Píseň práce

18. března 2019 v 15:28 | internet |  Zaměstnání

Píseň práce

Dělnická hymna a také hymna rakouských socialistů


Dnes jsem se pustila do se velkého úklidu (Velikonoce se blíží). Po krátkém přemýšlení (v hlavě mi probíhaly úžasné rady Mary Condo) jsem se rozhodla, že začnu třídit svou "filharmonii".

Je to štos not, diatonická harmonika Popular, pět foukaček, jedny housle, dvě kytary, tři mandolíny, jeden xaphoon, klávesová foukací harmonika Melodica, dvě zobcové flétny, jeden velký akordeon, stojánek na noty a baskytara. Chybí tu ještě klávesy - ty jsem půjčila.

První co jsem vzala do ruky, byl Zpěvník pro 1. až 5. postupný ročník z roku 1957 a udělala jsem to, co jsem dělat neměla - zpěvník jsem otevřela a začala číst.


Začíná tak hezky:


"MLADÍ PŘÁTELÉ

Dostáváte do rukou novou učebnici, která vám bude po celý rok pomáhat ve vaší školní práci. Bylo zapotřebí mnoha pracovitých rukou, než na ni byl vyroben ze dřeva papír, hodně přemýšlení, aby byla napsána tak, aby se vám z ní dobře učilo. Na její výrobě se podílely výtvarníci, pracovníci tiskáren a kniháren. Jak vidíte, v knížce, kterou budete brát téměř denně do ruky, je skryto mnoho poctivé práce, vykonávané s láskou pro vás. Můžete se za ni odvděčit tím, že budete s učebnicí zacházet šetrně, že ji budete udržovat v takovém pořádku a čistotě, aby se z ní mohli napřesrok učit vaši mladší spolužáci. Způsobíte tím radost svým rodičům i učitelům. Pomůžete šetřit naše lesy a dokážete, že si umíte vážit lidské práce. Přejeme vám, abyste měli s novou učebnicí hodně úspěchů v učení.

STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ

NAKLADATELSTVÍ, N. P.


V tomto zpěvníku najdete řadu písní, které znáte, ale i mnoho těch, kterým se teprve budete učit.

Jsou to většinou písně lidové, které vznikaly při práci, při zábavě, při různých veselých nebo smutných příhodách a událostech v životě lidí.

Seznámíte se s písněmi jiných slovanských národů, zejména národů Sovětského svazu.

Melodie některých jsou jásavé a radostné, jiné vyjadřují odhodlání a bojovnost. Nechybějí však vážné a slavnostní písně, které se zpívají jen při zvláštních příležitostech. Mezi ně patří i hymny, kterým se postupně naučíte, abyste je dovedli zpívat co nejlépe.

Za hymnami jsou ostatní písně seřazeny podle toho, ve kterém postupném ročníku se jim budete učit. K těm, které se vám budou obzvláště líbit, se jistě vrátíte i v pozdějších letech. Doučíte se k nim druhému hlasu a dáte si mnohem více záležet na pěkném přednesu.

Zpěvník bude vaším dobrým pomocníkem i mimo školu. Pomůže vám zlepšit práci pěveckých zájmových kroužků i pionýrských skupin. AUTOŘI (Alois Šebestík - Miroslav Krčma)"

Prvá v tomto zpěvníku je Československá státní hymna, za ní následuje hymna Sovětského svazu, Internacionála a Píseň práce.

U Písně práce jsem si uvědomila, že o historii této skladby nic nevím. Zeptala jsem se tedy strejdy Gůgla.

A ten mi prozradil, že to byla píseň vcelku populární nejen během socialismu, ale už za první republiky.


http://www.halonoviny.cz/images/showimage/40559428/1/1

Pamětní deska informující, že v někdejším vídeňském Schwenderově Koloseu byl založen Gumpendorfský všeobecný dělnický vzdělávací spolek.

Kolébka rakouského a českého dělnického hnutí a Písně práce

Mariahilfer Strasse je jednou z nejznámějších nákupních tříd ve Vídni. Když se tak člověk prochází mezi všemi těmi k prasknutí plnými obchody, sotva jej napadne, že se zde nacházela kolébka rakouského, a zčásti i českého, dělnického hnutí. Přesto musíme pátrání po původu a osudech jedné z nejznámějších dělnických písní začít právě zde.

