na 24. června má magickou moc.
úterý 21. června 2016, 12:20
Když slunce dosáhne na obloze svého vrcholu a jeho paprsky dopadají kolmo na obratník Raka, nastává letní slunovrat. Tímto dnem s nejdelším časem denního světla a nejkratší nocí startuje na severní polokouli astronomické léto. Letní slunovrat většinou připadá na 21. června s tím, že přesný čas se může měnit. A právě s příchodem léta se objevuje také spousta tradic, které se k tomuto příjemnému ročnímu období vážou - některé už dlouhá staletí, jiné jsou celkem nové.
Mnoho z nich se váže ke známé Svatojánské noci, která dostala svůj název záhy po příchodu křesťanství do našich zemí - a to po svatém Janu Křtiteli. Naši předkové věřili, že právě noc z 23. na 24. června má magickou moc a díky tomu vznikla pro tento čas řada tradic. Některé jsou spojeny se zdravím, jiné s milostnou magií a štěstím.
Posoudit, co je na nich pravdy, musí každý sám. Jedno je ale jisté - oslavy této noci zanechaly spoustu svých stop v dlouhé historii pohanské a křesťanské kultury a inspirovaly nejedno umělecké dílo. Za všechny jmenujme třeba slavnou hru Sen noci svatojánské dramatika Williama Shakespeara.
Mnoho tradic se vázalo přímo ke slunci, které vždy bylo velkým zájmem všech kultur, protože jeho síla měla přímý vliv nejen na kvalitu sklizně. Naši předkové dobře věděli, že po letním slunovratu se již dny neprodlužují a síla slunce začíná slábnout. O Svatojánské noci se proto zapalovaly velké ohně na kopcích, které měly slunci dodat více síly, aby co nejdéle přinášelo všemu na Zemi užitek.
Lidé také věřili v očistnou sílu těchto ohňů, proto je přeskakovali. Kolem ohňů se tančilo, veselilo a hrály se různé hry. Jedná se o velmi atraktivní podívanou a možná právě proto je tato tradice v některých regionech živá dodnes.

Pro milostnou magii se s oblibou využívalo devatero kvítí

I pojem ´devatero kvítí´ je nám známý i dnes, i když se většinou jedná o marketingový prvek některých kosmetických značek, který však má s původní tradicí pramálo společného. Oněch devět bylin představovaly kopretina, růže, smolnička, chrpa, rozchodníček, čičmundíček, mateřídouška, fialka a zvonek. Děvčata je o Svatojánské noci trhala mlčky a bez ohlédnutí a vkládala si je pod polštář, aby se jim ve snu zjevil obličej jejich budoucího vyvoleného. Věncem z devatera kvítí se také zdobil vršek jedle, která na některých místech sloužila jako základ velkého ohně.
Některé zvyky se přímo vztahovaly k zajištění co nejlepšího průběhu partnerských vztahů. Děvčata například prohazovala ohněm věneček, a pokud ho některý mládenec na druhé straně chytil, měl být jejich budoucí vztah věrný. Avšak o samotné noci se na věrnost příliš nedbalo, protože se také tradovalo, že je právě té noci dovoleno to, co se jindy nesmí.
Vznikaly - třeba jen pro jednu noc - nové páry, které se společně vypravovaly do lesů za dalšími kouzly. Hledaly třeba kvetoucí zlaté kapradí, které pomáhalo otevřít skálu či zemi a odkrýt tak poklad. Byl to však nelehký úkol, protože kapradí prý rozkvétalo přesně a jen o půlnoci a muselo být zachyceno do bílých šatů právě v moment, kdy opadávalo.
O chlapci, který takové kapradí získal od víly, dokonce vznikla v roce 1963 krásná, i když tragická filmová balada Zlaté kapradí, s tehdejším idolem žen Vítem Olmerem v hlavní roli.

