Leden 2018

Spodní prádlo z pohledu dějin

30. ledna 2018 v 12:35 | Novinky |  Životní styl

Spodní prádlo z pohledu dějin

Byl to rozhovor dramatický, leč pro dnešní ucho poněkud zmatený. První služebník v šestnáctém století oznamoval v díle Johna Webstra Vévodkyně z Amalfi druhému: "Teď právě chytili jistýho Švejcara v ložnici vévodkyně. Měl pistoli. Hlaveň mu čouhala z poklopce. Strčil si ji do poklopce, místo do pouzdra."
Král Alexandr a jeho lékař Filip na obraze Hanse Wertingera z roku 1517 – vpravo postava v modrém s vycpaným krytím.
Král Alexandr a jeho lékař Filip na obraze Hanse Wertingera z roku 1517 - vpravo postava v modrém s vycpaným krytím.
FOTO: archív Lenky Bobíkové

Odívání barokní a rokokové v českých zemích

Šlechta opustila španělský kostým a začala se oblékat po francouzsku.
Ženy začaly nosit zúžené živůtky, zkrácené sukně a uvolněné rukávy s bohatě zdobenými manžetami. Muži kabátec s prodlouženými šosy s výrazně vyznačeným pasem a s kapsami, které do té doby nebyly běžnou součástí oděvu.
Vzácné látky se dovážely z ciziny, především z Francie, stejně jako pásy, vějíře, knoflíky, spony i rukavice.
Rokoko přineslo u dam těsný živůtek s naaranžovanými sukněmi. V roce 1770 se v Anglii poprvé začal dětský oděv odlišovat od oděvu dospělých.
úterý 2. září 2014, 11:05
Druhý služebník nevěřícně v odpověď zařičel: "Ta mrzká zrada! Koho by napadlo prohledávat mu poklopec!" Současný poklopec by bambitku i jiné věci neutajil, ale renesanční muž mohl přenášet v poklopci leccos. Kalhoty měl totiž v návaznosti na gotiku opatřeny poklopcem - v českých zemích nazývaným krytí - který byl vycpán a zdůrazněn. V šestnáctém století mohl mít až velikost dětské hlavičky! A nejen to.

Rozparek s pekelným ohněm

Fintilové si poklopec zdobili stužkami a sámky, takže patřil k tomu prvnímu, nač sklouzly oči toho, kdo vyzdobeného šviháka potkal. Braniborský kurfiřt Joachim II. se marně snažil šíření ostužkovaných poklopců zabránit tím, že "dával na ulici mladým lidem uřezávati v pase kalhoty tak, aby jim spadly".
Choulostivé téma krytí se objevilo v mnoha učených spisech. Tak např. biskup Musculus z Frankfurtu nad Odrou se v roce 1555 ve svém spisku ostře vyjádřil: "Naši mladí kumpáni nechávají si vpředu dělat rozparek s pekelným ohněm a poklopcem nesmírně velkým, takže uvnitř sedí čert a dívá se na všechny strany ven, aby zlobil a dával špatný příklad, dokonce aby vábil a sváděl nebohá, pošetilá děvčátka."
Jedním ze svízelů zmíněného poklopce byla skutečnost, že se musel přivazovat v pase na dvou stranách - byl to jakýsi padající dílec, připomínající zástěru. Jeden rozparek vpředu byl zatím v nedohlednu. Přivazování poklopce se některým kavalírům zdálo příliš namáhavé.

Čerta bych se s ním vždycky zavazoval!

Nejen mladé lidi otravovalo zavazování poklopce, ale i muže v pozdním věku, které sužovala prostata, a museli si častěji ulevovat. Historik a spisovatel Zikmund Winter uvedl, jak "na trhu v Českých Benátkách roku 1546 tuze lály a pomlouvaly ženy poctivé, že pan Adam Lev z Brozánek vohavně tak chodí bez sukně v nohavicích, majíc krytí vodvázané na jedné straně".
Necudný postarší Adam z Brozánek si ostatně ženských nadále nevšímal, chodil si po svém a nakonec je upozornil na to, že svou kritikou jen ukazují, kam se dívají.
Marie Maxmiliána z Pernštejna s dcerou Polyxenou v typickém španělském oděvu (Alonso Sanchez Coello).
Marie Maxmiliána z Pernštejna s dcerou Polyxenou v typickém španělském oděvu (Alonso Sanchez Coello)
FOTO: archív Lenky Bobíkové
To pan Zikmund Kej z Hiršfeldu kritiku zahnal rázně. V roce 1562 si ulevil: "Já hned s krytím chodit nebudu, dám je sobě vypárat, čerta bych se s ním vždycky zavazoval!" Dvojitý poklopec pronikl i do baroka a stalo se módním zakrývat jej řetězem s hodinkami a krášlit ozdobnými přívěsky - ty při chůzi cinkaly a údajně v Paříži se prý muži učili chodit tak, aby jejich přívěsky vydávaly co nejkrásnější zvuky.
Zavedení jediného rozparku na kalhotách se považovalo za výstřednost a zakázala jej sama inkvizice. V 17. století už však výrazně vystupující krytí mizí. Jednodušší to bylo se spodními kalhotkami u žen.

Ptala se, zda mi je zle

Už v renesanci si široké sukně vynutily nošení spodních kalhot a sahaly ke kolenům. V čase menstruace ženy nosily tzv. menstruační košile na bocích s rozparky. Přesto pozdější baroko i rokoko vnímaly spodní kalhotky jako cosi neelegantního, jako něco, co nosí především služky při práci, staré dámy a tanečnice. Mladé dámy si je oblékaly pouze při jízdě na koni. Náhodné nadzdvižení sukně pak skýtalo skvělou podívanou.
Giacomo Casanova vzpomínal, jak v mládí podobné jevy pozoroval a tato zábava jej vzrušovala: "Protože bylo teplo, měl jsem na sobě jen lněné kalhoty… a bál jsem se, že matka nebo major, kteří byli jen pár kroků před námi, by se mohli obrátit."
K dovršení všeho jedna krasavice před ním špatně došlápla, rozevřel se jí háček na botce a Casanovu požádala, aby jí jej zapnul. Nadzdvihla sukni a "nic netušíc, měla širokou krinolínu a pod ní nic…". "A to stačilo, abych se cítil jako ochromený. Když jsem znovu vstal, zeptala se mě, zda mi je zle."
Dámské spodní kalhotky se rozšířily až na počátku druhé poloviny 19. století. V roce 1914 se u nich objevila guma v pase. Vývoj oděvů vůbec trval celá staletí. Velkou dynamičnost získal právě oděv renesanční a barokní.

Pobral z něho šaty

"K tomu se znám, že jsem některej čas po Vánocích jdouce s Václavem, kterej u Bíliny v městě Hradci sloužíval, do Lhotky šel, i zabil jsem téhož Václava kyjem tu proti šibenici hradecký, pobravši z něho šaty, tj. kabát soukenej, boty," přiznal se k hroznému činu jakýsi výtečník v smolných knihách města Pardubic z roku 1592. Kabát pak prodal za dvě míšeňské kopy a boty za půl kopy, což byl slušný zisk.
Oděv byl v historii velice nákladný, často cena za něj tvořila až dvacet osm procent peněžního rozpočtu majitele na celý rok, a tak se stal cílem všemožných krádeží a pokoutních obchodů. Konečně, zlodějem podle zákoníku Pavla Kristiána z Koldína z roku 1579 byl ten, "kterýž nezabijíc člověka, statek druhému pobeře, z šatův ho svleče, obhloupí".
Maxmilián II. v kabátci vystřiženém pro krytí na obraze Jacoba Seiseneggera.
Maxmilián II. v kabátci vystřiženém pro krytí na obraze Jacoba Seiseneggera.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Konečně nebylo divu - renesanční oděvy hýřily barvami a nápaditostí. Látky pro ně zdobily nejrůznější motivy, především granátová jablka, květinové vázy, slunce, hvězdice, fontány. Stupňoval se luxus - zlaté a stříbrné látky, výšivky.
Z Itálie podobný renesanční kostým pronikl v první čtvrtině 16. století do Anglie a Francie. České země si zpočátku na přepych tak nepotrpěly, zaujal je skromnější německý reformační styl.

Podrážka až 40 centimetrů

Reformační odívání ovlivnili v 16. století výrazně lancknechti - námezdní vojáci, stojící zcela na okraji společnosti. Ve válkách byli nezbytní, ale uniformy nenosili. Místo toho se zahalovali roztrhanými hadry a podle nich se "prostřihování látky" dostalo i do šatníku renesančního šlechtice.
Propagovala je móda španělská, potlačující u mužů i žen přirozené proporce. Nádherné, ale nepohodlné a těžké oděvy nutily nositele, aby se pohybovali co nejpomaleji, a i proti své vůli tak vypadali důstojně.
V Praze podporoval španělskou módu Rudolf II. Oblíbené byly u mužů punčochové kalhoty, u žen úzké živůtky a široké sukně. A samozřejmě také baret - koketně nasazený na pokud možno plavých vlasech, které si dámy bělily na slunci a upravovaly do bohatých kadeří a pletenců.
Boty byly bez podpatku, ale postupně je nahrazovaly koturny na vysoké korkové podrážce - často vysoké až 40 centimetrů. Nebylo divu - renesanční města páchla špínou stejně jako jejich obyvatelé a čistou sukni si mohla uchovat jen ta, která se pohybovala na jakýchsi chůdách. Módě ženy z českých zemí věnovaly pozornost, i přes odpor mravokárců.

Manželka nemá být ukálená jako svině

"Manželka nemá doma při práci chodit ušoupaná a ukálená jako svině, rozprostovlašená jako příšera, odhalená a obnažená jako nevěstka," hlásal humanista Jan Kocín z Kocinátu nelaskavě v 16. století. Žena podle něj měla být skromná a poslušná. Nebylo mu to nic platné - renesanční manželky si postupně uvykly parádit se, líčit se, používat pleťové masky z bílků a myrhy a hodlaly se zcela opičit po cizím vzoru.
Ve 20. letech 16. století se objevily dekoltované šaty - často jim výstřih zakrývala průhledná rouška. Ferdinand I. Habsburský i jeho žena Anna mohli být příkladem - nosili barety a Anna se chlubila pořádnými vlečkami. Šlechtě se přizpůsobovali měšťané a neunikli kritice mravokárců. Roku 1615 např. staroměstští páni povolali "Marjanu, manželku Jana Hendrycha z Frankenštejna na radní dům" a ptali se jí, proč nosí takové šaty jako šlechtičny. Ta se nedala a odvětila: "Když jiní podobných šatů nositi nebudou, také takových užívati nechci."
Měšťané nosívali přes oděv také šubu, široký plášť ke kolenům s podšívkou v kontrastní barvě, a plundry (kalhoty pytlaté), širokánské, často prostříhané nohavice. V Praze v nich chodíval Albrecht z Lebentálu, "kupec na koňském trhu, maje kromě plundrksásu ještě čtver jiných poctivic, tykytou povlečených". Takové kalhoty měly i další využití.

Zlodějské pytle

V popsaných kalhotách zloději často schovávali lup - roku 1572 ukradl jakýsi lapka v Praze na trhu pět konvic a ukryl je v "plundrhoznách". V Německu se jim proto říkalo Diebsäcke (zlodějské pytle). Ke kalhotám patřily košile, ty byly drahé a zahrnovaly se do pozůstalosti.
Kulatým a hranatým botám renesance se v Čechách říkalo hubatá obuv, medvědí tlapy a oslí huba. Kdo nenosil baret, ozdobil si hlavu věncem. Českou zvláštností byly dlouhé nakadeřené vlasy, u mužů po pás, u žen na paty.
Marie Anna z Fürstenbergu v barokním oděvu s hlubokým dekoltem (Martin Meytens 1733).
Marie Anna z Fürstenbergu v barokním oděvu s hlubokým dekoltem (Martin Meytens 1733)
FOTO: archív Lenky Bobíkové
O tom, jak se české ženy v Praze zdobily, vyprávěl Angličan a básník John Taylor: "Já zřel tam jednu, která, na mou čest, jak královna se nesla v šatech svých, ač její muž byl pouhý komeník." Nemilostivě o této dámě prohlásil, že jí "dech voněl jak cukrovaný hnůj".
K oděvu patřily nezbytné doplňky - např. kapesník, tak krásný a zdobený, že se do něj neutíral nos, ale nosil se jako ozdoba v ruce. K praktické potřebě sloužily utěráky, plachtovité a mohutné. Giovanni Galateo smrkajícím radil: "Když se vysmrkáš, není slušné roztahovat kapesník a prohlížet si ho, jako by ti z nosu padaly perly a rubíny. Jsou to nechutné způsoby a nezískají ti u nikoho lásky."
V baroku i rokoku se středem módy stala Francie. Češi se opět středoevropské módě přizpůsobili, včetně paruk, tak oblíbených v čase Ludvíka XIV. Právě v té době se rodil jednoduchý poklopec - svízele s krytím byly pryč.
Lenka Bobíková, Právo