Zkusme teď na chvíli zavřít oči a ve fantazii se přenést do Vídně šedesátých let 19. století. V roce 1858 nechal císař František Josef I. strhnout v té době již zcela nefunkční vnější opevnění a na jeho místě byla zahájena výstavba široké třídy, dnešního Gürtelu. Ve stejném roce byla dokončenac. k. privilegovaná dráha císařovny Alžběty ze Salcburku do Vídně. Pro ty, kdo na to měli, přinesl nejnovější závan módy z pařížských salónů rozkošné slunečníčky a krinolíny až na zem ve stylu druhého rokokaa v honosných vídeňských divadlech právě začínal zlatý věk operety. Ani ti, kdo měli do kapsy poněkud hlouběji, nepřišli úplně zkrátka, jen se po již zmíněné Mariahilfer Strasse museli projít ještě kousek dál. Rudolfsheim a Fünfhaus, budoucí 14. a 15. obvod městský, si na své začlenění do velké Vídně sice musely počkat až do roku 1890, ale co se zábavy týče, bylo tu živo již v době, o které vyprávíme.

Již v roce 1835 si hostinský Karl Schwender otevřel u vnější Mariahilfer Strasse malou kavárnu. Jeho syn pak podnik rozšířil o pivnici, taneční sál, divadelní scénu a další společenské prostory - a Schwenders Collosseumse stalo s kapacitou přes 3000 hostů jedním z největších a nejznámějších zábavních podniků čtvrti.

Nedaleko odtud získal v roce 1862 řezník Franz Zobelstarší pivnici, kterou po zakoupení dalších pozemků rozšířil na největší společenský dům svého druhu v tehdejší Vídni s impozantní zahradní restaurací. Své mistrovství zde předvedli i umělci zvučných jmen. Podniku se říkalo Zobels Bierhalle, Zobeläum nebo taky Viktoriasäle.

Na politické scéně té doby panovalo cosi jako mírné oteplení. Drtivá porážka rakouské armády v bitvě u Solferina v roce 1859 stála křeslo nejnenáviděnějšího představitele neoabsolutismu Alexandra Bacha.Následné emancipační tlaky zdola postupně přinášely své plody v podobě Říjnového diplomu, Únorové ústavy z roku 1861 a konečně Prosincové ústavy z roku 1867. Právě ta a - související první vlaštovky svobod spolčovacích - nás v našem vyprávění posunou o krok dál.

Gumpendorfský dělnický spolek

Skutečně první dělnický spolek ve Vídni založil sice již 24. června 1848 knihvazačský tovaryš Friedrich Sander, ten byl ale po porážce revoluce z roku 1848 rozehnán a trvalejší pokračovatele nalezl až skoro o dvacet let později.

http://www.halonoviny.cz/images/showimage/40559428/2/1

Hrob Josefa Hybeše na Ústředním hřbitově v Brně

Přesné datum založení Gumpendorfského všeobecného dělnického vzdělávacího spolku bývá uváděno různě, a jeho vznik také nebyl nikterak jednoduchý. Samotný předpis umožňující zakládání takových spolků byl vydán 15. listopadu 1867 a 18. listopadu říšské ministerstvo schválilo přípravnému výboru stanovy s přísnými podmínkami. Spolek se například nesměl vyjadřovat k politice ani k náboženství. Prvního prosince se ještě tajně konalo přípravné zasedání a na 8. prosince byla svolána zakládající schůze do hotelu U Modrého berana na dnešní Mariahilfer Strasse 81. Zájemců bylo ovšem požehnaně, hospoda nevelká, a tak musela být zakládající schůze přesunuta na 15. prosince do již zmíněného Schwenderova Kolosea.

Přes drobné počáteční zádrhele se činnost spolku velmi rychle rozjela a brzo nezůstalo jen u aktivit kulturních, vzdělávacích a rekvalifikačních. Již 6. prosince 1868 byla založena jedna z prvních dělnických nemocenských a invalidních pojišťoven ve starém mocnářství vůbec, a to měl být stále jen začátek.