Má mne rád, nemá mne rád

Určitě si vybavíte scénu z nejedné pohádky, kdy dívka otrhává okvětní lístky kopretiny a opakuje "Má mne rád, nemá mne rád…". Právě tato tradice má také kořeny v oslavách Svatojánské noci, i když její původní forma je o něco málo komplikovanější.
Tradovalo se, že před východem slunce v den Svatého Jana má děvče utrhnout na louce kopretinu a během vytrhávání okvětních lístků opakovat slova chalupa, zahrada, statek, mlýn. Podle toho, které slovo připadlo na poslední okvětní lístek, se prý dívka mohla těšit na majitele dané usedlosti jako svého budoucího chotě.
Chcete-li si se svojí rodinou také užít něco z tradic této magické noci, máte i v dnešní době různé možnosti. Můžete si třeba připravit kouzelný ozdravný nápoj z bylin, kterými jsou kopřiva, listy pampelišky, jitrocele, řebříčku, květy sedmikrásky, listy vlašského ořechu, listy břízy, jetele, přesličky a květ měsíčku. Podle receptu předků byste měli od každé byliny použít tři kusy, zalít litrem vroucí vody a nechat 10 minut louhovat. Čaj se pak rozdělí mezi všechny členy rodiny, pro společné zdraví.
Kde oslavit tuto kouzelnou noc
Letos vychází Svatojánská noc na čtvrtek, ale když počkáte na víkend, můžete se vypravit na výlet za některým z turistických cílů, které jsou spjaty se jménem Svatého Jana.
V Litovli mají Svatojánský most, ve Svatém Jánu pod Skalou je prý léčivá pramenitá voda, Svatojánská věž se zase tyčí ve Frýdku-Místku.
Dne 23. června se vydejte třeba na svatojánský brunch na terase pražského Restaurantu Hradčany s výhledem na Petřín a Strahovský klášter, kde si kromě tradic užijete také špičkovou gastronomii.
Na sobotu 25. června letos "odložili" oslavy také v Hrádku u Nechanic, kde vás čeká tajemný příběh Svatojánské noci v podání herců ochotnických divadel a hostů.
das, Novinky

Manekýny

14. září 2016 v 11:59 | Novinky |  Životní styl
Manekýny v 50. letech nikdo neznal jménem
Dnes patří modelky mezi celebrity a známe jejich jména. V padesátých letech vystupovaly anonymně a módu předváděly stejně dobře na sražených stolech v sokolovně nebo v tovární hale.
Na snímku z počátku 50. let pózuje fotograf Oldřich Straka s manekýnkami Centrotexu.
Na snímku z počátku 50. let pózuje fotograf Oldřich Straka s manekýnkami Centrotexu.
FOTO: archív Oldřicha Straky
středa 13. července 2016, 10:04
Profese manekýny u nás přetrvala i v časech mocného budování, práce v továrnách a v zemědělských družstvech, jen se jí tehdy říkalo demonstrátorka zboží. Ani tehdy ale ženy nechodily jen v montérkách či v teplácích. Ve volném čase si rády oblékly elegantní kostým nebo šaty.
Dozvuky první republiky se nedaly smazat ze dne na den. Týkalo se to i nejznámějších módních salónů, byť vyvlastněných, které ale nezanikly, protože v nich chtěly šít manželky nové vládnoucí garnitury.
Salón Podolská přejmenovali na Evu, ze salónu Rosenbaum se stal Styl, z Bárty Diplomat a z Knížete Adam.

