Srpen 2018

Veřejné záchodky

6. srpna 2018 v 5:27 | Novinky |  Životní styl

Veřejné záchodky: místo konverzace i odpočinku

Majitelku veřejných záchodků v Praze, paní Marii Procházkovou informovala v červnu 1900 dozorkyně veřejných záchodků Aloisie Vuchnarová o prapodivné krádeži na "ulevovacím zařízení" na Uhelném trhu.
Rekonstrukce římských vojenských latrín v Británii.
Rekonstrukce římských vojenských latrín v Británii.
FOTO: archív autorky
úterý 29. prosince 2015, 8:49
Přišla tam v osm ráno jakási hubená padesátiletá ženština, "vráskovitá v obličeji a oblečená po venkovsku. Zaplatila 4 haléře za použití a vylákala 9 korun 96 haléřů". Jakým způsobem je vylákala, není jasné. Policii se ji vypátrat nepodařilo. Na záchodcích se ovšem i leccos našlo - v listopadu 1917 objevila zmíněná Marie Procházková na veřejném záchodě v Josefské ulici zlaté dámské hodinky na zlatém náramku.
Jindy její zaměstnankyně Anna Nacková sebrala ze země v kabině záchodku na Václavském náměstí dokonce šest akcií firmy UnioneItaliana. Na veřejných WC se kradlo i zapomínalo, leckdo v nich hledal i partnera. Byly součástí života a staly se kulturním měřítkem dané civilizace. Konečně měly svou slavnou minulost.

Peníze nesmrdí

Veřejné záchody (latrina, forica) proslavil už starověký Řím. Plnily funkci nejen účelovou, ale i společenskou. Některé se honosily nádhernou výzdobou, mramorem, sochami, mozaikami i vytápěním. Na kamenných, zděných a dřevěných lavicích sedělo až čtyřicet mužů při nenucené konverzaci.
Pod sedátky protékala voda a před nimi probíhal menší kanálek - v něm si návštěvníci umývali ruce a oplachovali houbu na hůlce, která se používala místo toaletního papíru. Satirik Marcus Valerius Martialis (asi 43-102 n. l.) o ní napsal: "I nejjemnější jídlo je svým způsobem té hnusné páchnoucí tyči vždy rovno."
Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy – takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.
Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy - takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.
FOTO: archív autorky
V Římě bylo asi 150 veřejných záchodů (knihoven mělo Věčné město třicet). Jejich rozkvět spadal do druhého až třetího století n. l. Vstup byl zdarma, stejně jako do cirků, divadel a lázní. Později, v čase zchudnutí říše, se už začaly vybírat poplatky, jak dosvědčovala známá historka o císaři Vespasiánovi (9-79 n. l.).
Ten přes odpor svého syna Tita zavedl poplatek z používání veřejných záchodků. Titus se pohoršoval: "Jakže, daň z moči?" Vespasián mu s klidem přistrčil pod nos hrst mincí se slovy: "Cítíš snad nějaký zápach?" A poté, když nechápavý synek vrtěl hlavou, odvětil otec ne právě elegantně: "Vidíš, a přece jsou z chcanek."
Hamižný císař ovšem neždímal jen římské občany: zdanil i osly, kteří pokáleli ulice. Dlužno podotknout, že Vespasián zemřel po strašlivých průjmech na vysílení organismu. Na veřejné záchodky si lidé chodili ulevit, zakonverzovat, najít kontakt nebo podle Martiala nechat se pozvat na hostinu. Na rozdíl od dnešních dnů v nich ale chyběly vulgární nápisy.

Dupej a mávej nohama

Římany nabádaly vzkazy na latrínách, jak se chovat, aby splnili účel, za kterým přišli. Např. jeden radil trpícím zácpou, aby dupali nohama, mávali rukama, hlasitě křičeli, kašlali a třásli celým tělem. Pisatel přál návštěvníkovi pořádné vyprázdnění, duševní úlevu a nebolení břicha.
Jiný psavec doporučoval v podobném případě mlátit se na záchodě do stehen a do pupku. "Latrínového spisovatele" kritizoval ve svých veršících už zmíněný Martialis: "Chceš-li už o sobě číst, jistě se najde lidský chvíst, jenž v putykách se nalívá a křídy, úhlu užívá, když hodlá svoje výplody psát na veřejné záchody, aby ten, kdo má koliku, měl k lepšímu pár veršíků. U mne nehledej ochotu, cejchovat lidskou holotu."
Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.
Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.
FOTO: archív autorky
V přepychových záchodech se scházela vyhraněná společnost - např. obchodníci, kteří měli svá rezervovaná místa, směnárníci apod. Zcela jiné byly obyčejné veřejné latríny, určené pro "náhodné potřebné", zařízené čistě účelově.
Jestliže Římané ve starověku vytvořili vlastní "záchodovou kulturu spojenou s krásou", ve středověku to bylo jiné. A to i v českých zemích.