Trpký úděl dcery národa Zdeňky Havlíčkové

30. ledna 2018 v 12:04 | Novinky |  Životní styl

Trpký úděl dcery národa Zdeňky Havlíčkové

Ve druhé polovině dubna 1867 se po tři dny po sobě procházel v Praze na korze Na Příkopech pár, který vzbuzoval až nápadný zájem okolí. Štíhlá snědá dívka s bohatými světlehnědými vlasy a rakouský důstojník. Nic mimořádného, kdyby dívkou nebyla "dcera národa" Zdeňka Havlíčková, dcera zbožštělého otce Karla Havlíčka Borovského.
Scéna loučení Karla Havlíčka s rodinou před cestou do Brixenu - vymaloval ji malíř Sýkora podle obrazu Josefa Mathausera z roku 1906.
Scéna loučení Karla Havlíčka s rodinou před cestou do Brixenu - vymaloval ji malíř Sýkora podle obrazu Josefa Mathausera z roku 1906.
FOTO: archív autorky (6)
pondělí 24. listopadu 2014, 11:37
A její partner? Quido Battaglia, baron z Haliče, tedy z té části monarchie, která podporovala vídeňský centralismus. Domácí postoje byly zjevně protipolské a čeští vlastenci vnímali Zdeňčin postoj jako zradu na otcově památce. Podle nich stavěla vlastní zájmy nad národní. A dali jí to pocítit.
Už 28. dubna 1867 musela Zdeňka opustit Prahu a odjet do Poděbrad. Vzápětí se po Praze ve vlnách šířily urážlivé klepy. Do té doby uctívanou Zdeňku nyní vlastenecká veřejnost zavrhla. Drbalo se o jejím údajném otěhotnění a vůbec nemravném chování. Lidová slovesnost zase proměnila verš Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije ze známé písně Františka Haise Spi, Havlíčku, v svém hrobečku na Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka s důstojníkem žije.
Ta, o níž se zpívalo, byla rozrušená a nešťastná. Už od dětství to tahle Havlíčkova dcera neměla jednoduché (osobností Zdeňky Havlíčkové se zabývala Milena Lenderová v knize Dcera národa? s podtitulem Tři životy Zdeňky Havlíčkové, Paseka 2013).
Milý bratře! Především ti skládám gratulaci k šťastnému založení rodiny, ačkoli se vlastně k holce tuze gratulovat nemusí. Lepší by byl kluk.Karel Havlíček Borovský v dopise svému bratru Františkovi

Lepší by byl kluk

Zdeňka se narodila Karlu Havlíčku Borovskému a jeho ženě Julii 23. prosince 1848. Byla zdravá a Juliin porod byl krátký. Havlíček se těšil na syna - o ženských novorozencích valné mínění neměl. Své pocity vyjádřil lapidárně v dopise bratru Františkovi z roku 1854, kdy mu gratuloval k narození dcery: "Milý bratře! Především ti skládám gratulaci k šťastnému založení rodiny, ačkoli se vlastně k holce tuze gratulovat nemusí, lepší by byl kluk. Ale což je dělat."
Zdeňka si byla vědoma své výjimečnosti.
Zdeňka si byla vědoma své výjimečnosti.
Zdeňku ovšem miloval, ale na miminko čas neměl - věnoval se cele novinářství a věcem veřejným. V březnu roku 1850 mu byla kvůli politické činnosti v revolučním roce 1848 zakázána Praha, a tak se o měsíc později Havlíčkovi i s šestnáctiměsíční Zdeňkou přestěhovali z Prahy do Kutné Hory. Bydleli tam v pěkném bytě se zahradou v tzv. Vrabcovně.
Pro dcerku to byly pěkné časy - měla chůvu Kateřinu Mrázkovou, hrála si na zahradě s buldokem Džokem a otec, který měl víc času, si s ní také hrál. Matku měla už nemocnou - Julie měla tehdy neléčitelnou tuberkulózu, navíc špatně diagnostikovanou jako "nemoc krve". V srpnu 1851 se Havlíčkovi přestěhovali do Německého Brodu do domu, ve kterém Havlíček strávil část svého dětství. Klid měl ale brzy skončit.

Dostane bití, když je toho třeba

V noci z 15. na 16. prosince roku 1851 byl Havlíček vytažen z postele na svou známou cestu do Brixenu. Po jeho nedobrovolném odjezdu se Julie se Zdeňkou odstěhovaly do Truhlářské ulice k Juliině provdané mladší sestře Adéle Jarošové. Za Havlíčkem se mohly vypravit, když dostaly povolení, až v květnu 1852.
Rodina si najala domek se zahrádkou, kde si Zdeňka hrála. Neměla se špatně - rodiče jí kupovali drahé hračky, měla nové štěně a ochočenou straku, Havlíčkovými slovy, "která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má Zdenka vyražení. Učím ji také číst, ale Zdenku, ne tu straku!"
Zdeňka nakonec omylem Káču otrávila jádrem z broskve a dostala pak tři kohoutky - pásla je s prutem v ruce. Vánoce 1852 strávila rodina idylicky: "Zdenka je jako kapr, že je z ní radost. Teď mi říká jen tatínečku. O svátcích na Štědrý den budeme slavit po česku s vánočkami a rybou."
Karel Havlíček Borovský byl přísný otec.
Karel Havlíček Borovský byl přísný otec.
Právě v Brixenu se Havlíček projevoval nejvíc jako otec. Byl přísný a držel se metod, které mnozí osvícení rodiče už nepoužívali: "Ostatně neškodí nikdy dětem raději víc přísnosti, jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc."
Na dceru byl Havlíček hrdý, učil ji číst a počítat a dokázal se o ni postarat. Celá rodina podnikala výlety. Julie se zdravotně cítila lépe a nevyčerpávala se - k ruce měla služku, na oběd se chodilo do hostince a ona připravovala jen snídaně a někdy večeře. Časem se ale její zdravotní stav zhoršoval. Koncem září přes Juliiny protesty vypravil Havlíček ženu a dceru zpátky do Čech. Netušil, že už manželku nikdy neuvidí.

A vy jste ji pustili tak churavou?

Julie byla stále nemocnější. Havlíček dvakrát žádal o propuštění. Julie zemřela 16. dubna 1855 v novém bytě Jarošových v Jezdecké ulici (dnešní Havlíčkova). Zdeňka se s ní den předtím rozloučila - řekli jí, že maminka odjíždí za tatínkem. Bylo jí šest let. Julie své sestře pošeptala před smrtí: "Střez mi Zdeňku jako oko v hlavě!" V den matčiny smrti Zdeňka po údajném odjezdu své matky poznamenala: "A vy jste ji pustili tak churavou? Pamatuju se dobře, jak jí bylo nanic, když se loučila se mnou."
Havlíček dostal povolení k návratu domů až 27. dubna. Smrtí manželky byl otřesen. Zabydlel se v Německém Brodě na horním předměstí v domě se zahradou. Zdeňka zůstávala v Praze - o Vánocích ji otec navštívil. Holčička si zvykala na život bez rodičů a tetu Adélu nazývala maminkou. Havlíček začal mít potíže se zdravím. Léčil se v Praze u doktora Podlipského, který u něj diagnostikoval "tuberkulózu provázenou reakcemi v lymfatických uzlinách".
Zdeňka (vlevo) s nejlepší přítelkyní Filipkou Hráskou.
Zdeňka (vlevo) s nejlepší přítelkyní Filipkou Hráskou.
Havlíček byl na ozdravném pobytu v Chuchli a ve Šternberku u Smečna. Ani to nepomohlo. Karel Havlíček Borovský zemřel v Praze 29. července 1856 u Jarošů. Na stejné posteli jako Julie. Jeho pohřeb 1. srpna se stal demonstrací proti neoabsolutistickému režimu. Zdeňka na něm nebyla - vůbec si neuvědomila, že otec zemřel. Ani to, že se stala součástí mučednické legendy. Zůstala u Jarošů v Jezdecké ulici v Praze a Jaroš byl jmenován jejím poručníkem.

Věnec na hlavu čertovi

Jarošovi měli tři děti a nebyli v záviděníhodné finanční situaci. Přesto Zdeňka začala v deseti letech navštěvovat soukromý dívčí vzdělávací ústav Heleny Svobodové. Ve škole se Zdeňka vyhýbala především náboženství. Jednou na výletě do Prokopského údolí neposadila věnec, který s sebou účastnice nesly, na hlavu sv. Prokopovi, ale čertovi. Ve školní docházce pokračovala Havlíčkova dcera ve vzdělávacím ústavu na Senovážném náměstí.
Zdeňka nepatřila k poslušným žačkám. Byla si vědoma své výjimečnosti, učitelům odmlouvala a vyrušovala. Jarošovi měli málo peněz, přestěhovali se do menšího bytu na Petrské náměstí a poté do Hopfenstockovy (Navrátilovy) ulice. Podle pamětníka "na Zdeňce hadérky visely a zdivočovala do té míry, že pobíhala s jinými dětmi na ulici a hrála si v písku". Mezitím sílil Havlíčkův kult. Jeho dcera se blížila k přídomku "dcera národa".

Nebude se měřiti s megerou

Už v červnu 1861 vyzval v Národních listech anonymní dopis "upřímné Češky" k vylepšení Zdeňčina života a k zasílání dárečků pro ni. Následovala národní sbírka a vyhlášení loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové (měla zajistit i její věno), jejíž tah proběhl v květnu 1862. Celkový zisk byl 24 848 zlatých 20 krejcarů. To všechno změnilo Zdeňčin život.
V červenci roku 1863 se stal jejím poručníkem politik František August Brauner - Jarošovi byli ve velké finanční tísni. Zdeňku umístili do rodiny Hanušových s pěti dcerami v říjnu roku 1863. Nechtělo se jí tam. Od Jarošů ji odvezli téměř násilím.
Adéle Jarošové říkala Zdeňka maminko.
Adéle Jarošové říkala Zdeňka maminko.
Adéla Jarošová prý Braunera chtěla shodit ze schodů a on ji nazval "liticí" a utekl, neboť "nebude se s megerou měřiti ve křížku". Zdeňka u Hanušů, kteří bydleli v Klementinu, spokojená nebyla. Paní Hanušová ji prý krmila "učenými matrónskými frázemi či ustavičným mentorováním". Nebylo to ale tak hrozné - Zdeňka navštěvovala plesy, chodila do Linkovy taneční školy, začala studovat na Vyšší dívčí škole v Široké ulici.
Na plese Národní besedy 29. ledna 1866 na Žofíně se poprvé zamilovala do bratra své spolužačky Karla Petra Kheila. Paní Hanušová na ni nestačila - bylo rozhodnuto, že se dcera národa postěhuje v březnu 1866 k Braunerovým do pražského domu u Racenbeků. Právě tehdy už postonávala - objevila se u ní začínající tuberkulóza. V témže roce ukončila školu. Bylo jí osmnáct.
U Braunerů byla spokojená. Manželé Braunerovi měli čtyři děti a uplatňovali liberální výchovu. Zdeňka s nimi jezdila na letní byt do Roztok, paní Braunerová jí nebránila, aby si nakupovala toalety a módní doplňky. Zdeňka chodila pravidelně k dentistovi a uměla o sebe skvěle pečovat. O domácí práce se nezajímala - nebyla ani pilná, ani pracovitá. To neplatilo o chlapcích.

Nejhodnější Karle můj

Zdeňčina první láska Kheil byla o pět let starší. Pocházel z majetné pražské rodiny, hlásil se k českému národu, psal do časopisu Národ. Dopisovali si, on pod konspiračním jménem Božena. Ona jej oslovovala Nejhodnější Karle můj, drahocenný, nejmilejší. Dlužno podotknout, že v téže době se sblížila i s o tři měsíce starším Václavem Robertem, hrabětem Kounicem.
Byl to "roztomilý jun", ovšem "kutálel se jako míšeňské jablíčko od jedné panenky ke druhé". Znal Zdeňku déle než Kheil - od července 1864. Zpočátku byli pouze přátelé, ale v listopadu 1866 jí Kounic v dopise vyznal lásku. Zdeňka mezitím už v červenci 1866 přijala pozvání do Kheilovy rodiny a mladí lidé se poprvé políbili.
Quido Battaglia si chtěl Zdeňku vzít.
Quido Battaglia si chtěl Zdeňku vzít.
V téže době jí ale Brauner doporučoval jako ženicha šnakovského statkáře Antonína Svobodu. Nejistá Zdeňka poskakovala mezi třemi ohníčky. Nakonec se s ní rozešel Kheil v prosinci 1866. Napsal jí, že "se jí zalíbilo ještě s dvouma jinými pány". Kounic setrval, i když Zdeňka byla nedůvěřivá, nejistá ve svých citech a váhavá. A v únoru 1867 se seznámila s Quidem Battagliou na plese v Národní besedě, který se nedlouho poté jako nájemník přistěhoval do domu u Racenbeků. A došlo k aféře.