Jedním z prvních členů Gumpendorfského spolku byl tehdy sedmnáctiletý tkalcovský tovaryš Josef Hybeš (1850-1921), budoucí spoluzakladatel Českoslovanské sociální demokracie, nestor dělnického hnutí v Brně, od roku 1897 poslanec Říšské rady a do roku 1921 senátor Parlamentu Republiky československé. I když prameny neuvádějí výslovně, zda patřil k těm, kteří Píseň práce slyšeli v její premiéře, dá se to dosti dobře předpokládat.

Spontánně povstali…

Jednoho dne roku 1868 nalezl funkcionář Gumpendorfského spolku Andreas Scheu (1844-1927) v poštovní schránce krásnou, leč nepodepsanou báseň o deseti slokách, oslavující lidskou práci jako zdroj veškerého bohatství. Dalším pátráním se zjistilo, že autorem básně byl poměrně stydlivý 21letý rytecký tovaryš Josef Zapf (1847-1902), který své dílko složil v nadšení nad kurzem o dějinách lidské práce, který absolvoval právě vtomtospolku. Jelikož se báseň Scheuovi velice líbila, ukázal ji svému bratru Josefu Franzi Georgu Scheuovi (1841-1904), hudebnímu skladateli a hornistovi orchestru Císařského dvorního divadla. Tomu se zalíbila také, a tak k ní nejen napsal hudbu, ale ji i secvičil s dělnickým sborem. »Stimmt an das Lied der hohen Braut, die schon dem Menschen angetraut, eh' er selbst Mensch ward noch…«

Veřejnou premiéru měla Píseň práce 29. srpna 1868 v Zobelově pivnicina slavnostním shromáždění Gumpendorfského dělnického spolku k uctění památky německého socialistického politika Ferdinanda Lassalla. Zpíval ji 90členný sbor a přes 3000 posluchačů bylo tak nadšeno, že spontánně povstali a vyslechli píseň až do konce vestoje. Ovace nebraly konce. Počet konfidentů c. k. tajné policie ani jinak velmi dobře informované prameny neuvádějí.

Ať jich bylo ostatně, kolik chtělo, emancipaci dělnictva to stejně nezabránilo, i když to ještě nebyla cesta lehká. Již 11. října podnikl v Zobelově pivnici Hippolyt Tauschinsky první pokus o založení sociálně demokratická strany. Tehdy ještě policie akci zakázala a každý další potenciální pokus byl předem označen jako »protistátní«. Už 13. prosince 1869 se ale sám Gumpendorfský spolek podílel na organizaci demonstrace za spolčovací, odborová a politická práva dělníků (mj. šlo o právo volební a o 11hodinovou pracovní dobu; veškerá podobnost se situací některých méně kvalifikovaných tuzemských zaměstnanců je čistě náhodná). Demonstrace, která vyvrcholila předáním rezoluce tehdejšímu ministerskému předsedovi Eduardu Taaffemu, se účastnilo přes 20 000 dělníků.

Vrchnost to dosti rozčílilo. Následovalo rozsáhlé zatýkání a počátkem léta příštího roku bylo 14 dělnických předáků (mj. Andreas Scheu) v tzv. velezrádném procesu odsouzeno k dlouholetým trestům žaláře. Protesty a nepokoje se ovšem spíše stupňovaly, a tak byli již v roce 1871 raději propuštěni na amnestii. Sám Gumpendorfský spolek byl rozpuštěn a pokusy o jeho obnovení byly po nějaký čas blokovány. Nakonec se obnovení zdařilo, ale podobnou hru bylo nutné s c. k. úřady sehrát ještě několikrát, včetně preventivního samorozpuštění, kterým se předcházelo konfiskaci majetku v případě zákazu úředního.