Moči s exkrementy se nelze vyhnout

Zmínka o prvním obecním záchodku v Praze pochází z října roku 1472. Stál u Újezdské brány a byl to prevet (záchod) suchý. Je to překvapující zpráva, protože tehdy často neměli prevet ani v jednotlivých staveních. Historik Josef Macek se domníval, že takové záchodky mohly být nejen v Praze, ale i ve větších moravských a českých městech.
Obvyklé přitom bylo, že lidé konali svou přirozenou potřebu v postranních uličkách, nazvaných "mezírky hnisotečné", a nečistoty vylévali z oken. Středověk zkrátka příliš k hygieně neinklinoval (pražskými veřejnými záchodky se zabýval Jaroslav Jásek v knize Veřejná místa pro intimní chvilky, Scriptorium, Praha 2013).
I proto následovala ve zmínkách o veřejných záchodcích v Praze dlouhá pauza - čteme o nich až v dubnu 1853 v přípisu městského prezidia, které informuje, že všechny "se mají čistit každý den, zejména ty nové". Podle Jaroslava Jáska je pravděpodobné, že toalety v pražském veřejném prostoru existovaly už v polovině 19. století.
"V roce 1885 jich bylo na pražském území již 24. Horší to bylo s jejich hygienou. V dubnu 1854 navštívil záchodek u Klementina pražský místodržitel a po téhle nevoňavé vizitě prohlásil, že "kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde". Ve stejném roce si stěžovalo c. k. vojenské velitelství v Praze na "pražské veřejné záchodky, které jsou tak znečistěny, že vzdělaného muže odrazují" a "rybníkům moči s exkrementy se nelze vyhnout".
Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou „pražských úleven“.
Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou "pražských úleven".
FOTO: Vasil Bobík
Dlužno podotknout, že veřejné toalety představovaly zatím pouze pisoáry. Ženy, které se většinou pohybovaly v domácím prostředí, musely na klozety ještě počkat. Ale i ony se dočkaly.

Byl jsem uvržen do blázince

Popud ke zvýšení obecní hygieny nedalo město, ale soukromý podnikatel Bohdan Procházka. Neúspěšně hledal uhlí a minerály na pozemcích obce Větrušice u Klecan v letech 1886-1888. Poté svůj zájem soustředil na veřejné záchodky. V červenci 1888 uzavřel s obcí pražskou smlouvu, že zřídí a bude udržovat v Praze 12 obecních záchodů "pro potřeby obojího pohlaví, ve švýcarském stylu".
V lednu 1890 byla síť toalet dokončena. Nastaly ovšem jiné svízele. Bohdan Procházka zřejmě zešílel. Roztrpčený svými geologickými neúspěchy vydal v roce 1891 pro veřejnost prohlášení ve čtyřech jazycích, kde upozorňoval na jím objevené "nové spojení kovů, zlata, platiny a uránu", které "má na věčné časy jméno Platinové zlato - Bohdanium nésti".
Procházka byl přesvědčen, že mu chtějí objev ukrást, a v tomto duchu psal na policejní ředitelství v roce 1893: "Jelikož jsem nechtěl svá práva prodat Rothschildově skupině, nýbrž jsem usiloval, aby tyto podniky převzal stát a monopolizoval nové kovy, byl jsem za pomoci horních úřadů, vědců, profesorů chemie, geologie a psychiatrie nejbezostyšnějším způsobem uvržen do blázince, aby se zmocnili mých práv."
Procházku umístili v ústavu pro choromyslné a opatrovníkem se mu stal jeho bratr Augustin. Ten měl také zájem o provozování záchodů. Bylo ale svízelné uvést touhu v čin - Bohdan, který si zřejmě uvědomoval svůj upadající duševní stav, už v únoru 1889 nechal "záchodové podnikání" převést i se všemi závazky na manželku Marii.
V rodině Procházkových tak nastal rozkol. Augustin Procházka podal na Marii Procházkovou žalobu o neplatnost smlouvy, týkající se veřejných záchodků. Situace mezi příbuznými dospěla tak daleko, že Marie Procházková napadla Augustinovu manželku, prodavačku Marii a "spílala jí do poběhlic". Tak či tak, její smlouva s manželem byla uznána za platnou, takže podnikala vesele dál. A činila se.