Příběh jedné fotografie

Před časem mi fotografka Zuzana Kostiuková přinesla snímky svého otce, rovněž fotografa, Oldřicha Straky, mezi nimiž mě jeden obzvlášť zaujal. Fotograf na něm pózuje s manekýnkami Centrotexu někdy na počátku padesátých let, kdy pro tento podnik pracoval.
Centrotex zastupoval československý textilní a oděvní průmysl na zahraničních trzích a organizoval Centromódy, módní přehlídky pro zahraniční obchodní partnery.
Se sochou je zachycená modelka Jarmila Pacltová
Se sochou je zachycena modelka Jarmila Pacltová.
FOTO: Oldřich Straka
S pomocí bývalých manekýn Marty Kaňovské a Dagmar Janečkové jsme se pokusily rozluštit, které ženy tehdy Straka zachytil. Až na výjimky se podařilo zjistit všechna jména. Na snímku je mj. sama Dagmar Janečková, Věra Chytilová, Ida Lahodová, Marie Jelínková, manželka trumpetisty Jiřího Jelínka, Míla Hrabětová, Věra Waldhansová, Věra Křížová.
Že vám většina těch jmen nic neříká? Není divu - tehdy se běžně neuváděla, tedy pokud se manekýna neobjevila třeba ve filmu. A to se naštěstí občas stalo. Vydejme se tedy po jejich stopách.

Krásné dvorní dámy

Jan Werich je ve své slavné dvojroli v Císařově pekaři a pekařově císaři obklopen samými krásnými ženami. Víte, že to byly manekýnky?
Když se v roce 1950 chystalo natáčení dvoudílné historické komedie o stárnoucím císaři Rudolfu II., který se místo plnění vladařských povinností zabývá tajemstvím umělé energie oživující golema, režisér Jiří Krejčík neponechal nic náhodě. Pečlivě volil obsazení všech herců, včetně epizodních rolí, a stejně důkladně postupoval i v případě dvorních dam. V průběhu natáčení byl však odvolán a nahrazen režisérem Martinem Fričem, který většinu rolí přeobsadil. Dvorní dámy však zůstaly v původní sestavě.
Jak se krásky do filmu vybíraly, o tom mi vyprávěla jedna z nich, Dagmar Janečková, v době natáčení ještě Moulíková: "Celkově nás tam bylo snad dvanáct a vybíral nás osobně pan režisér Krejčík. V mém případě to bylo tak, že do podniku Textilní tvorba, kde jsem pracovala, přišel Ladislav Rychman a pozval nás na konkurz.
Z Brna přijely Ida Lahodová a Věra Waldhansová. Věry Chytilové si všimli během přehlídky na Pražských vzorkových veletrzích. Mezi dvorními dámami nemohla chybět Nany Pitašová, která se později objevila ještě v několika filmech. Hrála například maminku malého Míši, Karla Smyczka, ve Vláčilově Holubici. Všechny jsme v té době byly manekýny."

Sňatky a rozvody

Císařův pekař ovlivnil soukromé životy nejedné dvorní dámy. Ida Lahodová, ač v té době vdaná za brněnského advokáta, se zamilovala do filmového architekta Jana Zázvorky. Její manžel tehdy doslova běsnil. Naléhal, aby byl Zázvorka vyhozen ze zaměstnání a - jak vzpomínal režisér Otakar Vávra - sháněl prý hasiče, aby se dostal do okna Zázvorkovy garsoniéry v Platýzu. Nebylo mu to nic platné. Ida se rozvedla, vdala se za Zázvorku, a stala se tak švagrovou Stelly Zázvorkové.
Věra Waldhansová byla mezi manekýnami výjimka. Byla totiž hluchoněmá, ale přes svůj handicap dokázala kolegyně učit ladné chůzi po mole. Také se během natáčení filmu zamilovala a vdala za asistenta Brožíka. Pro Věru Chytilovou byl Císařův pekař mezníkem. Díky němu pochopila, že ji vábí filmařina, uchytila se na Barrandově jako klapka a skriptka a podala si přihlášku na FAMU.
Společenské šaty se fotily na zámku Jemništi
Společenské šaty se fotily na zámku Jemniště.
FOTO: Oldřich Straka
Dagmar Janečkovou během natáčení pozval Jan Werich domů na Kampu. "Možná to souviselo s tím, že jeho dcera Jana, která měla ve filmu malou roličku, se mnou probírala, jak to dělám, že mám velká prsa. Výtvarník Jiří Trnka mi totiž navrhl krásné zelené šaty s hlubokým dekoltem, který byl ale šikovně krytý průsvitným tylem. K Werichovým jsem nakonec nešla, zřejmě u mě převládl jistý ostych," vzpomínala paní Dagmar.