Katastrofální zrada

Pro Zdeňku byl kompromitující i fakt, že Quida navštívila v pokoji v domě, v němž také bydlela. Bezbřeze se do něj zamilovala. On to s ní také myslel vážně, hodlal se ženit a chtěl odejít z armády. Mladí lidé se rozhodli svůj vztah zveřejnit. Proto se také objevili na korze Na Příkopech.
Aféra Zdeňky Havlíčkové jen tak "neusnula" - rozhořela se ještě v únoru 1867. Účastnila se tehdy plesu v Praze v Národní besedě a studenti se mezi sebou domluvili, že s ní nebudou tančit pro její "prohřešek". Dozvuky, jak bylo řečeno v úvodu, byly katastrofální. Zdeňka musela opustit Prahu a odjet do Poděbrad. Quido byl zklamán. Jejich vztah trval necelé tři měsíce. Nadále si psala s Kounicem, několikrát ji navštívil, ale s jejich společnou budoucností už nepočítala. Definitivně s ním skoncovala v polovině května 1871.
Na začátku roku 1872 se zasnoubila v Německém Brodě se statkářem Antonínem Svobodou, kterého jí doporučoval Brauner. Považovala takový sňatek "za rozumný". Svatby se Zdeňka Havlíčková nedočkala - kamarád z dětských let Boleslav Trojan ji měsíc před smrtí navštívil a popsal ji jako "sešlou ubohou děvu, bledou, vychrtlou, očividně s pokročilými úbytěmi zacházející".
Zdeňka Havlíčková zemřela v Německém Brodě na tuberkulózu 20. září 1872. Havlíčkovi současníci ji ze svého společenství vyobcovali.
Lenka Bobíková, Právo

Magdalena Dobromila

30. ledna 2018 v 12:03 | Novinky |  Životní styl
Magdalena Dobromila Rettigová skoncovala s obžerstvím
Obžerství odsuzovali v dějinách lékaři i mravokárci. V 19. století se to ale změnilo. Skončilo období hostin, po kterých se lidé sotva odvalili od stolů. U počátku zrodu gastronomie u nás stála Magdalena Dobromila Rettigová.
Magdalena Dobromila Rettigová byla všestranná žena.
Magdalena Dobromila Rettigová byla všestranná žena.
FOTO: Reprofoto Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Lidové noviny 2009
čtvrtek 25. srpna 2016, 12:11
Profesor Josef Thomayer popsal ve své stati O neužitečném žaludku případ čtyřicetiletého rentiéra Toma Rogersona, který žil v Paříži a měl jedinou vášeň - jídlo.
Ještě v roce 1842 měl čtyři milióny franků, po dvou letech mu nezbylo nic. Veškeré své jmění projedl. Za poslední zbylý peníz si koupil vzácného papouška. Thomayer příběh uzavřel: "Papouška tohoto pohodlně snědl, pak se dvě hodiny procházel, aby krmi svou dobře strávil, načež se oběsil. Věděl, že mu jmění nedostačí, aby užitečnost žaludku svého mohl nadále zkoušeti."
Devatenácté století změnilo postoje k přípravě jídla i způsobu jeho podávání. Skoncovalo s opulentními hostinami, po kterých se lidé sotva odvalili od stolů. Zrodila se gastronomie a u jejího počátku u nás stála Magdalena Rettigová (1785-1845), která si, jak bylo zvykem ve vlasteneckých kruzích, zvolila jméno Dobromila.
Autorka slavné Domácí kuchařky aneb Pojednání o masitých pokrmech pro dcerky české a moravské z roku 1826 byla postavou tak barvitou, že spory o význam jejího díla přetrvaly až do 30. let minulého století.
Sudiprav Rettig přivedl Magdalenu k vlastenectví.
Sudiprav Rettig přivedl Magdalenu k vlastenectví.
FOTO: kresba J. P. Novopackého

Kdybych se mohl kloudné polívky najíst

Kuchařku Rettigové z časů národního obrození si dodnes připomíná více lidí než díla Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského. Spisovatel Alois Jirásek, který této vlastence věnoval hru, napsal v roce 1912: "Uvedu jenom to, že Rettigová pořád zkoušela kuchařské recepty, až její muž Sudiprav, malý postavou, tratící se vedle impozantní své ženy, takže mu šnuptychlíček říkali, prý vzdychával, ach bože, jen kdybych se mohl alespoň kloudné polívky najíst, žena že pořád jen zkouší a zkouší nová jídla i z bramborové nati."
Ne tak vlídně se k ní zachoval v roce 1905, dávno po její smrti, literární kritik Arne Novák: "Odpovídá svým charakterem maloměstskému světu českému doby restaurační. Rozvážně rozděluje svůj citový život na city všední a sváteční, svůj čas na drobnou domácí práci a sentimentální pohnutí, rozpolťuje svoje srdce mezi vzdychavou náměsíčnou lásku k vysněnému mužskému přeludu a mezi počestné, nudné manželství, ohraničené spižírnou a postelí, plotnou a prádelníkem. Čte Jeana Paula s pletením v ruce a pak jako praktická manželka nabídne muži, chce-li do divadla, že za ty peníze raději koupí husu k večeři." Novák tak vyvolal velký spor o Rettigovou.

Svíteček z jatérek i májová polívka z bylinek

Výpad Arneho Nováka proti Rettigové byl tak podlý, že se Magdaleny zastala jeho matka Teréza, spisovatelka a zastánkyně emancipačního hnutí. Pro ni byla Rettigová nejen kuchařkou, ale především vlastenkou. V debatě o Magdaleně stanuli proti sobě i vedle sebe lidé nejrůznější. Jedni v ní viděli vlasteneckou bojovnici, druzí jakousi směsku bumbrlíčka s Popelkou.
Novinář Julius Fučík podpořil v roce 1940 Nováka, když tvrdil, že její nejznámější spisovatelská díla nesou názvy: "Knedlíčky z mozečku. Svíteček z jatérek. Májová polívka z bylinek."
Jasnozřivější se proti tomu ukázal v roce 1934 hudební kritik a český historik Zdeněk Nejedlý: "Dobromila pronikla velmi hluboko a velmi daleko do českého života právě proto, že pronikla až do kuchyně, do nejvlastnějšího světa tehdejších hospodyněk. Tam by nikdy nebyla vnikla nějaká poezie, ale kuchařská kniha tam vnikla a vykonala své dílo mimokuchyňské. Tu se naučily číst a dobrou češtinou číst ženy, které by jinak nikdy se tomu nenaučily." Měl pravdu.

Ve špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí

Rettigová vedle vaření raků a pečení hlemýžďů vykonávala i mnoho veřejně prospěšných prací. Kromě psaní veršů a drobných prozaických děl pořádala soukromé kursy vaření pro měšťanské dívky. Sama odhadovala v roce 1837 jejich počet na dvě stovky. Učila je prostírat, základní kuchyňské hygieně, konzervování potravin, ale i pletení, háčkování, vyšívání korálky i rybími šupinami. Při výuce i po ní žačkám četla z českých knih a chodila i jezdila s nimi na výlety.
Na ty se také dobře vybavila. V květnu 1827 se např. vypravila s dvaceti dívčinami na Potštejn. A nebyl to podnik ledajaký. Hned před hradem se vařila káva a podávaly preclíky. Po prohlídce hradu kulaťoučká Rettigová za pomoci několika dívenek vyndala z připravených košů mladé husičky a ty "po té námaze" začala rožnit. Vedle praktických věcí děvčatům vštěpovala i zásady mravní. A nutila je, aby v domácnosti důsledně používaly českou terminologii a kupovaly české výrobky.
Akvarel Jana Sudiprava k výročí zásnub s Magdalenou.
Akvarel Jana Sudiprava k výročí zásnub s Magdalenou.
FOTO: Reprofoto Rettigová, M., D., Domácí kuchařka, Odeon 1986
Nesměly být zanedbané. Magdalena příkře odsuzovala některé "dosti mladé hezké paničky, které ve zvyku mají, že třeba až do poledne ve starých střevících, v spodní sukni neb ve starém špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí". Sama byla jako ze škatulky v měšťanském čepečku a v nažehlené blůze. Než se ovšem stala známou kuchařkou, spisovatelkou a vlastenkou, musela ujít hezký kus cesty.

Co si upleteš, budeš mít

Magdalena pocházela z německé rodiny Artmannových. Otec František byl vrchnostenský purkrabí ve Všeradicích v berounském kraji. Měla sice sourozence, ale všichni v útlém věku zemřeli. Dětství neprožila idylické - matka na ni byla přísná a tvrdě ji trestala. Už v pěti letech jí spolu se šesti páry nových punčoch darovala zároveň jehlice a přadeno příze se slovy: "Co si napříště upleteš, budeš mít, jsi už dost velká, abys mohla plést sama pro sebe!"
První a poslední panenku dostala jako šestiletá od dědečka. Matka považovala hraní za ztrátu času a utrousila k dcerce: "Je to ale hanba, když si tak velké děvče hraje s pannou." Otec se dívky marně zastával.
V Magdaleniných sedmi otec zemřel a poté se stěhovaly s matkou do Prahy, pak do Plzně a zase zpátky do Prahy. Dívka byla vytáhlá, zamlklá, vůbec nepřipomínala pozdější korpulentní dámu. Navíc často stonala. Učila ji doma sama matka, později chodila do městské školy katechety Brixina Šolery v Praze. Budoucí autorka kuchařky si vzdělání považovala a cítila, že to její, tehdy pouze německé, je nedostatečné. Mladá Magdalena měla hodně nápadníků - ženatých i svobodných.
Nebylo divu, byla pohledná a skvěle vařila. To se naučila na zámečku Kamenné u Anny Bredovské, své známé, které pomáhala s vedením domácnosti. Magdalena ale pozornost mužů odmítala. Stačilo jí přátelství. Zatím.

Jako z mandlu vytažený

Magdalena se nakonec 30. ledna 1808 vdala. Vzala si Jana Aloise Sudiprava Rettiga - muže, kterého znala už deset let, protože bydlel ve stejném domě a často ji navštěvoval. Studoval filozofii a právo, byl o jedenáct let starší, droboučký, "jako z mandlu vytažený". A také vřelý vlastenec.
Brala si jej z lásky a cítila k němu obdiv. Ač rodilý Němec, učil manželku česky a nutil ji psát česky i básně. Sám překládal z latiny do češtiny, sám zvolil vlastenecké jméno Sudiprav a všude, kam se pak jako úředník s rodinou přestěhoval - do Tábora, Ústí nad Orlicí, Rychnova nad Kněžnou a Litomyšle - zakládal vlastenecké kroužky. Magdalena s ním měla jedenáct dětí, ale přežily jen tři a dvě z nich se proslavily.
Syn Josef Ondřej Rettig se stal členem piaristického řádu a působil jako profesor přírodních věd v Hustopečích na Moravě. Dcera Jindřiška Milina, zvaná Jetty, odešla v roce 1834 z domova jako zpěvačka do Stavovského divadla v Praze. Byla velmi úspěšná, vystupovala i v Mnichově. Jetty se ovšem narodila nemanželská dcera - je možné, že o této vnučce prarodiče vůbec nevěděli. To by nejen je, ale celou puritánskou Litomyšl porazilo. V manželství to Rettigová neměla jednoduché.
Rodina v období biedermeieru v salonu v podání Karla Begase – právě pro takovou byly určeny recepty Rettigové.
Rodina v období biedermeieru v salonu v podání Karla Begase - právě pro takovou byly určeny recepty Rettigové.
FOTO: Reprofoto Lenderová, M., K hříchu i modlitbě, Mladá fronta 1999

Spíš bych se z nejvyšší skály vrhla

Časté porody i potraty Rettigovou fyzicky i psychicky vyčerpávaly a zbavovaly ji iluzí o manželství. V roce 1836 si posteskla: "Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenost a předloženost měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak jako by jen denně, jediným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá." Útěchou jí mohl být úspěch její kuchařky, obrovský a fenomenální.
Vyšla v roce 1826, stejně jako Fyziologie chuti aneb meditace o gastronomii Jeana-Anthelma Brillat-Savarina. Vydala ji u královéhradeckého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila, rodinného přítele, se kterým ji neprávem milostně spojovaly místní klepny. Kuchařku dále přepracovávala pro další a další vydání. Právě tato kniha představovala osobité dílo, určené měšťanským domácnostem.

Připravovala i předchůdce masoxu

Rettigová apelovala na kuchařčinu schopnost experimentovat, dokonce si s přípravou jídla hrát. Její recepty počítaly s dvaceti vejci a dvěma librami másla (1,24 kg). Odpovídaly počtu členů domácnosti - i se služkami a čeledíny jich mohlo být i dvanáct. Dobrá hospodyně měla být navíc šetrná - slovy autorky nesměla nic zmařit. Všechny odpadky a zbytky se nějak využily.
Skladba receptů byla různorodá - některé využíváme dodnes, jiné nám znějí poněkud bizarně. Vařila ze třiceti raků račí máslo, pudink z raků, zadělávané drozdy, zapečené hlemýždě, kuřata s lanýži. A samozřejmě tradiční omáčky jako svíčkovou a rajskou, stejně jako pekla pečivo a dorty.
Používala hojně vařenou zeleninu - od mrkve a kedluben až k artyčokům a chřestu. Oblíbené byly i pokrmy lehké - nejrůznější pudinky a rosoly, včetně masového, jakéhosi předchůdce masoxu. Vařil se celých osm hodin z telecích nožiček, uzeného a hovězího.

Mezi nejlepšími knihami Rettigové kuchařka

V kuchařkách věnovala Magdalena pozornost i intimnímu soužití - novomanželka se např. neměla prát s mužem, který evidentně přišel od lehké ženštiny, ale namísto toho mu "podala polévku na způsob bujónu, neb žena muži musí dokázat, že najde doma, co hledá jinde". Magdalena zemřela rok po svém muži, 5. srpna 1845, zřejmě na srdeční slabost.
O tři roky později jí Božena Němcová složila snad nejvyšší literární hold, když napsala svému nakladateli J. H. Pospíšilovi, že potřebuje pro chodské vesničanky nejlepší české knihy. Vedle historických povídek a Tylova Pražského posla směřovala na Chodsko i Kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové.
Lenka Bobíková, Právo

Bouřlivý milostný život Marie Majerové

30. ledna 2018 v 12:02 | Novinky |  Životní styl

Bouřlivý milostný život Marie Majerové

"Každý v bytě bude mít samostatnou domácnost, syn Pravoslav bude bydleti a žíti u matky." Tak rozhodl soud o úpravě poměrů mezi manžely - novinářem Josefem Stivínem a spisovatelkou Marií Majerovou v pondělí 21. června 1920.
Celá rodina pohromadě - Marie s manželem Josefem Stivínem a synem
Celá rodina pohromadě - Marie s manželem Josefem Stivínem a synem
FOTO: archív autorky

Manžel číslo dvě

Druhého muže Slavoboje Tusara si Marie vzala v říjnu 1922.

Zpočátku žili spokojeně, navštěvovali kavárny a hodně cestovali.

Časem ale vztah vyprchal - oba byli příliš vytížení a neměli na sebe čas.