Záchody prvé i druhé třídy

Záchody spravované paní Marií byly rozdělené do dvou tříd, v první se platily za použití 4 krejcary, ve druhé 2. Klozety první třídy se honosily zrcadly, terakotovou podlahou s koberci, čistými ručníky, toaletním papírem "rostlinným a nepotištěným".
Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.
Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.
FOTO: archív autorky
Nechyběla kniha stížností a pražský adresář. O záchodky pečovaly "řádné starší ženy, ošetřovatelky ve veřejných záchodcích". Platil pro ně zvláštní řád.
Kromě povinnosti udržovat čistotu obsahoval i další pokyny - např.: "Ošetřovatelky musí znáti česky i německy, každého zdvořile a co nejuctivěji přivítati a pozdraviti, osoby mající nemoc veřejnosti ošklivost způsobující, aneb odporně nečistotné, nesmí dovnitř vpustiti."
Vedle těchto povinností ošetřovatelka pomáhala návštěvníkům vyčistit boty a šaty, případně jim přišila knoflík. Za poplatek "uschovávala malé balíčky nebo části oděvu". Kvalitu obsluhy a čistotu toalet pravidelně kontrolovali okresní lékaři. Paní Marie Procházková se měla co otáčet.

Nemůže se tam ani obrátiti

V roce 1889 si stěžoval Spolek ku povznesení návštěvy cizinců v Praze na malý záchodek u Národního divadla, kam "člověk trochu silnější se ani odvážiti nemůže, poněvadž by se tam nemohl obrátiti". Jindy, v roce 1900, jakýsi V. M. naříkal zase nad tím, že toalety u Národního jsou "pokryty nestoudnými, mravně insultujícími nápisy, které pro svou amorálnost mají být odstraněny". Jednou došlo na klozetu i k malé nehodě - na záchodku na náměstí Míru si v srpnu 1932 paní Marie Bláhová "poranila sedací část těla o prasklou mísu".
V roce 1932 si jakýsi R. J. ve Hvězdě, listu paní a dívek, stěžoval na nedostatek mýdla na veřejných záchodech a navrhoval, aby se v nich vybudovaly skříňky pro "stálé zákazníky" s hygienickými potřebami.
Paní Marie Procházková ukončila svou skoro padesátiletou funkci provozovatelky veřejných záchodů v roce 1937. Bylo jí osmdesát let. Její i obecní záchodky v počtu čtyřiceti pronajala poté městská rada Družině čs. válečných poškozenců. Jedna etapa "vývoje záchodů" skončila.
Lenka Bobíková, Právo

Kam dříve Pražané jezdili na dovolenou

6. srpna 2018 v 5:24 | Novinky |  Životní styl

Kam dříve Pražané jezdili na dovolenou

"Na letním bytě nelehejte s čeledínem či jiným domácím k ruce, je to nepěkné, nezdravé, někdy i peníze navíc požadující," radila v roce 1904 v časopise Šťastný domov dáma skrývající se za zkratkou Eva.
Obraz Vojtěcha Hynaise na výletě z roku 1889 zpodobnil „výletní idylku“ v přírodě.
Obraz Vojtěcha Hynaise na výletě z roku 1889 zpodobnil "výletní idylku" v přírodě.
FOTO: archív Lenky Bobíkové

Šlechta vyrážela do zahraničí

Ve druhé polovině 19. století bylo ještě vzácné vyjíždět na dovolenou do zahraničí.
Výjimkou byla šlechta a zámožní pražští patricijové.
Nejvíc se jezdilo do Drážďan, do Mnichova a do Švýcarska.
Podle Ignáta Herrmanna: "Na člověka, který se odvážil až do Paříže, do Bruselu, pohlíželo se jako na neohroženého cestovatele."
pátek 27. června 2014, 7:17
Uváděla rozsáhlé pokyny pro "žití slušné hospodyně v přírodě". Právě tehdy byl totiž pobyt o dovolené na letním bytě pro mnohé příslušníky středních vrstev nejen záležitostí odpočinkovou, ale i společenskou. Ven jezdil kdekdo. Často jen proto, aby trávil čas úplně stejně jako v Praze.
Turistika ještě nebyla masově rozšířena, proto se jí Šťastný domov tolik nevěnoval. Zato psal o tom, jak letní byt vybírat a jak se během prázdnin chovat. Ovšem co vám doporučoval, záleželo na tom, zda jste patřili mezi "vilníky" či "proletáře".