Nebyly konkurentky, spíše kamarádky

Manekýny v padesátých letech předváděly pro Dům módy (byl otevřený v červenci 1956 a jeho úkolem byl prodej luxusních oděvů a textilu), Družstevní oděvní tvorbu a Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK), který se transformoval v roce 1958 z Textilní tvorby. Panovaly mezi nimi velmi kamarádské vztahy a při přehlídkách zažívaly spoustu legrace.
Ostatně neměly si ani příliš co závidět. Předváděly pouze doma; do zahraničí se začalo jezdit až v šedesátých letech. Vyrážely na docela náročné, někdy i třítýdenní šňůry po republice rozhrkanými autobusy, všechno si vozily s sebou.
Vlevo nejznámější manekýna 50. let Anna Pitašová, která si zahrála i v několika filmech
Vlevo nejznámější manekýna 50. let Anna Pitašová, která si zahrála i v několika filmech.
FOTO: Oldřich Straka
Samy se česaly a líčily. Mívaly jedinou pomocnici - švadlenu, která jim žehlila pomačkané modely a pomáhala je oblékat. Většinou je čekaly přehlídky pro výrobní družstva, ale přijít na ně mohli i další diváci. Konaly se v kavárnách, divadelních sálech i kulturních domech, často je doprovázel slovem profesionální konferenciér, někdy i hudební vystoupení nějakého zpěváka.
Odměnou jim kromě peněz bylo občerstvení, které pro ně organizátoři připravili. I když i tehdy manekýny dbaly na štíhlou linii, diety příliš držet nemusely. Uznávaly se plnější ženské tvary a nevadila ani výška pouhých 165 centimetrů.
Také věk se tolik neřešil - kariéru mohla manekýna začít klidně až po dvacítce a předvádět až do pětačtyřiceti. Při přehlídkách většinou nebyl přítomen žádný fotograf. Manekýny se fotily pouze pro módní a rodinné časopisy, nejčastěji v ateliérech.

Co se nosilo?

Podívejme se na chvíli na módní trendy let 1955 až 1960. Nosily se úzké sukně s nízko štepovanými záhyby, anebo naopak sukně široké nabírané do širokého pasu.
U plášťů, které byly ve všech délkách (krátký, tříčtvrteční a dlouhý), byly široké kimonové rukávy a velké límce. Kostýmy měly delší límec a malé klopy.
U šatů převažoval snížený pas, nosily se kratší halenky přes sukni a také vesty. Vrátily se menší kloboučky včetně turbanů a čapek.
K večerním šatům - nejčastěji sametovým - nesměly chybět jako doplňky šály, dlouhé rukavice, lodičky, bižuterie a krajkový nebo vyšívaný kapesník.
Na závěr se přece jen vraťme ještě k teplákům, které byly na počátku padesátých let velmi žádané a někdy skutečně nošené i na nevhodné příležitosti. V roce 1952 vyhlásil časopis Žena a móda anketu pod názvem "Nosíte tepláky?".
V té době byly s jejich výrobou problémy, lidem vadil střih (měly příliš široké nohavice) i kvalita materiálu. Na základě průzkumu pak v Textilní tvorbě nakreslili nové návrhy tepláků a ty měl vyrábět podnik Tena v Teplicích. Přesto se ještě o dva roky později čtenářky v časopise svěřují, že je na pultech obchodů hledají marně.
Blanka Kovaříková, Právo