Rozvedli se v únoru 1947 a Marie dostala od Slavoboje odbytné 200 korun měsíčně. Nikdy se už nevdala.

pondělí 25. listopadu 2013, 12:33
Bydleli tehdy v Praze 2, Pod Slovany a verdikt přesně určil, co komu v domácnosti, kterou spolu nadále budou sdílet, patří. Stivínovi (1879-1941) zůstaly housle, kytara, hudebniny a knihy. A také "může užívat štokrle, bambusový stolek a jednu postel se dvěma slamníky". Zbytek zůstal Marii (1882-1967).
Byl to konec jedné velké, trochu zamotané lásky. A nebyl zrovna nejlepší. Vztahy Marie Majerové k mužům nepatřily nikdy k idylickým. Rozvedla se i v únoru 1947 pro "nepřekonatelný odpor" i s druhým manželem, akademickým malířem Slavobojem Tusarem, bratrem sociálnědemokratického politika Vlastimila Tusara. On sám se k rozvodovému řízení ani nedostavil, "ale písemně s rozvodem od stolu a lože" souhlasil.
Přitom každý vztah začínala Marie Majerová optimisticky.

Tichý blázen

Josefa Stivína, typografa, poznala už ve svých osmnácti letech. "Bláznovství je prý privilegií mládí. Nediv se tedy, že ti píšu. Do spánku mi buší kladiva, neznámý žár mi hoří ve tvářích, chce se mi stisknout tě do náruče," psal o tři roky starší Josef Stivín Marii v listopadu 1900 (dopisy jsou uloženy v literárním archívu Památníku národního písemnictví). A podepsal se: Tichý blázen.
Marie byla "malá krásná žena s rozdělenými vlasy uprostřed. Ta stezička ve tmavých vlasech činila ji ještě krásnější. Měla oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé i s obočím barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa". Tak ji vypodobnila žena básníka S. K. Neumanna Božena Neumannová ve svých pamětech (Byla jsem ženou slavného muže, Brno 1998).
Marie Majerová byla v mládí pohledná žena.
Marie Majerová byla v mládí pohledná žena.
FOTO: archív autorky
Dcera uzenáře Marie Bartošová (Majerová) to v životě neměla jednoduché. Otec František Bartoš v roce 1885 zemřel a své příjmení získala od druhého manžela své matky Barbory, šikovatele Aloise Majera, "krásného, vysokého muže se zlatou patkou, který mne začal po vojensku vychovávat".
Už jako patnáctiletá pracovala u příbuzných v Budapešti jako pomocnice v domácnosti. Pak se živila v šestnácti jako písařka a po večerech chodila na nejrůznější kurzy v Dělnické akademii. Tehdy se sblížila s literáty kolem S. K. Neumanna. A v roce 1900 se seznámila také s Josefem Stivínem.

Andělíčku fousatej

"Miluju tě celou od nejdivočejších výbuchů Tvé horoucí duše, tak vzácných u ženy, až po těkavé jiskřičky Tvých laních očí a perličkových zoubků," pěl na Marii ódu Stivín.
Poznávali se, chodili spolu po centru Prahy, navštěvovali kavárny. A psali si. On ji oslovoval Maroušku, Mášo, Mařko, ona jeho Pepku, Pepečku, andělíčku fousatej. Oba mladí lidé se vzájemně prozkoumávali a také se často hádali. Marie patřila k samostatným, ale také rozmarným dívkám, a podle Stivína když s něčím nesouhlasila, "zabejčila se".
Josef Stivín jí vyčítal, že často mlčí a tváří se jako sfinga. Pokud jí někdy něco vytkl, většinou se ihned urazila.
Také mu čas od času navrhovala rozchod, což jej rozčilovalo tak, že jí posílal vzkazy typu: "Maruško, rozejděme se. Buďme silni." To rozrušilo zase Marii, takže se ho v dopise vyptávala, proč s ní vlastně chodí. Odpověděl promptně: "To já sám nevím. Někdy si nadám pošetilců, bláznů, zamilovaných třeštidel a myslím, že tě nemiluji. Ale rozchod není možný. Jsme k sobě příliš připoutáni."
Stivín také vyčítal Marii, že je ke všemu skeptická. Podle něj "skepse je její zrůdnou chorobou, vidí jedovaté byliny i tam, kde vše šťastně září". Marie měla složitou, neklidnou povahu. Oba na sebe žárlili. Nakonec se přes to všechno sblížili i intimně.

Líbali tě jiní

"Drahoušku, přiznáváš se s tragikou, že líbali tě jiní, Tvůj lístek je mužný, poctivý. A nepravíš mi tak docela nového nic. Mohu-li tě ještě mít rád? Zlatoušku můj, nevystavěl jsem svůj chrám pro tebe z karet. Větší vichry mohou přijíti a já se chci zaručit, že láska vytrvá," reagoval Josef Stivín na Mariino přiznání. Marie ovšem byla panna a tělesného styku se bála. A to i přesto, že měli hodně společného - oba tíhli k levici, oba vystoupili z církve. Josef Stivín chtěl Marii jako ženu a řekl jí v lednu 1901, že "v ní musí být kus křesťanského vychování, že se tak zdráhá". To jeho Mařku velice urazilo.
Sám Stivín prohlásil, že "jeho zbavilo tělesného studu pohanství, jak nám je podává život řecký, kult krásných těl bez falešného zastírání nebo pomíjení jejich částí". Majerová na to odpověděla tím, že poslala psaníčko: "Hleď se mi alespoň na 14 dní vyhnout, ze mě přece nebude tvoje žena." Bála se reakce vlastního těla a lekla se v Pepkovi "toho zvířete".
Nakonec ale souhlasila a po celé události mu vzkázala: "Muselo k tomu dojít, dříve či později a mně je již devatenáct let!"
V době, kdy byl Stivín na vojně v Českých Budějovicích, ho Marie pilně navštěvovala, vozila mu prádlo a spravovala punčochy. Občas se na Pepka zlobila. Posílal jí totiž z vojny dopisy plné veselí, což v ní budilo žárlivost, a také navštěvoval hospody. Vzkázal jí např. v listopadu 1901: "Nepustějí-li nás odpoledne ven, půjdu s frajtrem někam k muzice na dobrou vodu a rozházím celou hospodu." Marie nato vyhrožovala, že "mu pošle buchtu, ale do zad"!
Jako siréna v podání Františka Bidla
Jako siréna v podání Františka Bidla
FOTO: archív autorky
I přes poněkud bouřlivé peripetie se ale nakonec za Stivína stejně provdala, a to v květnu 1904. Až do roku 1906 bydleli Stivínovi ve Vídni v Gumpendorferstrasse. Josef tam působil jako redaktor sociálnědemokratických Dělnických listů. Také Marie byla sociální demokratka. A tam ji poznala Božena Neumannová. Marie jí k srdci nepřirostla.

Byla sebevědomá a vypečená

"Dobře jsem v jejím smíchu rozeznávala spodní tón jízlivosti. Nezískala si mě. Měla jsem už své zkušenosti z lidí, uměla jsem číst skoro až podivuhodně jejich myšlenky a začínala jsem chápat, že mě přezírá," tvrdila Neumannová. Navštívila spolu s Bouřlivákem, jak se říkalo S. K. Neumannovi, Stivínovy ve Vídni, kde se básník hodlal na čas usadit. Podle ní byla Marie už tehdy proslulá svými milostnými aférami stejně jako Pepek. Byla prý sebevědomá a "vypečená".
Božena sice chválila Mariin zevnějšek, ale zlomyslně ji potěšilo, že "má trochu krátké nohy. Také ruce neměla pěkné". Neopomněla zdůraznit, že "Mařka dovedla každého muže okouzlit a z Vídně jsem zvěděla, že v jejím životě hrají roli jen zdatní milenci". Neumannová mohla Marii ovšem mnohé závidět - Marie už tehdy začala psát. V roce 1906 vytvořila knihy Povídky z pekla a Panenství.
Za časopisecké vydání románu Panenství obdržela honorář a odjela za něj v roce 1906 do Paříže. Tuto skutečnost Neumannová popsala následovně: "Odjela s Gellnerem do Paříže, tam s ním bydlela celý rok. Potom se vrátila k Stivínovi, ale milostných pletek nezanechala, když někam přišla, všichni muži se usmívali, věděl to o ní kde kdo." Nazvala Marii "proslulou nevěrnicí".
Tak či tak, Marie v Paříži nezahálela - naučila se francouzsky a navštěvovala přednášky historie a literatury na Sorbonně. Tam vznikl námět pro její první román Náměstí republiky (vydaný roku 1914). Po návratu z Paříže pracovala v dělnickém hnutí. S Neumannovou se setkala několikrát znovu.

Co chce ta potvora?

Majerová navštívila Neumannovou mimo jiné v roce 1911 v moravských Bílovicích, kde tehdy s S. K. Neumannem bydlela. Marie ji údajně nutila, aby jela do Brna za básníkem Františkem Gellnerem. Chtěla si s ním založit společnou domácnost. Neumannová jí to slíbila a vypravila se do brněnské kavárny U Brychtů, kam Gellner často chodil. Ten věc vyřešil rázně: "Co chce na mně ta potvora? Ať mě nechá na pokoji. Řekněte jí, aby mi políbila prdel."
Neumannová se prý neodvážila tak nehorázný vzkaz předat. Místo toho jen cosi nejasného zamumlala.
Marie nakonec na čas v Bílovicích zůstala a namluvila si tam jakéhosi Vojtěcha Sklenáře, místního donchuána. Pozvala jej na noc a zvuky, které se ozývaly ze světnice, tak urazily Bouřliváka, že Marii vybídl k odjezdu se slovy: "Víš, potom tu hanbu sklízí Božena, ty si odjedeš, ona zůstává." Jestli to byla pravda, už se nikdo nedozví.

Sekla jsem jej přes ruce

Neumannová pomlouvala Marii i jako matku. Syn Pravoslav byl mlčenlivé, jednoslabičně odpovídající dítě. Většinou o něj pečovali rodiče Josefa Stivína. Marie se na něj zlobila, že "nechodí rád do školy, je slabé dítě a nerad chodí ven".
Ve svém deníku si zapisovala o jeho charakteru poznámky. Jednou v říjnu 1909 měl matce číst nějaké zápisky ze školy, ale on odmítal, kňoural a brečel. Majerová vše vyřešila rázně. "Sekla jsem jej přes ruku, zarytec mlčel. Slíbila jsem mu bití, ani to nepomohlo. Tak jsem mu je dala. Pět ran rákoskou do zadnice," napsala si o tom.
S desetiměsíčním synem Pravoslavem
S desetiměsíčním synem Pravoslavem
FOTO: archív autorky
Syn reagoval po svém. "Budu nemocnej," vyhrožoval, bude-li ho matka bít. Jedovatá Neumannová vylíčila Mariino chování k synovi následovně: "Mařka o něm mluvila jako o slabomyslném dítěti, protože se počurával do postele. Měl nastydlé ledviny. Když vyrostl, dala jej do ústavu pro choromyslné."
Literární historička Jaromíra Nejedlá (Marie Majerová, Melantrich 1986) tvrdila něco jiného. Podle ní měla Marie "silně vyvinutý mateřský cit, lpěla na svém synovi, ale temperament ji hnal k novým a novým sférám života, jež ji často nutily k odloučení od dítěte".
Vztah s Josefem Stivínem nakonec skončil. S rozlukou se nechtěl smířit a ještě v listopadu 1922 Marii, která se mezitím vdala, napsal: "Příroda mezi nás postavila dítě. Jsme oba vinni - neobviňujme jeden druhého. Vzpomeň na chvíle, kdy bylo počato. Náš Sláveček je jedním z hlavních důvodů, proč spolu máme žít."
Bylo to pozdě a marné. Marie odpověděla: "Co já se potřebuju ohlížet na existenci jiného a sama živořit?" Tuhle životní kapitolu už měla za sebou.
Lenka Bobíková, Právo

Lásky pacifistky Berty von Suttnerové

30. ledna 2018 v 11:50 | Novinky |  Životní styl

Lásky velké pacifistky Berthy von Suttnerové

Většina současníků považovala "mírovou Berthu" za utopistku, někteří dokonce za hysterickou bláznivku. Její výkřik Odzbrojte! ze stejnojmenné knihy se nesl marně dějinami a nenašel ohlas v nacionalisticky rozeštvané Evropě, která se nezadržitelně řítila k velké válce. Bertha von Zuttnerová, bojovnice za světový mír, pacifistka a nositelka Nobelovy ceny za mír v roce 1905, zemřela v jedenasedmdesáti letech ve Vídni právě na jejím prahu - 21. června 1914.
Berthu za její mírové aktivity často karikovaly humoristické časopisy.
Berthu za její mírové aktivity často karikovaly humoristické časopisy.
FOTO: archív autorky (5)

Bertha a antisemitismus

V osmdesátých letech 19. století se valily západní Evropou vlny antisemitismu.
Bertha i její manžel proti němu rozhodně vystupovali.
Stáli v roce 1891 u zrodu Spolku na obranu proti antisemitismu v Rakousku.
Bertha vedle přízviska "mírová" získala i přízvisko "židovská Bertha".
pondělí 17. listopadu 2014, 18:00
Čtyři měsíce po její smrti si spisovatel Stefan Zweig zoufale povzdechl v dopise příteli Romainu Rollandovi: "Já stejně jako Vy jsme všichni věřili, že této válce lze zabránit, a jen proto jsme se proti ní nepostavili, dokud byl čas. Občas před sebou vidím starou dobrou Berthu von Suttnerovou, která mi jednou řekla: Vím, že mne všichni považujete za směšnou, potrhlou ženskou. Dej Bůh, abyste měli pravdu."
Neměli - 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a odstartovalo tak konflikt, kterému padlo za oběť deset miliónů lidských životů. Přes posměch mnohých byla Bertha ženou slavnou a známou, i když se o mírové hnutí začala zajímat až ve čtyřiceti letech. Osobní život tak uspokojivý neměla.