Dejch' na mne močál

Psychiatr Vladimír Vondráček jezdil na letní byt do vily v Jevanech, kterou vlastnili rodiče jeho manželky. Krajina byla krásná, lesnatá a romantická. Přesto Vondráček po příjezdu vždycky zesmutněl. Když se jej ptali, co mu je, chmurně odpovídal: "Dejch' na mne močál."
Ovzduší se mu zdálo vlhké, bál se "nádchy" a "ve vile bylo tak vlhko, že když jsme tam jednou nechali přes zimu dubové zahnuté turistické hole, téměř se narovnaly. Cigarety jsem musel přechovávat v hermeticky uzavřených sklenicích, zato doutníkům vlhko prospívalo". Vondráček se domníval, že jevanské klima "se hodí pro vyhlazovací koncentrační tábor".
Ne každý měl ovšem podobné zkušenosti.
Dovolené předcházelo horečné balení kufrů.
Dovolené předcházelo horečné balení kufrů.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Vondráček sám patřil mezi tzv. vilníky. Termín vilníci měl se sexem a vůbec s tělesnou žádostí pramálo společného. Vymyslel jej na přelomu 19. a 20. století spisovatel Ignát Herrmann, hlásící se hrdě ke společnosti vilníků, tedy lidí tak majetných, že vlastnili kromě bytu i vilku v okolí Prahy.
Naproti tomu "proletáři" byli odkázáni na rady vydavatelky Šťastného domova paní Josefy Humpal-Zemanové, neboť právě podle jejích rad a stavu vlastní kapsy hledali pravidelně každý rok znovu a znovu pár místností k pronajmutí. A to nebylo jednoduché.

Řezal syny psím karabáčem

"Dopoledne mládež přinesla vysvědčení a již klopýtala přes napěchované kufry a kabely a žoky peřin a pokrývek, a odpůldne pražský byt zpustl. Vlaky rozvážely pražské "náletníky" všemi směry, do vil, do rodinných bytů, do najatých domků. A tak na dobu prázdnin ,zpustla' i Praha," vzpomínal Ignát Herrmann na prázdninové období. Čím blíž k Praze, tím byly byty dražší.
Mezi nejluxusnější patřily ty, které bylo možno pronajmout ve vznikajících vilových čtvrtích rodících se - v budoucnu proslavených - rekreačních středisek. Tedy v Senohrabech, Řevnicích, Hrušově, Dobřichovicích, v Roztokách, Jevanech, Černošicích (éra Máchova jezera měla teprve přijít).
Zvlášť Senohraby byly vyhlášené. Otcem letoviska v Senohrabech byl krejčí z Malého rynečku v Praze Václav Lada. V devadesátých letech 19. století postavil v nevzhledné obci Senohraby, zato ale s půvabnou krajinou, několik vilek ke koupi i k pronajmutí. A to za cenu celkem ucházející, za pět tisíc rakouských korun.
Vycházky na dovolené - dámy s nezbytným slunečníkem.
Vycházky na dovolené - dámy s nezbytným slunečníkem
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Postavil je za jeden rok a Pražané se jednotně těšili, jak ty fórové krabičky spadnou. Marně, stály ještě po devadesáti letech. V Senohrabech bylo navíc pěkné koupání a v okolí husté lesy.
Scházeli se tam v létě lidé zvučných jmen - například ministr obchodu Josef Fořt, který se v análech obce neproslavil ani tak pěknou vilou jako spíše tím, že své dva syny, Prokopa a Svatopluka, jak vzpomínal profesor Vladimír Vondráček, řezal při společných procházkách psím karabáčem. A byli další známí vilníci.