Bikiny

14. září 2016 v 11:55 | Novinky |  Životní styl
Symbol ženskosti slaví 70. výročí, v padesátých letech byl vnímán jako nemravnost
Bikiny. Kousek, bez kterého si léto dovede představit málokterá žena. Nosíme je kvůli pohodlnosti, ale i variabilitě kousků, kterých je skoro až nadbytek. A také proto, že jejich sporé vyvedení umožnuje maximální možné opálení. Letos slaví ikonické plavky 70 let. Podívejte se s námi do jejich historie, která nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Jejich nošení dokonce odsoudil i Vatikán.
Bikiny slaví 70 let své existence. Na snímku modelka v plavkách z dílny Louise Réarda, který stál za vznikem tohoto ikonického modelu.
Bikiny slaví 70 let své existence. Na snímku modelka v plavkách z dílny Louise Réarda, který stál za vznikem tohoto ikonického modelu.
úterý 19. července 2016, 11:09
Bikiny, nejslavnější z plavek, letos slaví 70. výročí svého vzniku. Nesmrtelnou slávu jim v 50. a 60. letech zajistily takové hvězdy, jako byly Marilyn Monroe a Brigitte Bardotová.
Zatímco pro někoho jsou bikiny symbolem ženskosti, pro jiného znakem svobodné ženy. Jejich historie je bohatá, často poznamenaná skandály.

Nejmenší plavky na světě

Francouzský inženýr Louis Réard hledal v roce 1946 přitažlivou koncepci pro svůj model plavek. Dal mu jméno bikiny podle atolu Bikini v Tichomoří, kde tehdy Američané prováděli zkoušky jaderných zbraní.
Modelky pózují v dobových plavkách. Psal se rok 1959. Bikiny se ještě netěšily oblíbenosti veřejnosti a tak se ženy zahalovaly do jendodílných, případně dvoudílných plavek s vysokým pasem.
Modelky pózují v dobových plavkách, psal se rok 1959. Bikiny se ještě netěšily oblíbenosti veřejnosti a tak se ženy zahalovaly do jednodílných, případně dvoudílných plavek s vysokým pasem.
Nazval tak plavky také proto, že ženy, které je budou nosit, měly být podle něho jako ´atomové bomby´. Réard chtěl vytvořit nejmenší plavky, jaké kdy existovaly. Šlo o pouhé čtyři trojúhelníčky látky, z nichž se bikiny skládaly.

Drahý projev dekadence

Jeannette Vermeerschová, manželka generálního tajemníka Francouzské komunistické strany Maurice Thoreze, pohlížela na bikiny jako na projev buržoazní dekadence. Protestovala rovněž proti jejich ceně, která podle ní tvořila více než čtvrtinu měsíční mzdy průměrné sekretářky.
Starosta španělské rybářské vesnice Benidorm se v 50. letech obával, aby zákaz bikin neohrozil příjmy z turistiky. Nakonec se mu ale podařilo od Franciska Franka získat svolení, aby se skandální plavky mohly nosit. Není známo, co ke svolení diktátora vedlo, poznamenal francouzský týdeník L´Express.

Vrchol vulgárnosti

V 50. letech prožívaly bikiny svou slávu v jihofrancouzském Cannes, v roce 1953 se tam v nich objevila mladičká Brigitte Bardotová. Naopak Američané měli k nejmenším plavkám v 50. letech velké výhrady.
Internetový server Slate.com loni citoval četné komentáře tehdejšího amerického tisku, který označoval bikiny za vrchol vulgárnosti.
Byl rok 1953 a mladá hvězdička Brigitte Bardotová se v bikinách objevila na filmovém festivalu v Cannes.
Byl rok 1953 a mladá hvězdička Brigitte Bardotová se v bikinách objevila na filmovém festivalu v Cannes.
Marilyn Monroe se také podepsala na popularita dnes již ikonického modelu plavek. 1961.
Marilyn Monroe se také podepsala na popularitě dnes již ikonického modelu plavek. Rok 1961
V roce 1950 časopis Time napsal, že "pro bikiny přicházející z Francie máme jen výraz pohrdání", a navrhoval Francouzkám, aby nosily plavky prodlužující nohy.
V časopise Modern Girl z roku 1957 lze ještě číst, že je "téměř zbytečné ztrácet čas úvahami o bikinách, protože je prostě nepřijatelné, aby takovou věc nosila dobře vychovaná dívka". Bikiny v roce 1964 odsoudil i Vatikán.