Založení politické strany se podařilo v roce 1874 v Neudörflu, ta se ale zmítala v bojích radikálního a umírněnějšího křídla, a tak věrohodnou politickou reprezentaci získalo rakouské dělnictvo až na slučovacím sjezdu v Heinfeldu 31. 12. 1888 až 1. 1. 1889,kde byla založena jednotná SDAP (Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs) pod vedením pražského rodáka a vídeňského lékaře chudých Viktora Adlera. Dělnictvo zemí českých zde reprezentoval již zmíněný Hybeš, který podobného úspěchu u nás dosáhl již o rok dříve na sjednocovacím sjezdu Českoslovanské sociální demokracie vBrně v Lužáneckém restauračním pavilonu 25. až 26. února 1887 (což donedávna připomínala pamětní deska…).

Hostince, o kterých byla v textu řeč, dnes už v 15. vídeňském obvodu nenajdete. Schwenderovo Koloseumbylo strženo roku 1898 a jeho bývalou slávu připomíná jen malá pamětní tabulka. Zobelova pivnicei se zahradní restaurací byla uzavřena a budovy sanovány už kolem roku 1882; poslední stavba z té doby zmizela definitivně z povrchu země v roce 1957. Na místě, kde poprvé zazněla Píseň práce, se dnes nachází radnice 15. vídeňského obvodu a obvodní muzeum (s částí expozice věnované i počátkům dělnického hnutí a Písni práce), náměstí Friedrichsplatz a základní škola. Založení Gumpendorfského dělnického spolku připomíná také pamětní tabule.

První český překlad

Pohnuté jsou i osudy prvního českého překladu Písně práce, který pořídil básník, levicový novinář a dělnický aktivista František Josef Hlaváček (1853-1937). Když si v roce 1882 v Pankrácké věznici kroutil tříměsíční trest za »podvratnou činnost«, zaslechl Das Lied der hohen Braut zpívat spolu s ním uvězněné německé soudruhy, a jelikož se mu velice líbila, hned ji přebásnil do češtiny: »Ó, zazni písni vznešená, o práci, která vrozena, přírodou lidstvu jest…«

Překlad ukryl do myší díry vykousané v podlaze cely, vězeňská služba ale, žel, skrýš znala a překlad zabavila. Po propuštění z vězení Hlaváček sepsal překlad znovu a poslal jej na konspirační adresu do Vídně svému spolubojovníkovi Josefu Boleslavu Peckovi (1849-1897), který tam právě pobýval po skončení 14měsíčního vězení a vypovězení z Prahy. I tento dopis byl ale tajnou policií vyčenichán a zabaven.

V letech 1885-1886 emigrovali pod tlakem neustálých policejních perzekucí nejdříve Pecka a pak i Hlaváček do USA, do Chicaga. Právě v Chicagu česká verze Písně práce mohla poprvé veřejně vyjít v Peckově Zpěvníku českých písní dělnických. Tentokrát už komunikace zafungovala dobře i přes velkou louži a jeden z výtisků zpěvníku se dostal nakonec do rukou Hybešovi,který se tehdy právě stěhoval z Prostějova do Brna, aby tam nastoupil do redakce Rovnosti. Ten ji konečně 18. dubna 1889 nechal vydat v prostějovském Hlasu lidu, nutné byly ovšem drobné úpravy, aby bez problémů prošla cenzurou.

Zpívaná kulturní historie

Světovou premiéru měla česká verze Písně práce na památných prvomájových oslavách roku 1890. Dodnes je oficiální hymnou Rakouské sociální demokracie (SPÖ), zpívá se každoročně na prvomájových oslavách, i na stranických sjezdech, a po obou jejích autorech jsou ve Vídni pojmenovány ulice. Rakouský sociálnědemokratický teoretik Karl Kautsky ji označil za zpívanou kulturní historii. Svým spíše lyrickým a filozofickým laděním ostatně možná mírumilovnému Rakušanovi vyhovuje mnohem více než bojovnější Internacionála.