Uznávaná profese - manželství

Bertha se narodila 19. června 1843 v Praze v rodině Kinských, patřící k nejstarší české větvi hrabat z Vchynic a Tetova. Otec František Josef Kinský zemřel ve věku 75 let ještě dřív, než se Bertha narodila. Matka Žofie byla skoro o padesát let mladší než její muž a měla podle Berthy přepjatou a blouznivou povahu. Byla jako dcera c. a k. rotmistra "neurozená" a vysoká aristokracie jí to dávala pocítit.
Komtesa Bertha Kinská to s vdavkami neměla jednoduché.
Komtesa Bertha Kinská to s vdavkami neměla jednoduché.
Dcerku vychovávala spolu s poručníkem Friedrichem Fürstenbergem, kterého Bertha láskyplně nazývala Fricíčkem. Fricíček byl zřejmě milencem její matky. Kvůli Fricíčkovi se Bertha s matkou odstěhovaly z pražského paláce Kinských do Brna, kde bydlel. Z Berthy rostla malá typická komtesa, snící o "pohádkovém štěstí", které jí měl zaručit budoucí manžel, krásný a bohatý aristokrat. To ostatně bylo cílem všech komtes. Jejich hlavní profesí mělo být manželství.
Vstup do společnosti nebyl pro komtesu Kinskou snadný. V roce 1861 jí bylo osmnáct a chystala se na svůj první ples. Byla úchvatná v bílých plesových šatech s růžovými poupaty - ale nebylo jí to nic platné. Skoro nenašla tanečníka a ještě po letech s trpkostí vzpomínala: "Matky z vysoké aristokracie seděly pospolu, moje matka seděla sama, komtesy postávaly v houfech a štěbetaly - neznala jsem ani jednu z nich. U večeře se vytvořily malé veselé hloučky a já zůstala sama."
Údajně byla tak znechucená, že už na zpáteční cestě z plesu řekla matce, že se hodlá provdat za postaršího muže, který jí před nedávnem nabídl sňatek. Jeho jméno v pamětech Bertha nikdy neuvedla. Podle historičky Brigitte Hamannové (Bertha von Suttner, Život pro mír, 2006) to byl dvaapadesátiletý milionář, baron Gustav von Heine-Geldern, mladší bratr Heinricha Heineho. Svou snoubenku zahrnoval dary, ale nebylo mu to nic platné.

Polibek od starého muže

Zasnoubení Berthy s baronem trvalo jen do okamžiku, kdy se ji pokusil políbit. Vytrhla se mu, vykřikla a pomyslela si: "První polibek, který jsem kdy dostala od muže. Od starého, nemilovaného muže." Hned následující den proti vůli matky zasnoubení zrušila a dárky vrátila. Vzápětí dala košem ještě několika dalším nápadníkům.
Arthur von Suttner byl Berthinou celoživotní láskou.
Arthur von Suttner byl Berthinou celoživotní láskou.
Nenudila se - milovala společenské zábavy a mnoho četla. Postupně se vzdalovala dívčímu ideálu své doby - poslušné ženušky oddané manželovi. V jednadvaceti ještě nenašla "dobrou partii". Chtěla se stát zpěvačkou, dřela nad notami čtyři hodiny denně, ale nakonec propadla u zkoušky u slavné učitelky zpěvu Pauline Viardot-Garciové z Baden-Badenu. Ta jí nekompromisně sdělila: "Vlastně neumíte vůbec nic, nemáte špatný hlas, ale nic zvláštního to není."
V roce 1868 pobývala Bertha s matkou v Paříži a znovu se zasnoubila s nejmenovaným údajným milionářem. Ten vztah zakončil po svém - z Paříže najednou zmizel a zřejmě neměl vůbec nic. Následoval ještě jeden nápadník - Adolf Sayn Wittgenstein Hohenstein, zpěvák, který nakonec zemřel při své cestě do Ameriky v roce 1872. Ve třiceti tak byla Bertha "starou pannou". Zbývaly jí dvě cesty - buď žít s matkou, nebo se stát guvernantkou. Vybrala si to druhé.

Neodolatelný Arthur

V roce 1873 nastoupila Bertha jako guvernantka a společnice čtyř dospívajících dcer barona Karla von Suttner. Byl to movitý a vážený muž s vlastním palácem ve vídeňské Canovagasse nedaleko Karlskirche. S jeho dcerami si Bertha velmi rozuměla. Neoslovovaly ji jako komtesu Kinskou, ale říkalo se jí Boulotte, Kulička, podle její roztomilé baculatosti.
Suttner měl vedle dcer ještě starší tři syny a nové guvernantce se zvláště zalíbil Arthur Gundaccar, o sedm let mladší než ona. Působil na ni "jakousi nevysvětlitelnou, neodolatelnou, magnetizující a elektrickou silou". Bertha se prostě zamilovala a Arthur její lásku opětoval. Scházeli se tajně celé tři roky - na výletech, v Opeře, na slavnostech. Bertha o něm mluvila jako o "Mém", on ji překřtil na Löwos, podle jejích hustých vlasů.
Po tříleté idyle paní domu situaci prokoukla. Zachovala se rytířsky - sama pomohla najít Berthě místo u "velmi bohatého staršího pána, který hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku". Ten pán se jmenoval Alfred Nobel. Zpočátku si spolu pouze dopisovali - v ruštině, němčině, francouzštině a angličtině. Bohatý Švéd si hodlal otestovat znalosti své budoucí sekretářky. A byl spokojen. Na podzim roku 1875 odjela Bertha do Paříže.

Chci zařízení, které by znemožnilo všechny války

V roce 1875 bylo Alfredu Nobelovi dvaačtyřicet let. Byl menší, s tmavým plnovousem, ani hezký ani ošklivý. Měl jasné oči, zatrpklý výraz a v sobě jakýsi nádech melancholie. Byl plachý, ale komtesa jej ihned okouzlila.
Alfred Nobel se do Berthy zamiloval.
Alfred Nobel se do Berthy zamiloval.
Chemik Alfred Nobel byl velmi bohatý a slavný. V necelých 34 letech v roce 1867 ohlásil nejznámější ze svých 355 patentů: dynamit čili Nobel's Safety (Gun) Powder. Nová výbušnina umožnila vystavět četné železniční tunely a Panamský průplav. Nobel vlastnil překrásný palác na avenue de Malakoff (dnes avenue Poincaré).
Neměl manželku ani děti a vzdělaná pohledná Bertha se mu líbila. Velmi zaměstnaný Nobel s ní trávil každý den hodinu až dvě. O trhavinách, které vynalezl, prohlašoval: "Chtěl bych vytvořit látku nebo stroj, který by měl tak strašné, masově pustošivé účinky, že by zcela znemožnil jakékoli války." Právě on seznámil Bertu s mírovou prací a pacifismem. Do té doby o něm nevěděla vůbec nic.
Jejich vztah ale neměl dlouhého trvání - Nobelově sekretářce se stále stýskalo po Arthurovi. Svěřila se se svou láskou Nobelovi poté, když se jí zeptal, zda "je její srdce volné".
Navíc jí Arthur poslal depeši se slovy: "Nemůžu bez Tebe žít!" Písemně Bertha Nobela informovala, že nebude jeho sekretářkou. Jejich romance netrvala déle než deset dní. Komtesa Kinská se vracela do Vídně, aby konečně byla s mužem, který vyplní celý její budoucí život.
A Nobel? Po Berthině "útěku" si začal poměr s dvacetiletou květinářkou, která soustavně plenila jeho peněženku a byla zdrojem jeho neustálého zklamání. Nikdy se neoženil.

Odzbrojte!

Rodina Suttnerova by nikdy se svatbou svého syna s Berthou nesouhlasila. Proto se Arthur a Bertha vzali tajně 12. června 1876. Byli chudí, ale spokojení. A odjeli do Gruzie do Kutaisi na pozvání mingrelské knížecí rodiny, se kterou se Bertha seznámila.
Kromě pozvání nemohli od aristokratů nic čekat. Manželé proto "dávali" hodiny hudby a lekce francouzštiny, psali články na nejrůznější témata. Arthur se pokoušel i o dráhu obchodníka, ale byl příliš dobromyslný a důvěřivý. Děti neměli.
"Kavkazské období" považovala Bertha za šťastné, stejně jako své manželství. Zapsala si: "Naše náklonnost byla naprosto střízlivá, klidná, jistá. Smysly už v ní nehrály žádnou roli." Právě v té době se Bertha začínala intenzívně zabývat problémy války a míru.
V roce 1885 se Bertha s Arthurem vrátili do Rakouska a usadili se v harmannsdorfském domě Suttnerových ve Waldviertelu. Stýkali se se známými spisovateli a Bertha se plně věnovala mírovému hnutí. V roce 1889 vydala slavný dvoudílný protiválečný román Odzbrojte!, jednu z nejúspěšnějších knih 19. století, svou popularitou srovnatelnou snad jen s Chaloupkou strýčka Toma od Harriet Beecher-Stoweové.
Marie Louise Suttnerová Arthura zbožňovala.
Marie Louise Suttnerová Arthura zbožňovala.
Bertha se stala prominentní osobností mírového hnutí. Vlastní sláva ji až zaskočila. Ne všechny reakce byly pozitivní. Mnozí ji nenáviděli jako liberálantiklerikálku a přívrženkyni Darwinova učení.

Ať ženská kušuje

"Jen zbrojte! Meč muži vlastní je, kde muži bojují, ať ženská kušuje, však mužů v těchto dnech tu máme dost, co spodničky si nosí pro radost," zaveršoval si spisovatel Felix Dahn. Berthu si podávaly Humoristické listy, její karikatury zdobily novinové články. Přesto nezahálela. V roce 1891 stanula u zrodu Rakouské mírové společnosti, účastnila se mezinárodních mírových kongresů, konferencí, psala články i knihy, přednášela v mnoha evropských zemích i v USA.
Celou tu dobu jí finančně pomáhal Alfred Nobel. Zemřel v prosinci 1896 a podle jeho závěti se měl vytvořit fond, z jehož úroků by se každoročně udělovalo pět cen těm, kteří vykonali něco záslužného pro blaho lidstva, a to na poli fyziky, chemie, medicíny, literatury a míru. V roce 1905 dostala Nobelovu cenu za mír právě Bertha. V osobním životě ale nastaly komplikace.

Jezdila i na kole

Celý život si Bertha pochvalovala své manželství. Poslední léta s Arthurem ale nebyla idylická - v Harmannsdorfu ve Waldviertelu s manželi bydlela i mladá Arthurova neteř Marie Louise Suttnerová. Arthur se do ní zamiloval a Marie Louise jej zbožňovala. Oslovovala jej strýčínku, chodila s ním na procházky a Bertha žárlila.
Už se nemohla spolehnout na manželovu lásku a cítila se "jako obtloustlá padesátnice". Dokonce začala jezdit na kole, aby zhubla. Arthurův román ale pokračoval a podle Berthy "váza jejich vztahu byla rozbita". Trojice se neustále hádala. V roce 1902 navíc Arthur onemocněl.
Starala se o něj Bertha i Marie Louise. Baron Arthur von Suttner zemřel 10. prosince 1902 ve věku dvaapadesáti let. S ním skončil i Berthin osobní život. Pracovala dál a doufala v mír. Nestalo se tak - alespoň velké války se ale Bertha nedočkala. Zemřela těsně před jejím vypuknutím na rakovinu žaludku.
Lenka Bobíková, Právo


Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi

30. ledna 2018 v 10:53 | Novinky |  Životní styl

Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi

Byl to vcelku banální případ. Dvaapadesátiletá výměnkářka Terezie Doschková ze Záboří u Českých Budějovic se hádala v červenci 1908 jako obvykle se svým nevlastním synem Františkem a jeho ženou Eleonorou. Spílala mladé do zapšklých lakotnic kvůli výměnku.
Stavba Masarykových domů v Krči zlepšila péči o staré lidi – snímek z roku 1928.
Stavba Masarykových domů v Krči zlepšila péči o staré lidi - snímek z roku 1928.
FOTO: archív Lenky Bobíkové

Lidé pod penzí

Státní úředníci byli v Rakousku první, kteří získali nárok na penzi pro sebe i svou rodinu. Penze závisela na délce služby.
Úředník mohl odejít na odpočinek nejdřív po dosažení věku 60 let a po odpracování 35 let služby. V takovém případě dostával většinou své služné v plné výši.
Úředník mohl o penzi přijít v případě hrubého porušení svých povinností.
Např. tehdy, když něco zdefraudoval nebo zemřel vlastní rukou.
Zákony upravující penzijní poměry státních úředníků byly přijaty v roce 1850 a později v souvislosti s reformou státní správy v 70. letech 19. století.
pondělí 16. března 2015, 12:20
Terezie byla věčně mrzutá a nesnášenlivá a vyžadovala od Františka a Eleonory větší naturální požitky, než jí příslušely. Když chtěla něco, co jí údajně patřilo, přišla prostě do stavení a věc si vzala - ukradla ji. Navíc nadávala Eleonoře a hulvátsky ji urážela. Vše vyvrcholilo právě v červenci, kdy František přistihl macechu ve stodole, jak si pěchuje do kabely obilí. Vyhnal ji ze statku a případ nahlásil četníkům. Vzápětí Terezie založila ve stodole oheň. Stanula před soudem a dostala pouze šest týdnů těžkého žaláře, protože se jí nepodařilo prokázat žhářský úmysl.
Tím sváry neskončily. V pondělí 31. ledna 1910 se Terezie opět poškorpila s nevlastním synem a snachou a hádku ukončila prorockými slovy: "Ty se ještě budeš divit, co se dneska stane!" A divil se.