Řízky jako kola od trakaře

K známým vilníkům v Senohrabech patřil chemik a císařský rada Emil Votoček, který vstoupil do senohrabských pamětí veselými večírky Anny Lauermannové, matky své snachy, která psala knihy pod jménem Felix Téver. Večírky bývaly veselé a paní Anna na nich pokuřovala z doutníku napodobujíc styl George Sandové.
V Senohrabech měli vilky hlavně živnostníci, obchodníci, továrníci, lékaři. Méně umělci, většina z nich měla příliš hluboko do kapsy. Na rozdíl od známého velkořezníka Beránka, osočovaného senohrabskými za to, že jedl neustále řízky jako kola od trakaře, a to zločinně bez přílohy, bez salátu i brambor. Nejvíce jej za "rozežranost" pomlouvali sousedé, takto rodina Oplova, majitelé Palace hotelu v Praze.
Ženy byly varovány před "líháním s čeledínem a vůbec milostnými výstřelky, nevhodnými zvláště v přírodě, kde člověk může i nastydnouti a housera dostati".rady Šťastného domova o tom, jak se chovat o dovolené
Dalším známým místem, kam jezdili Pražané odpočívat, byl nedaleký Hrušov v údolí Mnichovky, středisko stavitelů a lékařů.

Hůlka z lidských obratlů

V Hrušově působil vilník Josef Rebec, zvaný Pepenáček. Pod pseudonymem Josef Roden napsal poklady dívčích knihoven, jako byla dílka Irčin románek, Irča v hnízdečku, Irčino tajemství.
Kromě toho nosil tento ředitel Dvořákova muzea ve vile Amerika slušivou hůlku sestavenou z lidských obratlů. Proslýchalo se, že mu ji dal soused, chirurg profesor V. Slavík, "po pacientovi".
Dámské sportovní oblečení, doporučené pro trávení volného času.
Dámské sportovní oblečení, doporučené pro trávení volného času.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Na rozdíl prý od srdečného a milého Rebce patřil Slavík k lidem nepříliš oblíbeným. Snad pro svou uzavřenost a chlad. Profesor Vondráček, který patřil k Slavíkovým žákům, o něm později napsal: "Rád si zahrál na Prozřetelnost. Tak třeba u člověka, který spadl do jámy, se při pitvě zjistilo krvácení do mozku. Rodina žádala od pojišťovny řekněme 20 000. Slavík řekl, že stačí 10 000. Když s tím pozůstalí souhlasili, nadiktoval, že dotyčný spadl do jámy a že to způsobilo krvácení do mozku a smrt. Když nesouhlasili, nadiktoval, že u něho nastalo krvácení do mozku, takže spadl do jámy."
Vilníci se koupali, chodili na houby, hráli fotbal, kuželník a mariáš. Bavili se.
Jinak ale vzpomínala na svůj letní pobyt ve mlýně v Roztokách malířka Zdenka Braunerová. Manželé Braunerovi, zejména matka Augusta, dbali, aby se jejich dcery i v létě držely kuchyně a staraly se o úklid. To vzpurnou Zdenku rozzuřovalo. Tajně kouřila a navštěvovala hostince. Šly s přítelkyní "samy do hospody, koupily každá syreček, dobrý kus chleba a pivo, měly se přitom výborně".

Věží táhl šikmo

Svůj letní čas si užívali i "proletáři".
Máchovo jezero postupem času „předstihlo“ rekreační střediska kolem Prahy.
Máchovo jezero postupem času "předstihlo" rekreační střediska kolem Prahy.
FOTO: ČTK
Jaroslav Vrchlický jezdil na letní byt do Slatiňan u Chrudimi, do Veltrus a Mlčehostů. Dovolenou trávil prazvláštně. Za slunných dní s pomačkaným kloboukem na hlavě sedával v kuchyni a hrál celé hodiny šachy. Marně rodina škemrala, že chce jít ven.
Dramatik a literární kritik Edmond Konrád na to vzpomínal: "Jako patnáctiletý student chodil jsem na letním bytě hrát šachy s Vrchlickým. Vyšly najevo dvě věci: první, že Vrchlický vůbec neumí hrát šachy, že by rád věží táhl šikmo, že nenajde správně pole, na něž má doskočit jezdec. Druhá pak, že nad matem žasne jako dítě, kterému vzali hračku."
Další specialitou velkého básníka byl způsob, jakým na letním bytě pracoval. Pracovat musel už proto, že často jezdil na dovolenou na dluh, a tak nezbývalo než dodatečně zaplatit básní nebo překladem. Zálohu předem na dílo totiž od roku 1882 nedostával. Mělo to své důvody.

Padesátku projedli a propili

Právě v roce 1882 se Vrchlický dohodl se stejně "mohovitými" přáteli Jakubem Arbesem a Bohdanem Kaminským, že získají děj se co děj zálohu od Jana Otty. A ten měl zlého - rozuměj svědomitého - pokladníka, pana Loukotu. Loukota byl ale zrovna nemocný, a tak tři přátelé navštívili velkorysého Ottu a vymámili z něj celou padesátku. Poté odjeli na Zbraslav a tam peníze projedli a propili. Od té doby bylo se zálohami utrum.
Ignát Herrmann (vpravo) rád vzpomínal na pražské dovolené.
Ignát Herrmann (vpravo) rád vzpomínal na pražské dovolené.
FOTO: archív Lenky Bobíkové
Na letním bytě se Vrchlický do práce nehrnul. V Praze byl zvyklý hned po snídani odcházet do pracovny se slovy: "Musím jít, Pegas už hrabe." Jinak tomu bylo venku. Podle Edmonda Konráda: "Žena mu řekla: Vrchlický, tys na dnešek do Máje slíbil tu báseň! Vrchlický s provinilým úsměvem: Ale dej mi pokoj! Táhněte! (To platilo Konrádovi nad šachovnicí.) Od nádraží zalehl hvizd lokomotivy. Letním dnem jako vzdálený hrom zaduněl zastavující se vlak. Paní Vrchlická dveřmi jako nahlédla: Vrchlický, vlak je tu, a ty nic nemáš. Až přijdou, já nevím, co jim mám dát. Vidíš, už zvoní! Také Vrchlický sebou trhnul: Zvoní! Zvonilo! Dej sem tužku, nebo pero."
Pak podle Konráda psal na první kus papíru, který mu přišel pod ruku. Někdy to byly i noviny. Se čtveráckým úsměvem řekl posléze příchozímu: "Odpusťte za zpoždění, já to musel - tento - vypilovat." A šel zase hrát šachy.
Ženy proletářky trávily dovolenou jinak. Pokračováním každodenních povinností, sháněním potravy a v kuchyni. Většinou ovšem s pomocí služek. Právě jim radil Šťastný domov.

Služka postarší a nevzhledná

Šťastný domov doporučoval, aby si paní na letní byt pořídily "služku postarší a nevzhlednou, neboť tělesnost se v přírodě rozvíjí a mohla by vlastního muže k všelijakým myšlenkám, ba činům ponoukat". Zároveň byly ženy varovány před "líháním s čeledínem a vůbec milostnými výstřelky, nevhodnými zvláště v přírodě, kde člověk může i nastydnouti a housera dostati".
Kromě těchto vcelku kuriózních rad poskytoval Šťastný domov i racionální rady. Tak pod heslem Dejte dolů korset doporučovala v roce 1905 paní Josefa Humpal-Zemanová pro pobyt na letním bytě odpovídající oblek.
Zamítala hedvábí, krajky, zdůrazňovala prostotu. Muž měl vystačit s plátěným oblekem a čepicí, případně s rákosovou hůlkou. Rodina měla jíst jednoduchá jídla, vyvarovat se alkoholických nápojů a každý den chodit na procházky. A to i v dešti, neboť "činí dobře pleti".
Ve skromném domku ve Veltrusích trávil Jaroslav Vrchlický prázdniny.
Ve skromném domku ve Veltrusích trávil Jaroslav Vrchlický prázdniny.
FOTO: Vasil Bobík
I rady týkající se chování při cestování na letní byt byly rozumné. Tak např.: "Jedeme-li vlakem na dovolenou s úzkostlivým spolucestujícím pěknou krajinou, nelíčíme jemu ani ostatním neštěstí, která se tu přihodila, či nehovoříme o možném vykolejení vlaku." Takové byly pokyny pro harmonické dovolené.
Výjimkou zatím byl způsob, jak trávil dovolenou např. skladatel Vítězslav Novák, který zlezl kdejaký štít ve Vysokých Tatrách. To už byla předzvěst nové doby.
Lenka Bobíková, Právo