Zlatý věk po roce 1968

Svou nesmrtelnost si bikiny získaly díky herečce Ursule Andressové, která se v nich objevila v prvním filmu s Jamesem Bondem Dr. No z roku 1962. Tehdy začal prodej bikin prudce stoupat.
Bikiny nejvíce proslavila ve filmu James Bond Ursula Andress. Snímek je z roku 1962
Bikiny nejvíce proslavila ve filmu o Jamesi Bondovi herečka Ursula Andressová. Snímek z roku 1962
Zlatý věk bikin pak nastal po roce 1968, kdy se staly symbolem nového obrazu ženy a její sexuality.
Není náhodou, že tyto plavky získaly obrovskou popularitu po roce 1968, který byl rozhodující v přechodu od starého pořádku k nové, svobodnější společnosti. V 70. letech už nosily bikiny prakticky všechny dívky.
Bikiny proslavila ikona Brigitte Bardotová. V roce 1966 už v nich našlo zalíbení mnoho žen.
Bikiny proslavila také ikona Brigitte Bardotová. V roce 1966 už v nich našlo zalíbení mnoho žen.
Přestože se v poslední době znovu do popředí dostaly jednodílné plavky, zůstávají i tak bikiny hlavním plážovým oděvem, který nalézá využití i jinde.
Staly se jakýmsi monumentem popové kultury především díky celebritám, které zaplavují sociální sítě se selfies v bikinách, nebo se nechávají v tomto "oděvu" pronásledovat fotografy.
ema, Novinky

Co nosily ženy v kabelkách

14. září 2016 v 11:54 | Novinky |  Životní styl
Co nosily ženy v kabelkách před sto či padesáti lety
Časosběrná, historii i moderní současnost mapující videa, se mezi širokou veřejností těšila velkému zájmu. I proto se americká lifestylová firma Mode rozhodla přijít s dalším podobným kouskem. A tentokrát si na své přijdou především ženy. Nové video totiž ukazuje stoletý vývoj milovaných i nenáviděných dámských kabelek i jejich obsahu.
BEZ KOMENTÁŘE: Jak šel čas s nejoblíbenějším ženským doplňkem
BEZ KOMENTÁŘE: Jak šel čas s nejoblíbenějším ženským doplňkem
FOTO: Reuters
středa 20. července 2016, 12:05
Více než 120 000 zhlédnutími se pyšní krátký film, který mapuje vývoj různých typů kabelek, a to od historie až po současnost. Každý kousek z hvězdné sestavy přitom zastupuje jednu historickou dekádu, pro kterou byl typický specifický tvar, barva i styl neodmyslitelného ženského doplňku.
Video je ale také zajímavé svým pozadím. Kromě samotného modelu kabelek si diváci a divačky mohou prohlédnout i přehled doplňků, které už před sto lety patřily do garderoby každé vznešenější ženy.
BEZ KOMENTÁŘE: Jak šel čas s nejoblíbenějším ženským doplňkem
FOTO: Reuters
Ačkoliv se obsah kabelek často mění, jsou i tak vidět věci, bez kterých ženy už od minulého století nedají takřka "ani ránu". Mezi ně patří zejména sluneční brýle a make-up.
Lze také sledovat doplňky, které se opět objevují po celou dobu, avšak jejich elegantní obal ztrácí na atraktivitě (cigarety, kapesníčky).
Naopak se objevují jiné, zejména technické vychytávky, které eleganci obsahu kabelek vyrovnávají.
ema, Novinky