Žena bez pantofle

Kolem půl desáté večer začala u Doschků hořet stodola a kůlna s nářadím. Škoda byla obrovská: 1528 rakouských korun. Po pachateli se začalo pátrat - všichni podezřívali starou Doschkovou. Chyběly ale důkazy a podezřelá zapírala. Poté byl chvilku klid. Až do 5. března večer, kdy hostinský Filip Lindauer s bratrem uslyšeli ze své stodoly podivný šramot. Vyšli ze stavení a uviděli jakousi postavu, jak peláší směrem k Doschkovic zahradě. Vtrhli do stodoly a spatřili na mlatě louži petroleje obklopenou svatozáří z vypálených sirek a jeden pantofel. A nelenili, rozběhli se k Doschkovic zahradě.
Staré ženy na výměnku se často staraly o děti.
Staré ženy na výměnku se často staraly o děti.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Tam našli Terezii v křoví - drmolící a rozklepanou, s jedním pantoflem. Okolo ní se vznášel petrolejový odér. To už nebyla žádná legrace. Výměnkářku zatkli četníci a za zločin žhářství a veřejného násilí ji soud poslal do těžkého žaláře na patnáct let. Nebyl to první případ neshod mezi výměnkáři a hospodáři ani poslední. Staří lidé na vesnici v historii měli dvě možnosti, jakým způsobem stráví zbytek života: na výměnku, nebo ve špitále. Ani jedno nebylo jednoduché.

Svobodné ohřívání na peci a u kamen

Výměnkáři si všechny výdobytky nechávali potvrdit právní smlouvou. Ani sebelepší smlouva ovšem nemohla zajistit klidné dožití ve stáří. Záleželo především na vzájemné toleranci, pokud chyběla vůle dohodnout se, úřední papír nic nespravil. Rozmíšky mohl působit mladý hospodář stejně jako staří rodiče. Ostatně pojem stáří byl relativní.
Teplý a pokojný byt v hospodářově sednici, svobodné ohřívání na peci a u kamen, při hospodářovém dříví píct a vařit, prádlo vyprat, sklep pro brambory a na mlíko.výměnkářovy požadavky z Pozemkové knihy z roku 1843
V polovině 18. století se lidé průměrně dožívali 25-28 let, v polovině 19. století více než 30 let, na začátku 20. století více než 40 let. Výměnkáři tedy žádnými věchýtky být nemuseli. Dožití ale hodlali strávit v poklidu a v relativním dostatku. Proto si většinou vymínili dostávat obilí, brambory, mléko, teplý byt, chlév pro krávu.
V zápise v pozemkové knize z roku 1843 např. starý hospodář žádal: "Teplý a pokojný byt v hospodářově sednici, svobodné ohřívání na peci a u kamen, při hospodářovém dříví píct a vařit, prádlo vyprat, sklep pro brambory a na mlíko." Když byla dobrá úroda, bylo pro rodinu snadné výměnkáři plnit podmínky smlouvy, v případě špatného roku to bylo jiné. Hospodář si musel půjčit - usedlosti, na kterých vázl výměnek, byly dvakrát častěji zadluženy než nemovitosti bez něj. Hospodářova rodina tak mohla žít nuzněji než výměnkáři.
Neshody mezi mladými a starými někdy vyústily v tragédii.

Žebrotu ve stavení nechci

Na samotě U Koláčků u obcí Kaliště a Lipí nedaleko Českých Budějovic žil na počátku 20. století otec Jan Linhart, známý jako dobrý hospodář, se ženou a synem Václavem, zednickým pomocníkem. Ten už tak oblíbený nebyl. Byl vzteklý, popudlivý, rád vyvolával rvačky. Otec a syn se neustále přeli a hádali o grunt. Mladý se chtěl oženit a usadit starého na výměnku. Starý se příliš nebránil, ale vymínil si pořádný "vejminek" a ještě 3000 korun odstupného.
Antonín Heveroch pečoval o staré lidi v chudobinci.
Antonín Heveroch pečoval o staré lidi v chudobinci.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Takové peníze Václav neměl. Rozhodl se tedy bohatě oženit. A měl štěstí - v Dehtářích se seznámil 18. října 1908 pohlednou Kateřinou Klímovou, dcerou statkáře. Neuplynulo ani čtrnáct dní a Linhartovy navštívil její otec, aby dohodl podmínky sňatku. Byl to opatrný a rozvážný člověk - nabídl 1600 korun věna, další peníze dostane prý Kateřina po otcově smrti. Byla to slušná suma, ale nestačila.
Navíc Jan Linhart prohlásil, že "takovou žebrotu ve stavení nechce". Ze svatby sešlo, Václav s Janem trávili dny ve vzájemném spílání a křiku. Ten měl skončit ve čtvrtek 5. listopadu 1908.

Proč mne chceš okrást?

Ve čtvrtek mlátil Václav se svými rodiči obilí. Přitom otec se synem na sebe neustále ječeli. V poledne šla Linhartová vařit oběd, otec šel za ní. Za chvilku se do světnice přiloudal i syn. Nikdo neví, co se stalo, ale vzájemná nenávist se přiostřila a Václav se rozběhl do kůlny pro sekeru. S ní se postavil před Jana Linharta, napřáhl ji na otcovu hlavu a výhrůžně zařval: "Proč mne chceš okrást?" Vzápětí sevřel sekeru oběma rukama a zaťal ji otci z pravé strany do hlavy. Otec se svalil a Václav mu zasadil ještě jednu ránu.
Později před soudem prohlásil, že "hlava už byla měkká". Podle dobrozdání lékaře zemřel Jan "ochrnutím mozku, následkem roztříštěné hmoty mozkové a zlomenin lebečních kostí". Smrt byla téměř okamžitá. Jan si po vraždě vedl vcelku racionálně. Umyl se, převlékl se a vypravil se do Budějovic. Tam jej zatkl strážník Matěj Pouzar, protože "se choval divně". Zatčený se ihned přiznal ke svému činu, protože se domníval, že Pouzar už o všem ví. Václav byl odsouzen k smrti provazem, který mu byl změněn v lednu 1909 na doživotí. Takové případy byly ovšem výjimečné. Zcela jinak tomu bylo ve městech.

Dvanáct let ve špitále

Ve městech bylo zacházení "se starými" odlišné. V dělnických rodinách bylo běžné "dosloužit rodičům ke smrti". V polovině 19. století sice zajišťovaly děti rodičům útulek v některém starobinci, ale později bylo považováno takové zacházení s rodiči za nedůstojné. Staří dožívali ve společné domácnosti u dětí - bez jakékoli úředně stvrzené dohody. Za to mladým hlídali děti. To nebylo špatné - na rozdíl od osamělých lidí, kteří končili ve špitálech a starobincích.
Lancknecht ve stáří s pudlem – užíval si skromné penze.
Lancknecht ve stáří s pudlem - užíval si skromné penze.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Mariana Pražáková-Batěková (1757-1828), dvojnásobná vdova, matka sedmi dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti, žila ve špitále ve Starém Plzenci celých dvanáct let. Není jasné, proč nebydlela se svými dětmi. Dostat se do špitálu nebylo nijak snadné. Plzenecký měl místo jen pro tři muže a tři ženy a nesměli tam být přijímáni lidé z jiného panství. O místo bylo třeba žádat u vrchnosti. Většinou dotyčný dostal odpověď ve smyslu, že "když nějaké místo v špitále prázdný bude, se ohlásiti může".
Ten, kdo nesehnal místo ve špitále či o ně neměl zájem, obvykle končil v chudobinci nebo chorobinci, které byly těsně spjaty. Často jeden ústav předával chovance druhému.

Syni mu pohřeb zaplatí

V roce 1897 žádal o příjem do chudobince sv. Bartoloměje v Praze Na Slupi bývalý hostinský Tomáš Oraský. Do žádosti napsal, že je "členem Vltavanu, ženat, s dvěma syny, kteří mu pohřeb zaplatí". Jeho případ byl spíš výjimečný - Oraský žil v chudobinci jako v domově důchodců, vše si platil a manželka mezitím udržovala byt pro vnoučata. Zmínka o pohřbu byla zásadní - klienti jej vnímali jako záležitost nákladnou a při příjmu udávali, zda na něj mají či nikoli.
Už direktivní pravidla Josefa II. z 24. května 1781 přikazovala vybudovat ve všech zemích rakouské monarchie ve velkých městech specializované zdravotnické ústavy - všeobecné nemocnice, porodnice s nalezinci, chorobince a chudobince. Ústavy měly stát blízko sebe, aby byla zajištěna odborná spolupráce. Chudobinec sv. Bartoloměje byl zřízen v roce 1809 dvorním dekretem pro "chudé i choromyslné".
O chovance pečovali známí lékaři: Ladislav Haškovec (1866-1944) a Antonín Heveroch (1869-1927). O chudobince byl mezi lidmi velký zájem - často se stal jejich posledním útočištěm, náhradním domovem, zaopatřením v případě, kdy se o starého člověka nemohla nebo nechtěla postarat rodina. Obyvatelé chudobince byli většinou pokojní, slušní, skromně se chovající lidé. Objevily se ovšem i výjimky.

Slintaje a útrpnost vzbuzuje

Josef Novotný z chudobince sv. Bartoloměje, evangelík a bývalý krejčí, byl v červenci roku 1919 dokonce uvězněn za krádež, a to mu bylo téměř 90 let! Čilý Josef se ani po návratu z vězení nepolepšil, protože "byl oddán nenapravitelným způsobem žebrotě, kterou provádí způsobem zcela řemeslným, chodě od krámu ke krámu v nejbližším okolí ústavu, slintaje a útrpnost vzbuzuje".
Nakonec bylo vedení chudobince tak zoufalé, že požádalo městskou radu, aby žebráka - pochůzkáře - mohlo odeslat do chorobince na Karlově, neboť, jak uvedlo: "Tam mají zahrádku, v níž choditi může, což u nás není, a proto on, jakmile puštěn z ústavu, jde hned žebrat."
Staří dělníci z Holešovic – o ně se postaraly děti.
Staří dělníci z Holešovic - o ně se postaraly děti.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Podobné chování ústav přísně odsuzoval. V prosinci roku 1900 stanovilo jeho vedení, aby "chovanci, kteří žebrají nebo vracejí se do ústavu ve stavu nepříčetném, opilí, byli posláni do městské věznice". V roce 1924 vydala Rada hlavního města Prahy "zákaz žebroty chovancům městských humanitárních ústavů". Péče o staré lidi se zlepšila od roku 1929, kdy byly slavnostně otevřeny Masarykovy domy v Krči a klienti z chudobince se přesunuli právě tam. Domy byly mnohem modernější než ústavy předchozí a měly vzdělanější personál.
Lenka Bobíková, Právo

Vdovy vážené i haněné

30. ledna 2018 v 10:42 | Novinky |  Životní styl

Vdovy vážené i haněné

Utrakvistická konzistoř měla v roce 1611 řešit zapeklitý případ. Obrátili se na ni totiž radní města Krupky s případem měšťana Simona Neuharta. Byl zasnoubený s pannou Annou z Litoměřic. Už proběhly ohlášky, bylo stanoveno datum svatby, připravovala se masa na hostinu a byli sezváni hosté.
Marie Terezie ve vdovském šatě – po smrti manžela Františka Lotrinského v roce 1765 už jiný neoblékla.
Marie Terezie ve vdovském šatě - po smrti manžela Františka Lotrinského v roce 1765 už jiný neoblékla.
FOTO: archív Lenky Bobíkové (5)

Moderní vdova

Pojem moderní vdovy se začal vytvářet v 19. století.
Vdovství v té době ztratilo svou společenskou prestiž.
Na počátku 19. století uzavíraly ženy stále častěji sňatkové smlouvy, které jim v případě ovdovění zaručily přístup ke společnému majetku.
Postavení vdov bylo ale obtížné - státní penze byla sice poprvé přiznána ještě za Marie Terezie, zákon ji ale zavedl až v roce 1896.
Prodlužující se délka lidského života znamenala, že i mezi šedesátnicemi začal převládat podíl manželek nad vdovami.
pondělí 7. dubna 2014, 10:08
Uprostřed horečnatých příprav byl ženich přistižen, jak si užívá s Anninou matkou, litoměřickou vdovou. Krupští radní strčili do šatlavy oba milence, kteří bědovali, naříkali a prosili, aby mohli být oddáni. Přimlouvala se za ně rodina, a hlavně Simonův otec, který se třásl strachy, že peníze vynaložené na svatbu přijdou vniveč.
Simona i vdovu nakonec propustili, ti se vzali a hostina byla zachráněna. Teprve měsíc po svatbě se tázali městští radní u konzistoře, zda je svatba v pořádku a zda nemají pár potrestat. Konzistoř se ovšem nakonec k věci nechtěla vyjádřit. A nový pár žil spokojeně dál.
Vdovství bylo nejproblematičtějším obdobím v životě ženy. Vdova jako svobodná žena byla v patriarchální společnosti nebezpečným prvkem. Narušovala zaběhlý řád, jak vidno i výše, vyznačovala se "vůlí po svobodě", a proto jí bylo věnováno mnoho mravokárných spisků.

Čisté vdovy

Vdovství bylo ve středověku a v raném novověku vysoce hodnoceno. Tomáš ze Štítného ve 14. století vyzdvihoval především mladé vdovy, které po mužově smrti složily slib čistoty. Za vzor jim byla dávána postava kněžny Ludmily, která reprezentovala cudné vdovství a stala se jakousi patronkou vdov. Náplní vdovina života měla být podle Tomáše ze Štítného péče o potomky, charita a modlitby. Nebylo špatné také odejít do ústraní nebo do kláštera.
Typický renesanční oděv české měšťanky -takový oblékaly i vdovy.
Typický renesanční oděv české měšťanky - takový oblékaly i vdovy.
Složitější to bylo s uzavřením nového sňatku. Na jednu stranu si o tom vdova mohla rozhodovat sama. Byla užitečná, její majetek byl řádně zhodnocován a spravován buď jí, nebo jejím novým manželem.
Vdovy se neměly "vožírat, posmívat, rozsívat klevet, hadrovati babským způsobemErasmus Rotterdamský k vdovám
Protestantští kazatelé ovšem doporučovali, aby se vdovy nevdávaly dříve, než uplynou tři až čtyři roky od smrti jejich nebožtíků. Také radili, aby si braly muže staršího, a ne nějakého mladíčka. To se týkalo především měšťanských vdov. Chudé vdovy na vesnicích i ve městech často končívaly svůj život na okraji společnosti.

Zadek omlaďuješ

Humanista Erasmus Rotterdamský v 16. století doporučoval měšťanským vdovám a vdovcům, aby se raději vdaly a oženili, protože "lepší věc jest v stav manželský vstoupiti než se spáliti". Přesto také radil, aby vdova žila v ústraní, měla byt čistý a vonný a příliš se z něj nevzdalovala, neboť "ďábel nešlechetný obchází kolem a hledá, koho by jak lev sežral".
Erasmus Rotterdamský také vdovy nabádal, aby se nedaly svést k neřestem. Neměly se "vožírat, posmívat, rozsívat klevet, hadrovati babským způsobem".
Aristokratické ženy-vdovy měly život snazší než měšťanky - v majetkových i právních věcech byly postaveny na roveň mužů, uzavíraly smlouvy a na rozdíl od vdaných žen mohly vystupovat jako svědkyně u soudů.
Erasmus Rotterdamský nabádal vdovy, aby se vdávaly (portrét Hanse Holbeina mladšího).
Erasmus Rotterdamský nabádal vdovy, aby se vdávaly (portrét Hanse Holbeina mladšího).
Přes různé výstrahy se vdovy vdávaly často. A nedbaly varování Bohuslava Paprockého: "Nečiň se, stará paní, mladou, neb to bude, tomu věř, velikou to škodou. Nastudíš sobě hlavu tím čepcem přikrytou, radši na ni vlož čepici nějakou podšitou. Každý se tvé čerstvosti té neslušně směje řkouc: Zadek omlaďuješ, hlava šedivějeť." Podobné rady obvykle nebyly nic platné.

Hromskej podvodníče!

V roce 1606 se v Praze zamilovala vdova Kateřina Joachymova do mistra Jana Termantyka, školního bakaláře. Dvořil se jí, ale uvažoval o sňatku "se starou babou Kaprovou". Přitom Kateřině slíbil manželství. Žárlivá Kateřina mu psala rozezlené listy a bábě nadávala do "babylonek". Psala například: "Věříš tomu, že tě bude Bůh trestati, hromskej podvodníče, jak jsi se našidil a přísahal! Měj z někoho jiného blázny."
Oba nakonec stanuli před městským soudem, protože Kateřina nechtěla mistra Termantyka zprostit manželského slibu a nechtěla mu vrátit dárky, které jí poslal. Soud nic nevyřešil, zato hrubý mistr Kateřinu nehorázně zmlátil, o čemž napsala: "Přísahám věčnému Pánubohu, že mě jaktěživ žádný víceji nestloukl jako vy. Já se zabím a zavolám k sobě čtyři osoby a povím jim, proč já sobě to chci udělati."
Stará žena v renesančním oděvu - mnohé z nich si braly mladé muže.
Stará žena v renesančním oděvu - mnohé z nich si braly mladé muže.
To Termantyka vyděsilo a vzkázal vdově, že si ji vezme až po smrti té babky, se kterou se ožení dřív. Vdova odpověděla: "Dobrý den zkazuji, pane Jene. Jako jste vy mi ondyno psali, že jest-li já vás miluji, abych se nevdávala, abych vdovila asi tři léta, že kdyby ta babylonka umřela, že byste mi chtěli potom vzíti. Nechtiž na její smrt čeká čert, nebudu já čekati, ani vy na její smrt nečekejte. Z takové baby ona duše neví, kde vyjíti."
Mistr se přesto s babou zasnoubil a poté oženil. Kateřina se s ním přestala stýkat a zlostně mu vzkázala: "Co mám klevet pro tebe, nejsi toho hoden, ničemný člověče. Ať tebe čert veme i s babicí!"
Takových případů bylo víc.

Pobral jí peníze

Mikuláš Dačický kritizoval v 17. století bakaláře Melichara Žateckého, který "pojal k manželství Dorotu Vočkovou, babu starou, mrzutou, pozůstalou po někdy Václavu Vočkovi, a to učinil pro peníze". V roce 1624 se zase vyslovil o sňatku Anny Prknové: "Vdova, baba stará v ulici, jež sluje Leflíře, v domě řečeném Nebe, vdala jse za jakéhosi mladého tovaryše ševcovského, pročež trestána vězením šatlavním na vznešení kněží, jenž jse nad tím zhoršovali. Ten pak švec nepobyv s babou dlouho, pobrav jí peníze, preč ušel ten tam."
Dačický popsal i jiný případ. Vyjádřil se k úmrtí kutnohorského mistra školního a radního písaře Vodičky, který "měl k manželství Dorotu Čechtickou, vdovu starou, již pro peníze - jsa mlád pojal, ale při těch penězích žádné rozkoše a zvůle neužil".
Vdavky babic odsuzoval kdekdo.

Baby bezzubé, svraskalé

Pamětník Zámrský si v 16. století stěžoval: "Zdaliž nyní nevídáme, že baby chromé, bezzubé, svraskalé, hluché, slepé, šedivé, napolo shnilé daleko napřed před pannami mají?" Mistr Havlík z Barvářova v 16. století o starých nevěstách napsal: "Staré jsou horší: Kozka mladá sůl líže, ale stará sůl i slánku zžíře."
Příklady vdavek starých vdov byly někdy kuriózní - v 16. století se například v Lounech vdávala vdova Kvičálková - a bylo jí devadesát let. Takové sňatky přitom pro staré dámy nebyly bez rizika, a to zdaleka nejen z finančního hlediska. Někteří mladí manželé své vdovy bili.
Ovdovělá dělnická žena s dětmi v roce 1915.
Ovdovělá dělnická žena s dětmi v roce 1915
Bartoloměj Paprocký z Hlohol o tom ve svých Kratochvílích v 16. století napsal: "Proč svou žáček pere ženu starou? Ona špinavé šaty proto sama píře, by z nich byly pěknější: on také v té míře."
Ale i mladí pánové se leckdy spálili a v soužití udělali velkou chybu.
V roce 1568 si vzala stařičká Kristina jistého Jana Budějovického. Postihla ji ale jakási nemoc a Jan se nemohl dočkat, až se stane vdovcem. Vrazil do světnice, kde ležela, a drze se zeptal: "Což ji čert ještě neudábudil?" To "něžné slovo probudilo babičku na chvíli tak příhodnou, co mohla honem před svědky vyděditi ze všeho statku svého mladistvého pana chotě". (Zikmund Winter).
Z Dačického Pamětí vyplývá, že velký věkový rozdíl mezi vdovou a nějakým mladíkem budil pohoršení a vdova se mohla octnout i ve vězení.
To bylo ale problematické, protože např. sňatky vdov s tovaryši podporovaly cechy. Mladý muž pokračoval v nebožtíkově práci a tím zajišťoval chod dílny. V podobných případech nešlo o sňatky s babicemi - mezi vdovami bylo i mnoho žen okolo třicítky. Ty si většinou poprvé vzaly muže o deset let staršího, který velmi často brzy zemřel.
Svatby mezi vdovami a svobodnými přinášely i další problémy - muž mohl upřednostňovat své děti před těmi nevlastními z prvního manželství.

Třicet sedm dětí

Příkladem špatných vztahů v rodině byl drobný šlechtic a úředník zemských desek Hynek Krabice z Weitmile, který byl v letech 1528-1562 pětkrát ženatý a zplodil se svými manželkami 37 dětí (včetně mrtvě narozených).
Když si bral roku 1549 po půlroce vdovství za svou čtvrtou manželku Elišku z Doupova, bylo jeho dceři ze druhého manželství Anně devatenáct let a tři dcery ze třetího manželství byly jen o málo mladší než jejich nová matka. Dcery byly vůči Elišce "neposlušné" a Hynka "mnoho zarmucovaly".
Hynkově páté manželce bylo patnáct let, jeho nejstarší dceři dvaatřicet.

Se ženou i dítě dostal

Vdovám se nevyčítala jen manželství s mladým, ale i "smilnivost a cizoložství".
Vdova, která prokazatelně smilnila, mohla být popravena. Jiné to bylo s těhotnými vdovami. Taková situace se řešila provdáním. Muž, který by přijal vdovu i s majetkem, nebyl vzácností. Vdova nežádala zaopatření a byla soběstačná. Mikuláš Dačický z Heslova popsal dva případy takového vdovství.
Vdova Anna Koláčníková porodila roku 1622 dítě a snažila se uplatnit taktiku "neznámého soldáta". Ze svízelné situace ji vysvobodil až jistý Zikmund Hlas: "Toho sobě neošklivíc, a tak ženy i s hotovým dítětem dostal". Anežku, pozůstalou vdovu po Šimonu Prachatickém, zachránil v roce 1625 Jakub Teklám, katolík a konšel. Anežka spáchala mnohem hroznější čin než Anna.
Porodila patrně mrtvé dítě a tajně ho nechala zakopat. Sňatek s Jakubem ji ušetřil trestu smrti. Dačický komentoval jeho počínání tak, že to udělal jen kvůli statku, který vdova měla po svém předešlém manželovi.
Tak či tak, vdovy prosazovaly svou "vůli po svobodě" daleko snadněji než panny a vdané ženy.
Lenka Bobíková, Právo

Boje o dámské kalhoty

30. ledna 2018 v 10:40 | Novinky |  Životní styl

Boje o dámské kalhoty

V úterý 7. března 1911 se v pravé půlce Václavského náměstí v Praze před výlohou fotografa Donáta procházely dvě štíhlé vysoké dívky. Trvalo to jen několik minut a celé zaražené se zastavily a roztřásly se. Dav, který kolem nich vytvořil kruh, nebyl nijak přátelský a ozývalo se z něj: "Gatě dolů! Sem s kalhotami!" Vzápětí je muži i ženy zatlačili k výloze a "snažili se je ohmatávat".
Marlene Dietrichová
Marlene Dietrichová

Až Marlene Dietrichová zaujala

Za první světové války se oblek ošetřovatelky skládal z kalhot ke kolenům oblékaných pod sukni.
Ve dvacátých letech 20. století se kalhoty nosily především při sportu a jako domácí úbor.
Teprve ležérní flanelové kalhoty, jaké nosívala Marlene Dietrichová ve třicátých letech, upoutaly ve velkém pozornost žen.
Od šedesátých let se celého světa zmocnily džínsy (u nás se objevily poprvé už v padesátých letech).
čtvrtek 6. března 2014, 10:32
Slečny totiž měly na sobě široké kalhotové sukně. Byly to jakési prostřižené hedvábné balóny, u jedné modré, u druhé červené, a to rozzuřilo Pražany nevídaně. Juppe-culotte, kalhotová sukně, říkalo se odborně tomuto pařížskému oděvu. Jeho autorem byl Paul Poiret a své kalhoty nazýval harémovými. Dámy v Paříži se jimi chlubily už od roku 1909. Dívky na Václavském náměstí byly manekýnkami oděvní firmy Deymel v Celetné ulici a jedna z nich - Julie Lausschmannová - byla vítězkou soutěže krásy v Praze za rok 1910.
To ji ovšem nezachránilo - strážníci, kteří stáli v pozadí, modelky neuhlídali. Třítisícihlavý dav nešťastnice hnal jako dva pestré míče až do Štěpánské ulice, kde čekala jízdní policie, a ta ulici prostě uzavřela a ubrečené dívky s rozmazanými líčidly zachránila. Mezitím kdosi rozbil skleněnou tabuli bia Lucerna a uprostřed náměstí vykolejily dvě tramvaje. V následujících dnech docházelo v Praze, stejně jako v dalších evropských metropolích, k protikalhotovým demonstracím.
Ke kalhotám se vyjádřily všechny politické strany. To kalhotnice, jak byly ženy v tomto oděvu nazývány, neodradilo. Už 19. března 1911 se na Václavském náměstí v kalhotové sukni procházela vyzývavě královna českých operetních scén Marie Zieglerová s přítelkyní slečnou Brodeckou. Tentýž den se na korze v Teplicích objevila nejmenovaná dáma v kalhotách a vyvolala takový sběh lidu, že se na ulici splašili koně, táhnoucí naložený vůz, a ten se vzápětí srazil s omnibusem.
Dáma v harémových kalhotech vzbuzovala pozornost.
Dáma v harémových kalhotách vzbuzovala pozornost.
FOTO: archív Lenky Bobíkové (4)
Kalhoty se staly politickou záležitostí, byly kritizované pro svou "neženskost". Své místo v dějinách ovšem měly.

Žena se neobleče v mužské roury

"Žena ať se neobleče v roury mužské a muž ať neužije roucha ženského, jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí," hlásal Starý zákon. Dlužno podotknout, že kalhoty se poprvé objevily už u barbarských národů, které - na rozdíl od antického světa - přinášely nové praktické typy oděvů pro všestranné využití. Patřily k nim právě kalhoty.
Žena ať se neobleče v roury mužské a muž ať neužije roucha ženského, jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí.Starý zákon
Pro germánské a slovanské kmeny znamenaly základ odívání. V čase stěhování národů byly kalhoty zřejmě i běžnou částí ženské módy. Chán pohanských Bulharů Boris se např. v roce 866 ptal papeže Mikuláše I., zda "budou moci bulharské ženy po přijetí křtu i nadále nosit kalhoty". Mikuláš odpověděl zákazem. Kalhoty se staly čistě mužskou výsadou. Pro ženy byly jen součástí spodního oděvu, k němuž se přivazovaly tkaničkami a kroužky punčochy. Ani v pozdějších staletích to nebylo lepší.