Pavouci věští počasí

6. srpna 2018 v 5:03 | Blesk ??? |  Blesk
K babímu létu neodmyslitelně patří pavouci se svými stříbrnými sítěmi, rozvěšenými v přírodě všude, kde se dá.
O pavoucích se traduje, že nám přinášejí štěstí. Málo však už se ví, že rovněž patří mezi nejcitlivější proroky počasí. Stanete-li se tedy jejich bedlivějšími pozorovateli, můžete se dozvědět ledaco zajímavého o nadcházejícím počasí:
Trvale pěkné počasí-pavouk tká pavučinu zvolna a pomalu.
Příchod nejistého počasí-pavouk spěchá s předením pavučiny.
Příchod teplého počasí-pavouk venku rozpřádá pavučinu, zejména proti severní a západní straně.
Stále pěkné počasí-pavouk sedí uprostřed pavučiny se skrčenýma nohama. Má-li nohy připraveny ke skoku, brzy zahřmí.
Bude větrné počasí-pavouk začne s odstraňováním některých nití na pavučině.
Blíží se bouřky a lijavice-pavouk sedí v koutečku a síť má potrhanou nebo na ní má velká oka.
Můžeme čekat návrat pěkného počasí-pavouk opět začne spravovat svou pavučinu.
Brzy přijdou mrazy-pavouk obrací pavučinu k jihu
(hs)

Plameňáci-gayové mají mládě

6. srpna 2018 v 4:17 | Blesk 23.5.2007 |  Blesk
Je to příběh jako vystřižený z červené knihovny. Dva homosexuální plameňáci růžoví, Carlos a Fernando, ze slimbridgeské rezervace toužili už šest let po mláděti. Jejich zoufalství dosáhlo až té míry, že ostatním párům kradli vejce přímo z hnízda. Teď se jim však sen splnil. Od dojatých strážců rezervace dostali mládě, které jeho rodiče opustili. Páreček plameňáků-gayů Carlos a Fernando sídlí v rezervaci Wildfl ow & Wetlands Trust (WWT) na předměstí Londýna. Žijí spolu už šest let, bohužel mláďata přirozeně mít nemohli. Jejich zoufalství pravidelně vrcholilo krádežemi vajec z cizích hnízd. Strážcům rezervace se ptáků toužících po rodině zželelo, a tak když minulý týden jiní plameňáci opustili hnízdo, v němž se z vejce vyklubalo mládě, zařadili Carlose a Fernanda na první místo potenciálních adoptivních rodičů. Proces líhnutí má však u plameňáků přísná pravidla. Rodiče musejí naslouchat ťukání ptáčátka, ještě než se vylíhne, a komunikovat s ním. Aby oba milenci ptáče přijali, ochranáři museli použít fintu. Čerstvě vylíhlé mládě umístili do staré poslepované skořápky, aby se mohlo vyklubat znovu. Staronové vajíčko umístili Carlosovi a Fernandovi do hnízda. A stal se zázrak! Staří plameňáci začali skutečně mláděti naslouchat a 'hovořit' s ním. Během několika minut ptáče skořápku rozbilo a nadšení adoptivní rodiče je přijali za své.
Londýn (INT, coe)
Je to příběh jako vystřižený z červené knihovny. Dva homosexuální plameňáci růžoví, Carlos a Fernando, ze slimbridgeské rezervace toužili už šest let po mláděti. Jejich zoufalství dosáhlo až té míry, že ostatním párům kradli vejce přímo z hnízda. Teď se jim však sen splnil. Od dojatých strážců rezervace dostali mládě, které jeho rodiče opustili. Páreček plameňáků-gayů Carlos a Fernando sídlí v rezervaci Wildfl ow & Wetlands Trust (WWT) na předměstí Londýna. Žijí spolu už šest let, bohužel mláďata přirozeně mít nemohli. Jejich zoufalství pravidelně vrcholilo krádežemi vajec z cizích hnízd. Strážcům rezervace se ptáků toužících po rodině zželelo, a tak když minulý týden jiní plameňáci opustili hnízdo, v němž se z vejce vyklubalo mládě, zařadili Carlose a Fernanda na první místo potenciálních adoptivních rodičů. Proces líhnutí má však u plameňáků přísná pravidla. Rodiče musejí naslouchat ťukání ptáčátka, ještě než se vylíhne, a komunikovat s ním. Aby oba milenci ptáče přijali, ochranáři museli použít fintu. Čerstvě vylíhlé mládě umístili do staré poslepované skořápky, aby se mohlo vyklubat znovu. Staronové vajíčko umístili Carlosovi a Fernandovi do hnízda. A stal se zázrak! Staří plameňáci začali skutečně mláděti naslouchat a 'hovořit' s ním. Během několika minut ptáče skořápku rozbilo a nadšení adoptivní rodiče je přijali za své.

Článek zveřejněn: 23.05.2007