V Čechách a na Slovensku je její osud smutnější. Obnovené sociální demokracie se ke svým kořenům ani v jedné zemi příliš neznají a v Prostějově měli radní na stole už několikátou petici za přejmenování Hlaváčkova náměstí na náměstí Václava Havla. Prý už stejně skoro nikdo neví, kdo to byl…

Vraťme se ještě jednou k Hybešovi,jehož osudy se vinou jako červená nit počátky rakouského i českého dělnického hnutí. Zklamán pletichařením a politikařením v ČSR, jakožto i rostoucím oportunismem ve vlastní straně, připojil se v roce 1920 k levicovému křídlu v sociální demokracii, jehož aktivity později vyústily v založení KSČ. Při jedné z vypjatějších schůzí Senátu jej postihla mrtvice a nedlouho poté 9. července 1921 skonal. Památku »maršála chudých« můžeme uctít na Ústředním hřbitově v Brně.

Tanec nad sopkou?

Otevíráme oči a jsme opět na Mariahilfer Strasse. Avšak roku 2015. V nedalekém luxusním obchodě mladý úspěšný muž v obleku od Armaniho rozevírá před svou přítelkyní vějíř kreditních karet, zrovna jako páv ocas před harémem svých samic. V podchodu vás žebrák poprosí o pětku a v novinách se dočtete, že sociálnědemokratičtí bossové úspěšně uzavřeli další politický obchod. Vídeň je poklidná, polojasno…

Ludvík DIVIŠ

FOTO - autor (2)











































František Josef Hlaváček (1853 - 1957)


Průkopník anarchismu František Josef Hlaváček se narodil 7. června
1853 v Řenčově, dnes Řevničově u Rakovníka. František se zbytečně
těšil, že bude studovat na gymnáziu; místo toho se stal ve čtrnácti letech havířem. Mnoho nechybělo a z Františka Josefa Hlaváčka, se mohl stát uhlobaron. V době objevů uhelných nalezišť na Rakovnicku jeho otec odešel od verpánku a pustil se do podnikání. Než mu ale důl u Kroučové mohl přinést užitek, utrpěl úraz a přišel na mizinu.

https://ahistorie.451.cz/wp-content/uploads/sites/17/2018/03/16406804_1831813573747139_9163799210859310578_n.jpgFrantišek Josef Hlaváček (1853 - 1957)

Po návratu z vojny, v roce 1876, krátce pracoval na dole Nelson v Oseku, ale pak si našel práci v Bohosudově. Své literární nadání posiloval četbou a brzy přispíval do "Budoucnosti", "Dělnických listů" i dalších časopisů. Byl také jedním z prvních dělnických básníků. Od roku 1878 patřil k předním činovníkům Odborného hornického spolku v Bohosudově, v jehož rámci byla organizována i činnost místní sekce Československé sociálně demokratické strany dělnické. Když v lednu 1882 zanikla "Budoucnost", na konferenci v Teplicích se rozhodlo, že ji nahradí Hlas lidu, o jehož vydávání se postarají Severočeši v čele s Františkem Hlaváčkem. První a jediné číslo mu vytiskl 27. 4. 1882 J. R. Vilímek v Praze. Časopis, vydaný na počátku první všeobecné hornické stávky, byl však zabaven, Hlaváček zatčen a vypovězen z teplického okresu.

Za stávku byl vězněn v pražské Novoměstské věznici, kde složil nejen
nekonečně dlouhou píseň o stávce v severních Čechách, ale i český text Písně práce. "Český překlad této původně německé písně vznikl již
několik let před jeho uveřejněním v prostějovských dělnických novinách.
Cesta ke čtenáři v českých zemích byla dlouhá a složitá, vedla
z vězeňské cely na Pankráci přes Chicago až do Prostějova. Hlaváček,
tehdy dvaatřicetiletý, byl zatčen roku 1882 v rodném Řenčově a pro
podvratnou činnost odsouzen na tři měsíce vězení. V cele s ním seděli
i němečtí dělničtí předáci. Ti si krátili čas mimo jiné zpěvem písně Stimmt an das Lied der hohen Braut.

O vzniku překladu podal osobní svědectví přímo jeho autor: "Mně se líbila a tu jsem ještě ve vyšetřovací vazbě napsal k textu německému přibližně český text Písně práce. Napsanou Píseň práce jsem těsně svinul a uvázal na nit, strčil ji do myší díry prokousané v podlaze pod železnou postelí. Nohu postele jsem poté postavil na myší díru, aby ji při prohlídce nenašli," vzpomínal po letech v Chicagu František Hlaváček.