Rohaté, co kozel k boji

"Vidíme ženy, jak se teď strojí, rohaté, co kozel k boji, po turecku a po polsku, po francouzsku, po bláznovsku. To nic jiného než sama pejcha, trupel hlíny, když tak dmejchá," psal Jiří Volný v Rozmluvě starého prostého Čecha s mladým modním panáčkem (kolem roku 1730).
Odíváním po turecku mínil široké kalhoty, které urozené dámy nosily k maškarním kostýmům. Pyšnila se jimi madame de Pompadour stejně jako madame du Barry.
Turecká dívka – takové kalhoty se staly vzorem pro maškarní kostým vznešených dam (Gerard Jean-Baptiste Scotin, počátek 18. století).
Turecká dívka - takové kalhoty se staly vzorem pro maškarní kostým vznešených dam (Gerard Jean-Baptiste Scotin, počátek 18. století).
Do každodenního šatníku ovšem kalhoty nevstoupily. To se stalo až v 19. století v oblasti sportu, pokud nepočítáme dlouhé kalhoty amerických osadnic. A tento jev způsobilo jízdní kolo.

Prořízni obruč jejího kola!

"Nošení mužského oblečení ženami je dovoleno jen v případě jízdy na velocipédu," tak zněly pokyny francouzského ministra vnitra jednotlivým prefekturám v říjnu roku 1892. Ve Francii šokovala kalhotami už spisovatelka George Sandová - milovala pánské kravaty, kalhoty a kouřila doutníky. Když ji poprvé uviděl její pozdější milenec, skladatel Fryderyk Chopin, zvolal: "Jak je ta Sandová nesympatická! Je to vůbec žena? O tom bych pochyboval."
Velocipedistky tedy mohly nosit kalhoty, "k nimž se leckdy pojí černé punčochy". V "normálním" životě jim ovšem měly stačit sukně. Dáma v kalhotách byla leckdy rychlejší než pán, který tak mohl ztratit svou nadřazenost.
Dobový tisk mu radil: "Poučení jezdců v průvodu dam: Především považ, že při dlouhé jízdě nesmíš dříve unaviti se než dáma, sic že by to bylo tvému manželství na úkor. Nevíš-li si však pomoci, vytáhni perořízek a prořízni obruč jejího kola, aniž by si toho všimla!"
Karikatura George Sandové v jejích revolučních kalhotách z roku 1842.
Karikatura George Sandové v jejích revolučních kalhotách z roku 1842.
Svatopluk Čech novou módu velmi ocenil. Viděl v roce 1899 ženy v kalhotách v Paříži, pochvaloval si je a poznamenal prorocky, že "tímto způsobem ponenáhlu skutečně blíží se převrat v ženské toaletě". A blížil se březen roku 1911, kdy kalhotnice i u nás vyrazily do ulic. Měly své souputnice v dalších zemích.

Za kalhoty dvě rány z pistole

Ve čtvrtek 2. února 1911 měli pařížští uličníci co dělat. Házeli kamením a pokřikovali na útlou dívku, která pro jistotu v doprovodu dvou policistů kráčela po Place de Vendôme "v bílých a černých, podivně pruhovaných futrálech, rozdělených na nejkrásnějším místě mezi mužem a ženou" (Zeit, 3. února 1911). Manekýnka pana Poireta se stěží ubránila útokům kolemjdoucích. Přestože všeobecně už během týdne byla tato móda v tisku odsouzena, objevily se kalhotnice v Berlíně, Vídni, Madridu.
V Madridu muselo před obyvatelstvem chránit manekýnu 50 vojáků! Zdaleka nejlépe si však počínala kalhotnice v sedmihradském Golači, kde "se jí dav pokusil strhnout kalhoty z těla, ta však neváhala, vyňala z reformek revolver a dvakrát vystřelila. Poté ji odvezl automobil" (Právo lidu, 12. března 1911).
To v Praze si ženy počínaly mírněji. Tam se ovšem do módy vpletla politika.

Přišla o deset tisíc

"Kdo vidí v módě jen módu, je hlupák," prohlásil kdysi Honoré de Balzac. Zájem politických stran o kalhotnice u nás podnítil list papeže Pia II. Oservatoro Romano z března 1911, v němž uváděl, že ženské kalhoty jsou bezbožností. Popudil tak téměř všechny nekatolické strany.
Ostatně katolický Čech už večer 7. března 1911, kdy se objevily manekýny na Václavském náměstí, vyhlásil kalhoty pro ženy za věc a vítězství ďáblovo. Ostatní politické strany ještě váhaly - do pouhého 8. března, kdy další kalhotnice vyvolaly skandál v Brně, Plzni, Kolíně nad Rýnem, Českých Budějovicích.
Marie Zieglerová měla odvahu objevit se v kalhotách na ulici.
Marie Zieglerová měla odvahu objevit se v kalhotách na ulici.
Právě 8. března proběhla v Praze na Václavském náměstí demonstrace proti kalhotnicím. Asi čtyřtisícové shromáždění rozvášnila zpráva, že po Příkopech jde žena v kalhotách. Lidé se hnali na Příkopy, cestou porazili a v obličeji poranili dívku, která sice neměla nohavice, ale úzkou sukni, jiná dáma, která jí pomáhala vstát, přišla o deset tisíc korun. Měla je nerozumně zastrčeny v korálkové taštičce na lokti.
Když dav dorazil na Příkopy, byl zklamán, kalhotnici, takto manželku vrchního policejního inspektora, totiž provázela jízdní policie. Od toho dne propukla v tisku kalhotová bitva a demonstrace se staly po celý březen kratochvílí pro určitou část obyvatel Prahy.

Otrokyně módních závodů

Katolické listy bezbožnice - kalhotnice - odsoudily, národněsociální České slovo 9. března zdůraznilo, že "nošení tohoto oděvu je dílem gusta. Není možno mu bránit. Policie musela slečnu firmy Deymel chránit jako za demonstrací provokujícího buršáka". Zároveň České slovo v duchu svého nacionálně podbarveného programu žádalo: "Nechtějme vzory cizí, francouzské. Vypěstujme si kalhotové sukně vlastní, české."
Pozoruhodný byl přístup sociální demokracie. Váhala, jaký postoj má ke kalhotám zaujmout. Ženských voličů měla nemálo. Na počátku zápasu o kalhoty je Právo lidu i brněnská Rovnost odsoudily. Později se oba listy zastaly manekýnek jako pracujících žen: "Tato nevole pouličních davů jest namířena na otrokyně módních závodů, které by mohly při odmítnutí přijít o existenci."

Sukně nosí i papež

Právo lidu vytáhlo i těžší kalibr - konstatováním, že sukni nosí i papež: "Přece také chodí po ulicích mužové v sukních, tj. páteři v klerikách, a nikdo za nimi neběhá a nespílá jim. Horší módy přece ženy nemohou vynalézt než úplné nahoty."
Lidové noviny si také zachovaly zpočátku odstup, s narůstáním útoků vůči ženám ale napsaly: "Krátké kalhoty chránily třeba krále Ludvíka XVI. proti pověstným bezkalhotníkům, jak se říkalo revolucionářům, nosícím dlouhé, demokratické pantalóny. A tak naše dámy vystoupily jako revolucionářky." Obdobně vystoupil Venkov i Národní listy.
Divadlo Lucerna ihned uvedlo na program hru od jistého pana Mallaga s názvem Juppe-culotte, objevily se první pohlednice s kalhotnicemi.
Počínání prvních nositelek kalhot bylo v každém případě odvážné, byť si kalhoty na běžné začlenění do ženské módy musely ještě počkat.
Lenka Bobíková, Právo

Práce a rodina

30. ledna 2018 v 9:54 | ŽENY.CZ |  Životní styl

Práce a rodina. Rovnováha, která neexistuje

30. ledna 2018 ŽENY.CZ

Ať už dítě čekáte nebo máte, malé nebo starší, stále dokola se vám do hlavy vkrádá jedna a tatáž myšlenka. Práce, nebo rodina? Zvládnu obojí. Jak? Moc se snažíte, ale stejně máte pocit, že to není ono. Máte se o rovnováhu vůbec snažit? Je reálná?

Jste-li na tom podobně jako já, tak je každý den naplněný snahou skloubit profesní, rodinné a osobní aktivity, přání a povinnosti. Někdy máte pocit, že to jde hladce. Týden před vámi, vše vypadá dobře. Říkáte si, kolik toho v práci stihnete a třeba se pustíte i do toho nového projektu, když vtom v úterý večer vaše dítě začne hřát víc než romanticky praskající krb v obýváku. Číslo na teploměru je neúprosné. Co teď? Kdo zůstane doma? Zrušíme divadlo? Ve čtvrtek je velká porada, tam být musím, a ručička na vahách lítá sem a tam.

Nemusí být vaše dítě ani nemocné, i tak organizaci všeho, máte-li babičky sto padesát kilometrů daleko, musíte systematicky plánovat, neustále se rozhodovat, zpytovat svědomí, že už jste potřetí nezvládla přijít domů z práce dřív jak v osm, a tím pádem neviděla ani své děti. A červík hlodá? Co chci? Být dobrá máma, posunout kariéru výš, mít víc času na manžela? Vaše myšlenky probíhají těmi nejvíc matematickými kombinacemi a variacemi a hledají způsob. A jestli si myslíte, že ty super úspěšné ženy a skvělé maminky kolem vás to neřeší, tak to je velký omyl. Jen se zeptejte a rezervujte si minimálně hodinu času na vášnivý monolog.


Něco za něco


Dnes mají ženy primární odpovědnost za domácnost a péči o rodinu, zatímco většina pracovišť zůstává nepružná, s omezenou rodinnou politikou a nerealistickými očekáváními dostupnosti 24 hodin denně. Zdá se vám to povědomé? I když se to hodně zlepšuje a cítíte ze strany zaměstnavatelů vstřícnost, i tak většinou bývá něco za něco. A tak nedostatek rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem způsobuje, že mnoho lidí zažívá vysokou úroveň stresu. Ano, mluvíme o lidech, takže nejen o ženách, ale i o mužích, protože těch, ač možná ne tak markantně, se skloubení rodiny a práce týká úplně stejně. Muži se mnohem více zapojují, snaží se svou práci přizpůsobovat rodinným aktivitám, ale jsou to muži, takže to v sobě tolik neřeší jako my ženy.

A tak se stres stává chronickým, hlava bolí, máme zažívací a kardiovaskulární problémy, cukrovku, hormonální nerovnováhu a slabší imunitní systém. "Stres také způsobuje, že ženy činí rozhodnutí, která mají dlouhodobé důsledky pro jejich kariéru. Ve svém neúspěšném úsilí najít rovnováhu má mnoho žen pocit, že jejich jedinou možností je ukončit svou práci. Studie zjistily, že téměř polovina žen opravdu přestane pracovat právě díky neúnosnému tlaku rozhodování. Později avšak litují, že odešly ze smysluplné kariéry," uvádí autorka knihy Beyond Happy: Women, Work and Well-Being, Beth Cabrera poznatky ze svých výzkumů a práce na Středisku pro rozvoj dobrých životních podmínek Univerzity Georgea Masona.


Rovnováha neexistuje


Snaha o rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem je, jak Beth říká, nemožný cíl. Možná budete mít chvíli pocit, že jste dosáhla rovnováhy jeden den, ale to nebude trvat dlouho. Práce bude nadále zasahovat do vašeho osobního života a život naruší práci. Deadline projektu vám zabrání stihnout fotbalový zápas vašeho syna. Nedorazíte na důležitou schůzku, protože vaše maminka bude potřebovat k lékaři atd. Pokud je rovnováha vaším cílem, určitě selžete. Buď se rozhodnete nechat či nemít jedno z nich, nebo můžete mít obojí, ale ne na sto procent. Občas nevyjde to, pak zas druhé. Spíš než hledání rovnováhy doporučuje Beth zlepšovat svou pohodu. Lidé s vyšší úrovní pohody a spokojenosti se sebou samými jsou lépe schopni zvládnout potíže spojené se snahou spojit práci a život. A na rozdíl od nalezení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem je dosažení vaší spokojenosti a radosti dosažitelným cílem.

Zvyšujte svou vlastní radost


Cítit se dobře znamená každodenní prožívání pozitivních emocí, což vás činí odolnějšími. A když máte v životě nějaký smysl, je méně pravděpodobné, že se pro vás stanou každodenní potíže stresujícími. Pozitivní emoce vám pomohou přemýšlet tvůrčími způsoby, a tak lépe zvládnete spravovat svůj pracovně rodinný chaos.


Možná si říkáte, že když pracovní prostředí bude flexibilnější, bude podporovat práci z domova, tak i vy lépe zvládnete udržovat rovnováhu. Zeptejte se svých kamarádek, které tyto možnosti mají, i těm se vyvážený život hledá horko těžko. A i těm, co naopak mají vedle sebe manžela, se kterým sdílí téměř půl na půl péči o rodinu a domácnost. Okolností, jevů, nepředvídatelných událostí je a bude v životě každého člověka dost. Takže zapomeňte na rovnováhu a místo toho se snažte zlepšit svou vlastní pohodu. Zvýšíte radost a smysl ve vašem životě, abyste se prosadila navzdory životním výzvám. Užívejte si drobné radosti, plně vnímejte čas, kdy se cítíte šťastná, a to, že holt nebude vaše kariéra strmě stoupat vzhůru nebo že k dokonalé mámě vám bude chybět pěkná řádka plusových bodů, překousnete s úsměvem na rtech. Já do toho jdu.

https://www.zeny.cz/writerprofile/470