Vězeňská služba ale skrýše znala a píseň zabavila. Po návratu z vězení ji tedy napsal znovu a poslal k uveřejnění dalšímu známému socialistovi a posléze anarchistovi Josefu Boleslavovi Peckovi do Vídně. Ačkoli pošta šla na konspirační adresu, i tento dopis rakouské úřady zabavily.

Společně s Peckou se po návratu z vězení snažil Hlaváček založit dělnický časopis v Bratislavě či Budapešti. Po propuštění vydával s jeho souputníkem a posléze také anarchistou Františkem Chourou časopisy "Bojovník" a "Spravedlnost" a s Josefem Boleslavem Peckou-Strahovským "Duch času", "Práci" i "Matici dělnickou". Perzekuce v 80. letech byla však neúnosná a brzy po Peckově odchodu do Ameriky jej dne 23. ledna 1886 následoval i Hlaváček, který se oženil s jeho adoptivní dcerou. Také v USA redigoval řadu časopisů: "Proletář", "Dělnické listy", "Diblík", "Hlas lidu", "Spravedlnost" i "Pochodeň". Kromě překladu knihy Francouzská revoluce vydal dvě sbírky básní Pochodeň i veršovanou Pohádku o stvoření světa.

V USA spolupracoval také s dalšími anarchisty, bývalými kolegy z radikální části sociální demokracie, kteří se stejně jako on stali anarchisty, známými postavami dělnického hnutí Františkem Chourou, J. B. Peckou či Norbertem Zoulou. Zapojil se do okruhu anarchistů vydávajících v Chicagu anarchistický list "Budoucnost". V redakci se sešel s dalšími stejně smýšlejícími: Josefem Pondělíčkem, Václavem Turkem, Josefem Pavlíčkem, Janem Hlávkou či Janem Vodákem. První číslo časopisu vyšlo 16. června 1883 s podtitulem Sociální časopis hájící zájmy pracujícího lidu, od roku 1884 se hlásil otevřeně k
anarchismu podtitulem Orgán anarchistů jazyka českého. Vycházel jako
týdeník. Pod jmény jako "Jitřenka Svobody", "Duch volnosti", "Sokol Americký", "Čechoslovan" byl list též zasílán do Evropy především mezi české dělníky do Čech a do Vídně.

Zveřejňovali také překlady světových anarchistů Johanna Mosta, Elise
Recluse či Petra Kropotkina, a tak se s anarchismem mohli seznamovat
širší masy českého dělnictva. V roce 1886 z finančních důvodů časopis
zanikl, poslední číslo vyšlo 15. 4. 1886. "Budoucnosti" vyšlo tedy celkem 121 čísel.

V USA se také dočkala Píseň práce prvního otištění. Pecka ji uveřejnil
v roce 1887 ve zpěvníku dělnických písní. Jeden z výtisků se dostal do
rukou Josefa Hybeše, který v té době končil jako redaktor
prostějovského "Hlasu lidu". Přestěhoval se do Brna, kde nastoupil v redakci časopisu Rovnosti. S Prostějovem a "Hlasem lidu" však kontakt
neztratil a 18. dubna 1889 právě zde vydal Hlaváčkův text. Změnil pouze několik slov, aby prošel cenzurou. V této podobě se pak stala píseň hymnou českých dělníků.

Hlaváček byl bojovníkem za práva dělníků v dobách, kdy se diskutovalo o zkrácení pracovní doby na jedenáct hodin denně, získání všeobecného volebního práva nebo o možnost chodit do českých škol. Byl jedním z těch, kteří nehledali prospěch, nýbrž byli za své vize vězněni a pronásledováni. Ve Spojených státech prošel Hlaváček vývojem od anarchismu až k umírněnému socialismu a vstoupil opětovně do řad sociální demokracie.

František Hlaváček zemřel 11. února 1937 v Ciceru u Chicaga. Ve Slaném a Prostějově je po něm pojmenováno náměstí, na němž má sochu.



Přednáška strejdy Gůgla uspokojila můj chtíč po vědění a tak jdu pokračovat v úklidu.

Práci čest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama