Duben 2019

Mají matky právo na kariéru?

16. dubna 2019 v 19:56 | Anna Nosková |  Zaměstnání

Mají matky právo na kariéru? Skloubit práci a péči o rodinu stále není lehké

Pracující matky toho mívají naloženo opravdu hodně. Ne, že by ty nepracující neměly. Ale připočtěte péči o děti, k tomu pomoc stárnoucím rodičům. A nezapomeňte, že kromě vydělávání peněz se automaticky očekává, že budou tyto ženy ve všem úspěšné.


Anna Nosková

"Nejde to. Alespoň ne ve stejný okamžik," prozradila upřímně americká bývalá první dáma Michelle Obamová během turné se svou autobiografií Becoming, kterou nedávno vydala.

Osobně nesnáším, když se úspěšných žen někdo ptá, jak zvládají skloubit péči o rodinu s kariérou. Jen málokterý muž na stejné pozici dostává stejné otázky, přitom rodiči jsou přece žena i muž rovným dílem.


Nevýhoda pracujících matek v Čechách

Dítě potřebuje matku i otce. Ale v naší zemi jsou to právě matky, které za své rozhodnutí mít rodinu, doplácejí ve své kariéře.


Podle výzkumu Byznys pro společnost, má rodičovství a narození dítěte v České republice negativní vliv na pracovní uplatnění a kariéru 35 % matek. Jak je to u otců? Podstatně lepší. 86 % tatínků, kteří se výzkumu zúčastnili, žádný negativní dopad na svoji profesi nepocítilo. Dokonce naopak zaznamenali pozitivní efekt (např. v podobě růstu platu nebo nových benefitů). Způsoby, jak skloubit práci a rodinu, hledá po narození dítěte 58 % rodičů, před narozením dítěte pouze 7 % z nich. Pouze 46 % matek uvádí, že se jim to podařilo. Proč tak málo? Přestože mnozí zaměstnavatelé rodičům vycházejí vstříc, chybí systémová podpora státu.


Má matka právo na kariéru?

Čtyři z deseti rodičů se domnívají, že muži i ženy mají stejné právo na kariéru (sladění pracovního a soukromého života). Každý třetí rodič je přesvědčen, že dítě je "společný projekt" a v péči o ně by se partneři měli střídat. Přesto má v reálném životě rodičovství negativní vliv na uplatnění na trhu práce zejména na ženy. Tady jsou důvody:

· Přetrvávající rozdíly v platech mezi muži a ženami. Na mateřskou jdou raději ženy, které mají nižší plat, což potvrzuje 45 % respondentek.

· Tlak tradičního vnímání rozdělení rolí mezi muži a ženami a s tím spojené genderové stereotypy - to jako důvod, proč na rodičovskou dovolenou jde jenom žena, potvrdilo 29 % dotázaných.

Jak může pomoct zaměstnavatel?

Především tak, že umožní ženě pracovat z domova. A dále nabídkou částečného či zkráceného úvazku. Mezi další benefity patří také volno navíc kvůli péči o děti nebo zřízení firemní školky či jeslí.

Pracovat je nutnost

Když se vrátíme k tomu, co prohlásila Michelle Obamová, dá se říct, že má pravdu. Nemůžeme být jako rodiče 100% oddaní kariéře, když toužíme trávit nějaký čas s dětmi. Navíc společenské hodnoty se mění, řada z nás nechce dřít od nevidím do nevidím a nechat si svůj život utéct mezi prsty. Pracující matka ale není vymoženost, rozmazlenost, touha exhibovat svým úspěchem. Je to nutnost, jak přežít. Obzvlášť v zemi, kde je z celé Evropské unie největší počet matek samoživitelek.

Syndrom vyhoření

16. dubna 2019 v 19:46 | Lucie Kocurová |  Zaměstnání

Syndrom vyhoření - strašák, který obchází sborovnami. Až 80 % učitelů má nakročeno k vyhoření, tvrdí psychologové


Do práce nastupují s velkým nadšením. Pracují s nasazením, přesčasy jim nevadí, o víkendech i po večerech vyhledávají novinky z oboru. Po nějaké době je ale doběhne chronický stres. Dostavují se pochyby o smyslu práce, obrovská únava, a spolu s ní přichází odpor, zapomětlivost, sklíčenost a nesoustředěnost. Se syndromem vyhoření se nejčastěji setkávají ti, kteří pracují s lidmi, tedy třeba lékaři, sociální pracovníci, právníci - nebo také učitelé.
"Oči bez jiskry, za celý den se neusměje, často si stěžuje na únavu, nic ho nenadchne a nebaví. Je ke všemu velmi negativní, pesimistický, na všechno nadává." Tak popisuje Jaroslav Jirásko, ředitel ZŠ K.V. Raise v Lázních Bělohrad, typický obraz vyhořelého učitele. Jakkoliv se s takovými lidmi těžko spolupracuje, protože kolem sebe šíří výhradně negativní energii a atmosféru, Jaroslav Jirásko s nimi soucítí. "Jsem přesvědčen o tom, že učitelé jsou syndromem vyhoření opravdu velmi reálně ohroženi. Jejich povolání vyžaduje každodenní neustálý trénink osobnostních vlastností včetně nadhledu, empatie, asertivity a vnitřního klidu. Je náročné celoživotně se učit, rozumět i po padesátce mladým lidem, mít je všechny stejně rád, stále se na všechny usmívat atd. Jak to mají ustát, když nemají žádnou systematickou podporu?"
60 % učitelů pociťuje silný stres, 20 % by potřebovalo terapii
"V pomáhajících profesích obecně je riziko rozvoje vyhoření značné, a učitelství má všechny přitěžující faktory - neustálý kontakt s lidmi, vysokou hlučnost, krátké přestávky, a k tomu navíc i nízké finanční ohodnocení a malou společenskou prestiž," vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty UK v Praze. Všichni učitelé jsou vystaveni chronickému stresu, ale jen někteří s ním umějí zacházet. Skupina psychologů se rozhodla zjistit, jak na tom čeští učitelé s vyhořením jsou, a jaké strategie používají, aby se s ním vyrovnali. Do škol rozeslali dotazníky, a zpátky se jich vyplněných vrátilo více než 2.000. 85 % odevzdaly ženy, 15 % muži.
A co z dotazníků vyplynulo? Pouze pětina českých pedagogů má pocit, že se jim skvěle daří, a nepozorují na sobě žádné příznaky vyhoření. Stejných dvacet procent je naopak vyhořelých tak, že do práce chodí jen s největším sebezapřením a potřebovali by individuální odbornou pomoc. "Asi 60 % učitelů stres pociťuje, a to celkem silný. Právě tito lidé jsou velmi ohrožení rozvojem syndromu vyhoření. Je naprosto nezbytné, aby se tito učitelé naučili stres lépe zpracovávat a zdravým způsobem mu čelit."
Jak pracovat se stresem? Důležitá je možnost sdílení a profesionální podpora
Copingové strategie, neboli způsoby vyrovnávání se se stresem, rozdělují psychologové na pozitivní a negativní. Pozitivní strategie spočívá v reflexi, kdy se lidé zamýšlejí nad podstatou stresových situací a hledají způsob, jak je změnit. Negativní copingové strategie jsou v podstatě útěkem od reality. Někdo si dá pivo, jiný čokoládu, další se jde vybít do posilovny. Pokud ale nehledá příčinu stresu, nepomůže si dlouhodobě. "Někdo si jde zaběhat, aby si vyčistil hlavu, srovnal si myšlenky a načerpal energii na řešení situace, což je pozitivní copingová strategie. Když jdete s kamarádkou na kafe, abyste společně přišly na to, jak si poradit se zlobivým žákem, je to také pozitivní. Pokud ale jen společně nadáváte na tu dnešní mládež, pak jde o negativní copingovou strategii, která vaše pocity jenom zhoršuje," vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková.
Nesmírně důležitá je podpora a kvalita vztahů ve škole. "Lidé, kteří se cítí zapojení, kteří se mají o koho opřít, jsou vyhořelí mnohem méně často. Není to jen o kamarádství na pracovišti, ale také o profesionální pomoci a sdílení. Když má třeba nováček k sobě uvádějícího učitele, s nímž může probírat problémy, na které při práci narazí, je to velká pomoc," zdůrazňuje Irena Smetáčková.
Divadlo, sport, ale i mentor nebo tandemová výuka: dobrá praxe z českých škol
Lenka Procházková pracuje jako učitelka už deset let. Přiznává, že k vyhoření už měla párkrát nakročeno. "Naštěstí vždy, kdy jsem cítila, že ztrácím motivaci a energii pro svou práci, nastala nějaká velká změna - po třech letech ve škole jsem jela na půlroční stáž do Itálie, po návratu a dalších třech letech učení jsem nastoupila na mateřskou, na konci rodičovské jsem nastoupila do programu Učitel naživo," vysvětluje.
Lenka učí na Lauderových školách, což je židovská škola v centru Prahy. Dětí sem chodí méně, než je v podobně velkých školách běžné. Velký důraz tu kladou na vztahy a profesní rozvoj učitelů. "Ve sborovně je otevřená a přátelská atmosféra, sdílíme zkušenosti s konkrétními třídami i žáky a navzájem od sebe. Učitelé u nás jsou všech věků a různých národností, řada učí jen na částečný úvazek a jinak se věnuje něčemu jinému. Energii dobíjím spoluprací s kolegy a také tím, že se věnuji svému dalšímu vzdělávání," popisuje Lenka Procházková. "Vedení školy intenzivně podporuje naše vzájemné hospitace a reflexe, neformální povídání je na denním pořádku, s kolegou realizujeme tandemovou výuku…. ve škole cítím velkou podporu, máme také vysoký stupeň svobody, kromě běžné výuky realizujeme projekty, což mi pomáhá neupadnout do stereotypu."
I některé státní školy se snaží pečovat o svoje učitele. Na ZŠ Angel v Praze 4 pracují s problematikou syndromu vyhoření cíleně, říká zástupkyně ředitele Marie Horčičková: "U nás ve škole působí psycholog, který je k dispozici i učitelům. Máme také interního mentora, který pomáhá ve škole udržovat zdravé vztahy. Učitelé u nás mají nárok na kartu Multisport, aby po práci mohli sportovat. Vyrážíme pravidelně na teambuildingové akce, jejichž součástí je i wellness. Naši učitelé hodně oceňovali tzv. Divadlo utlačovaných, kdy pod vedením lektorky vytvářeli divadelní představení ze života učitele. Skvěle se odreagovali a leckteré zkušenosti si tak zpracovali."
Zacházení se stresem učme už na fakultě, říká psycholožka
"Od začátku jsme nechtěli, aby náš výzkum skončil někde v šuplíku. Snažíme se o to, aby se do vzdělávacích programů pedagogických fakult dostaly nácvikové semináře, na nichž by si studenti mohli natrénovat některé stresové situace," vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková. "Zjistili jsme, že absolutně nejhorší je, když učitel upadne do pocitu, že je ve škole jen sám za sebe a nikdo mu nepomůže. Upadá do rutinních postupů, nevěnuje se sebereflexi, nedokáže přijít na to, co by v krizových situacích mohl dělat jinak než dosud. Upadá do stereotypu a zacykluje se ve svých nefunkčních způsobech chování. Čím déle tento stav trvá, tím menší je pravděpodobnost, že se z něj učitel dokáže dostat bez pomoci."

Spoluzakladatel Alibaby podpořil 12hodinovou pracovní dobu

16. dubna 2019 v 19:44 | Novinky |  Zaměstnání

Spoluzakladatel Alibaby podpořil 12hodinovou pracovní dobu

Čínský miliardář a spoluzakladatel internetové obchodní společnosti Alibaba Jack Ma podpořil pracovní dobu, která by trvala 12 hodin a šest dní v týdnu. Systém přezdívaný 996, podle pracovní doby od devíti ráno do devíti večer a šest dní v týdnu, je v poslední době žhavým tématem v čínských médiích.

Zakladatel Alibaba Group Jack Ma
Zakladatel Alibaba Group Jack Ma
FOTO: Denis Balibouse, Reuters
Dnes 6:11 - Peking
Ma podle stanice BBC uvedl, že bez tohoto systému by čínská ekonomika velmi pravděpodobně ztratila vitalitu a impuls. Příležitost pracovat v systému 996 pak označil za "požehnání".
O částečné úvazky stojí až čtvrtina lidí
Jeho postoj podpořil také další technologický podnikatel Richard Liu, který stojí v čele internetového obchodu JD.com. Podle něj roky rychlého hospodářského růstu v Číně přispěly ke zvýšení počtu "lenochů".
Čínský nejbohatší kapitalista Jack Ma je komunista
Komentář přichází v době, kdy média spekulují, že JD.com se chystá propouštět.
Čína si v uplynulých více než 25 letech užívala ekonomický růst v průměru deset procent. V posledních letech však tempo zpomalilo na šest procent.
Kratší pracovní doba nemusí být iluzí
Firma Alibaba byla založena v roce 1999 a stala se jednou z největších internetových firem na světě. Tržní hodnota firmy je nyní zhruba 490 miliard USD (11,1 bilionu Kč). Ma patří mezi nejbohatší lidi světa, jeho majetek se odhaduje na zhruba 40 miliard USD. Loni oznámil, že v blízké budoucnosti odejde z vedení firmy.

Dvě tváře Japonska

16. dubna 2019 v 18:59 | internet |  Zaměstnání

Dvě tváře Japonska: Byznysmeni a bezdomovci

Život japonských businessmanů je často velmi stereotypní a nudný. Každý den stejný kolotoč: budíček okolo páté ranní, dlouhá cesta přecpanými vlaky do centra, úmorný den strávený sezením v budově ze skla a oceli a pozdě večer cesta zpátky domů. Pracovní den těchto manažerů rozhodně netrvá osm hodin a nahromaděný stres a únavu je po celém dni třeba setřást.

Opilí muži, spící na ulici v oblecích a s koženým kufříkem pod hlavou, prázdné pohledy upřené do prázdných skleniček saké v tradičních hospodách Izakaya, noc strávená u stolku v McDonald's - to je odvrácená strana života těchto zdánlivě úspěšných a bohatých. Život zde šněrují přísná pravidla firemní i společenské hierarchie a prosadit vlastní nápady je pro mladého člověka prakticky nemožné. Hodiny trávené v práci se odrážejí na osobních vztazích, nemít žádného kamaráda je docela běžné.

Všichni ostatní pánové v nažehlených bílých košilích a dokonale padnoucích oblecích jsou jen konkurencí na cestě. Cestě k více práce, více peněz, méně času. Ještě více práce, ještě více peněz, ještě méně času. Ne každý tento život vydrží, ne náhodou patří Japonsko k zemím s největším procentem sebevražd. A ty se zde více než jinde netýkají lidí na okraji společnosti, ale právě těch z horních pater. Japonské statistiky úmrtnosti také používají speciální pojem karóši, znamenající "smrt z přepracování".

Nezlobme se na ně

16. dubna 2019 v 15:25 | Večery pod lampou 28/1997 |  Podle zahraničních materiálů

Nezlobme se na ně!



Zatímco píšu tento článek, plánuji jídelníček, odpovídám na zvonění telefonu a tu a tam jdu zkontrolovat koláč v troubě. Dokážu to, protože jsem žena.

Schopnost žen pracovat současně na několika polích je úžasně vyvinutá. Muži většinou dokážou udržet v hlavě jen jednu věc. Sedí-li muž nad kupou účtů, nemůžeme se spolehnout, že si vzpomene na bábovku v troubě. A když vaří večeři, nedokáže současně pohlídat dítě. V práci to lepší není. Sepisuje-li pracovní zprávu, přepne telefon na svou sekretářku.

Nad touto neschopností skřípeme my, ženy často zuby. "Proč nemohl donést do koupelny špinavé prádlo, když se tam šel sprchovat"? bědujeme. Inu, protože se šel sprchovat. Prádlo tam donese až pak.

S tímto problémem nehneme. Mužský mozek je tak uzpůsobený. V podstatě se mozky mužů a žen od sebe liší jen málo. Rozdíl spočívá v jejich rozdílném používání. Centra určitých funkcí mají muži soustředěné v jednom místě mozku, z čehož vyplývá, že se na problém dovedou soustředit víc než ženy, u nichž jsou stejná centra umístěná na více místech mozku.

Muž myslí v etapách a jeho myšlenky se táhnou k cíli rovně jako podle pravítka. Ženiny myšlenky jsou krouživé jako radar, který snímá impulzy a dojmy v různých částech mozku. Žena ustavičně sbírá informace z obou mozkových polokoulí. Mužova myšlenková aktivita se většinou odehrává na jedné polokouli, zatímco ta druhá pospává.

Mezi oběma mozkovými polokoulemi je spojení, které se u žen dá přirovnat k mnohoproudové dálnici. Informace proudí bez problému z jedné polokoule na druhou. U mužů připomíná toto spojení spíše úzkou pěšinku, která dovolí jen minimální provoz.

Pohlavní hormon testosteron je ostruhou mužského mozku. Probouzí touhu po soutěživosti, stimuluje jeho cílevědomost a brání únavě. Právě tento hormon dává mužskému mozku převahu nad ženským, alespoň co se týče automatizovaných úkolů, rutiny a soustředění se na jednu jedinou věc.

Tyto schopnosti s největší pravděpodobností přežívají z dob, kdy naši předci žili v jeskyních. Pro muže - lovce - bylo životně důležité dokázat se soustředit na jednu věc. Schopnost žen dělat zároveň několik věcí byla a je důležitá k tomu, aby se dokázaly postarat o děti i domácnost.

Muži a ženy si často lezou na nervy svým rozdílným chováním, protože nechápou, jak jiný je ten druhý v temných zákoutích svého mozku. Ťukáme si na čelo nad neschopností muže odpovědět na naši otázku a současně zatlouct hřebík do stěny. Muži nás zase považují za dokonale zmatená stvoření, která poletují z místa na místo, krájí cibuli, poslouchají poučný pořad v rádiu a ještě zkouší děti z domácího úkolu.

To všechno najednou.

Potíž je v tom, že odlišnosti ve způsobu myšlení u druhého pohlaví neumíme respektovat. Měli bychom se je vzájemně naučit milovat, tak jako milujeme odlišnosti tělesné.

-jv-

Matka a dcera

15. dubna 2019 v 19:56 | časopis Tina |  Naše psychologická poradna

Matka a dcera: Někdy se vroucně milují, jindy se téměř nenávidí…



Vztahy mezi matkou a dcerou stojí mnohdy na hraně mezi důvěrou a nedůvěrou, pochopením a nepochopením či dokonce odmítáním. Tyto stavy se mohou prudce měnit.

Mezi paní Annou (41) a Laurou (19) Václavkovými panuje už několik týdnů nevyhlášená válka. Matka a dcera si najednou nemají co říci. Když je mlčení prolomeno, začnou mezi nimi lítat jiskry, vyčítají si navzájem nejnesmyslnější věci. Jsou chvíle, kdy si Anna Václavková přeje mít po svém boku manžela jako oporu při výchově dcery - jenomže je už několik let rozvedená. "Možná, že by to pak bylo s Laurou daleko jednodušší," říká s povzdechem.

Pokaždé, když mluví o své dceři Lauře, je znát, jak v ní narůstá zlost. "Laura by chtěla žít jako filmová hvězda. Myslí si, že má právo na život v přepychu a dostatku a přitom je neskutečně líná. Jakmile přijde domů, okamžitě se zavře ve svém pokoji, pustí si naplno rádio a lelkuje. \není s ní už vůbec žádné pořízení. Poflakuje se po diskotékách, nedává na domácnost ani korunu. Začala před rokem vydělávat, ale utrácí jen za hadříky a za zábavu. Budu jen ráda, když co nejdřív odejde z domova." Anna Václavková by sice své dceři přála, aby žila co nejlépe, ale má jí za zlé, že to dělá výhradně na její účet. Laura má ale po ruce zásobu výčitek: "Matka mi nepřestává tvrdit, že jsem byla toužebně očekávané dítě, ale já tomu nevěřím. Co si pamatuju, tak mi moc nerozuměla, jen mě proháněla a komandovala. Myslím, že teď žárlí, protože jsem mladší a hezčí. Prostě spolu nemluvíme stejnou řečí."

Úplně jiné vztahy panují mezi Květou (49) a Klaudií (25) Sukovými. Když spolu chodí po nákupech, nikdo by si asi nepomyslel, že jde o matku a dceru a ne o dvě důvěrné přítelkyně. Povídají si, smějí se, tráví společně volný čas. Dá-li někdo Klaudii otázku, jaký je její vztah k matce, odpoví spontánně: "Rozumíme si bezvadně, můžeme hovořit naprosto o všem. Už si ani nepamatuju, kdy jsme se naposled pohádaly." Ale nebylo to tak odjakživa, i Klaudie si musela svou svobodu a nezávislost prosadit. Její matka, sršící vitalitou a energií, je vysloveně dominantní osobnost. Sama přiznává: "Moje dcera je mi natolik podobná, že mezi námi dost často docházelo ke srážkám. Ani my se nedokážeme úplně zbavit pocitu rivality a konkurence. Musela jsem si - ač nerada - od určité doby zvyknout na to, že Klaudie je nezávislá osobnost a má právo na vlastní život".

Paní Květa podpořila svou dceru i tehdy, když si umanula, že bude zvěrolékařkou, a otec s tím krajně nesouhlasil. Když pak najednou chtěla Klaudie uprostřed studia hodit učení za hlavu, zůstala matka nesmlouvavá a donutila ji, aby školu dokončila.

Snad žádný jiný vztah není tak komplikovaný a plný napětí, jako mezi matkou a dcerou. Předivo protichůdných pocitů a potřeb bývá velmi spletité. Často jde o balancování na úzké hranici mezi důvěrou, porozuměním a naprostým odmítáním, náklonností a nenávistí. Zvlášť vyhraněný stav panuje tam, kde v jednom domě žije dorůstající nebo už dospělá dcera. Nemohou si jít s matkou dost dobře z cesty, a proto jsou střety a rozepře na denním pořádku. Dospělé děti na jedné straně oceňují pohodu, bezpečí a pohodlí rodičovského domova, na druhé straně však chtějí samostatnost a nezávislost. Matky zase příliš často promítají na dcery své někdejší plány a tužby, a rády by je formovaly k obrazu svému. Přitom si nepřipouštějí, že opakují to, o co se snažily proti jejich vůli i jejich vlastní matky. Přesto ale může být přátelství mezi matkou a dcerou pro obě příjemné a inspirující. Zkušená psycholožka proto radí: "Větší vzájemná tolerance matky a dcery je opravdu věcí cviku. Matka by měla být spolehlivou důvěrnicí, a ze svého náskoku v životních zkušenostech by nikdy neměla odvozovat právo své dceři poručníkovat. Dcera by zase měla respektovat matku takovou jaká je, a v jejích starostech a výtkách hned nevidět jen komandování a omezování své svobody."

Nakonec se i u Václavků vyjasnilo. Laura se skutečně odstěhovala z domu, ale zakrátko, jen co si vyzkoušela své síly, radikálně změnila vztah k matce. Pochopila, co jí vlastně matka vytýkala. Naučila se chodit s všedními problémy za ní a nikdy se nedočkala odmítnutí. Dnes spolu vycházejí s porozuměním. Laura přijímá její rady s vědomím, že matka jí chce ušetřit nejednu trpkou zkušenost. Sice ne vždy se jimi opravdu řídí a občas si natluče nos. I s tím se ale obvykle matce svěří, protože už nemá strach z její hysterické reakce jako dřív. Paní Anna je dnes klidnější a dává dceři najevo svou důvěru: "Laura ví, co je zodpovědnost, a učení prostřednictvím chyb a omylů jí jde nejlépe, o tom jsem se přesvědčila."

Matky a dcery to spolu nemají lehké


· Dorůstající dcery obvykle zkoušejí, kam až mohou "zajít". Nejlépe je stanovit několik základních pravidel (včetně pomoci v domácnosti a přiměřeného finančního příspěvku), platných do té doby, co bude s vámi doma.

· Nesnažte se předávat dceři své zkušenosti hlava nehlava. Nejvíce ji stejně ovlivňujete svým každodenním chováním. Dejte jí důvěru a prostor (i když umíráte strachy), aby se sama učila vést svůj vlastní život. Posměch a podceňování jsou to nejhorší!

· Málokdo nám dá tak láskyplně míněné rady jako matka, i když to dcery mnohdy nevidí. Měly by k nim být chápavé a tolerantní tak, jak si to samy přejí.

Sedm nových divů světa

3. dubna 2019 v 21:48 | Simona Michálková |  Životní styl

Poznejte sedm nových divů světa!


Autor článku: Simona Michálková
Publikováno: 16.02.2018


7 nových divů světa
7 nových divů světa

V symbolický den 7. 7. 2007 bylo na základě hlasování lidí z celé planety vybráno nových sedm divů světa. Anketu inicioval švýcarsko-kanadský dobrodruh Bernard Weber, avšak kritici a experti z UNESCO se od této aktivity distancovali. Seznam nicméně zahrnuje sedm pozoruhodných památek, které v nás vždy budou vzbuzovat údiv a úctu. Pojďme si je společně prohlédnout.

1. Chichén Itzá (Yucatán, Mexiko)

Chichén Itzá je zřícenina mayského města na mexickém poloostrově Yucatán. V roce 1988 byla zařazena na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Archeologickému nalezišti dominuje pyramida (El Castillo), která sloužila jako chrám hlavního mayského boha Kukulkána, boha slunce a nebes, jehož znakem byl had. Světlo vytváří o jarní a podzimní rovnodennosti při západu slunce zvláštní efekt, díky němuž sochy hadů po stranách schodiště působí, jako by se plazily po boku Kukulkánovy pyramidy. K dalším známým stavbám ve městě patří Observatoř, odkud Mayové pozorovali hvězdy, Chrám válečníků tvořený menší pyramidou s mnoha sloupy a Velké hřiště na hru Tlachtli, během níž se hráči snažili dostat míč přes obruč. Zdroj vody pro město představovaly dvě přírodně vytvořené studny, tzv. cenote.

Chichén Itzá (Yucatán, Mexiko)
Chichén Itzá (Yucatán, Mexiko)

2. Koloseum (Řím, Itálie)

Koloseum (70-82 n. l.) je oválný amfiteátr v centru Říma, největší, jaký byl kdy v římské říši postaven. Je to nejen jedno z velkých děl římské architektury, ale i jedna z nejznámějších pamětihodností Itálie, hojně navštěvovaná turisty a zobrazovaná na většině pohlednic. Je znázorněno i na italské verzi pěticentové mince. Odhaduje se, že mohlo pojmout až 80 000 diváků, nicméně průměrné publikum tvořilo přibližně 65 000 lidí. Koloseum bylo používáno pro gladiátorské soutěže, stylizované námořní bitvy, zápasy s divou zvěří, popravy, rekonstrukce slavných bitev i dramata založená na klasické mytologii. Později začala být budova využívána pro účely bydlení, jako pevnost, kamenolom či křesťanská svatyně. Ačkoli bylo částečně zničeno zemětřeseními a zloději kamenů, je Koloseum stále ikonickým symbolem imperiálního Říma.

Koloseum (Řím, Itálie)
Koloseum (Řím, Itálie)

3. Machu Picchu (Cuzco, Peru)

Machu Picchu jsou ruiny předkolumbovského inckého města v peruánských Andách. Stojí 2430 m nad mořem, uprostřed tropického horského lesa, v mimořádně krásném prostředí. Obří stěny, terasy a rampy vypadají, jako by přirozeně vystupovaly ze skalního srázu. Většina archeologů se domnívá, že město bylo postaveno jako panství pro vládce incké říše Pachacutiho (1438-1472). Od svého objevení platí za důležitou turistickou atrakci Peru i celé Jižní Ameriky. Bylo prohlášeno za významnou historickou památku Peru a v roce 1983 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. K nejznámějším památkám Machu Picchu patří rituální kámen Intihuatana (opěrný sloup Slunce), Chrám Slunce a Místnost tří oken.

Machu Picchu (Cuzco, Peru)
Machu Picchu (Cuzco, Peru)

4. Petra (Jordánsko)

Petra je historické a archeologické město v jižním Jordánsku, proslulé svou architekturou a vodovodním systémem. Jeho dalším názvem je "Rose City" kvůli barvě kamene, z nějž bylo vyřezáno. Bylo založeno pravděpodobně již roku 312 př. n. l. coby hlavní město arabských Nabataeánů, nomádů známých účinnými metodami sběru vody v pustých pouštích a také talentem v řezbářských konstrukcích do pevných skal. Město zůstalo západnímu světu skryté až do roku 1812, kdy ho objevil švýcarský průzkumník Johann Ludwig Burckhardt. Dnes je symbolem Jordánska a jednou z jeho nejnavštěvovanějších turistických atrakcí. Od roku 1985 je též součástí seznamu světového dědictví. Bylo také často využíváno jako filmová kulisa, můžeme ho vidět např. ve filmech Indiana Jones a poslední křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.

Petra (Jordánsko)
Petra (Jordánsko)

5. Socha Krista Spasitele (Rio de Janeiro, Brazílie)

Socha Krista Spasitele stojí na kopci Corcovado (710 m nad mořem) nad brazilským městem Rio de Janeiro, v národním parku Tijuca. Od roku 2012 je spolu s dalšími přírodními památkami Ria zapsána na seznamu světového kulturního dědictví. Tento unikátní symbol křesťanství je jednou z nejznámějších turistických atrakcí na světě. Socha je vysoká 30 metrů (bez osmimetrového podstavce, na němž se nachází vyhlídková terasa) a byla postavena v letech 1922-1931. Je dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského a vznikla na základě projektu brazilského inženýra Heitora da Silvy Costy, jenž pro její vnější vrstvy zvolil mastek. Jinak je socha vyrobena ze železobetonu. Na vrchol kopce vede dráha, z jejíž konečné zastávky vás ještě čeká cesta s 220 schody k úpatí sochy. Dostat se k ní lze ale i prostřednictvím eskalátorů a výtahů.

Socha Krista Spasitele (Rio de Janeiro)
Socha Krista Spasitele (Rio de Janeiro)

6. Tádž Mahal (Ágra, Indie)

Tádž Mahal je mauzoleum ze slonovinově bílého mramoru na jižním břehu řeky Jamuna v indickém městě Ágra. Roku 1632 ho dal vystavět indický mogul Šáhdžahán na památku své milované manželky Mumtáz Mahal. Hrobka je středem komplexu o rozloze 42 akrů, jenž zahrnuje také mešitu a je umístěn v zahradách ohraničených na třech stranách stěnou. Výstavba mauzolea byla v podstatě dokončena roku 1643, ale práce pokračovaly v dalších fázích projektu ještě deset let. Projekt stavby zaměstnával asi 20 000 řemeslníků pod vedením rady architektů. Tádž Mahal byl v roce 1983 označen za místo světového dědictví UNESCO a za "klenot muslimského umění v Indii a jedno z celosvětově obdivovaných děl světového dědictví". Je symbolem bohaté historie Indie, jejž každoročně navštíví až osm milionů návštěvníků.

Tádž Mahal (Ágra, Indie)
Tádž Mahal (Ágra, Indie)

7. Velká čínská zeď (Čína)

Velká čínská zeď je starý systém opevnění z kamene, cihel, dřeva a dalších materiálů táhnoucí se napříč severní částí země. Jejím účelem bylo chránit čínské státy před nájezdy mongolských kočovných skupin. Několik stěn bylo postaveno už v 7. století př. n. l. Tyto stěny, později spojované, zvětšené a zesílené, jsou společně označovány coby Velká zeď. Byla postupně přestavována a vylepšována. Většina stávající zdi pochází z období dynastie Ming. Obranné charakteristiky Velké zdi byly posíleny budováním strážných věží a vojenskými kasárnami. V některých úsecích zeď vytváří odbočky a jinde je naopak přerušována. Celková délka dnes činí 8851 km. Velká čínská zeď je vnímána jako jeden ze symbolů země a od roku 1987 je i ona zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Zrestaurovány a turisticky zpřístupněné jsou však jen některé menší úseky.

Velká čínská zeď (Čína)

Už to někam zmizelo

2. dubna 2019 v 20:57 | MF Dnes |  Životní styl

Radegast urazil veterány

1. května 2002 0:01
Pivo nehasí jen žízeň, může zažehnout i konflikt ve vládě, a dokonce vyvolat prudké protesty lecčemus uvyklých válečných veteránů. Obé se podařilo nošovickému Radegastu televizní reklamou natočenou v panteonu Národního památníku v Praze na Vítkově u hrobu Neznámého vojína.

Muž v černém taláru připomíná na promoci absolventům vysoké školy, že budoucnost je plná nepřeberných možností. A právě nyní je pro mladé vysokoškoláky nejvyšší čas zamyslet se nad tím, kam v životě směřují. Směr klipu je jasný: užít si života s pivem Radegast. Reklama je v televizi pravidelně k vidění již několik měsíců. Záběry z panteonu národního památníku střídají pohledy na pivní štamgasty.

Vadí vám, že se v panteonu Národního památníku v Praze na Vítkově točila reklama? - HLASUJTE V ANKETĚ
"Byl jsem velmi hrubě rozezlen, když mne na tu nechutnost upozornili váleční veteráni," říká ministr obrany Jaroslav Tvrdík, jenž měl ve vládě kvůli reklamnímu spotu vypjatou diskusi s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Ten dal Tvrdíkovi za pravdu a ujistil ho, že se postará, aby se podobná zneužití pietních míst spojená s historií státu již neopakovala.

"Francouzi považují hrob Neznámého vojína za nejsvětější místo a my ho propachtujeme k reklamě na pivo. Vulgárnější urážka lidí, kteří položili životy pro naši svobodu, už snad ani neexistuje," míní mluvčí veteránů František Janda.
U hrobu Neznámého vojína se konají slavnostní vojenské přísahy a hold mu vzdávají i významné zahraniční návštěvy. Na tomtéž místě se však v minulosti odehrály hudební show či reklamy na nové automobily, při nichž alkohol tekl proudem.
A co na to ministr kultury Dostál? "Prostřednictvím ministra obrany jsem se veteránům omluvil. Reklama je naštvala právem." Dostál přiznává, že v národním památníku se pořádaly diskotéky či snobské party. "Proto jsem vedení Národního muzea, které památník spravuje, nařídil, aby pečlivě zvažovalo, komu a proč vydává povolení k natáčení. V tomto případě to bývalý ředitel muzea ignoroval," dodává ministr Dostál. Plošně filmování v památníku zakazovat nechce - z honorářů se totiž hradí opravy této památky.
Michal Kačena, jenž v Radegastu odpovídá za komunikaci, nešťastné reklamy lituje. "Bylo by lepší, kdyby se to nestalo, ale nemysleli jsme tím nic špatného. Navíc jsme ani netušili, že památník na Vítkově je stále pietním místem." Reklama Radegastu svědčí podle historika Zdeňka Vališe o pokleslé morálce, která v Česku panuje: "Je to hnus." "Tu reklamu jsme i kvůli protestům stáhli," oznámil mluvčí Radegastu Kačena.
Autoři: MF DNES , Jan Gazdík

Schaffnerova vila v Ústí nad Labem

2. dubna 2019 v 20:32 | Nevím |  Životní styl

Krásná vila musela ustoupit obřímu kulturnímu domu


11.4.2011

Ústí nad Labem /DEMOLICE ÚSTÍ/ - První velkou demolici zažilo Ústí nad Labem v roce 1959, kdy komunisté nechali padnout krásnou Schaffnerovu vilu. Ta stála na místě dnešního kulturního domu.

Průběh demolice Schaffnerovy vily. | Foto: Archiv města


Po stopách výbuchů

V Ústí od roku 1945 do konce osmdesátých let zmizely stovky domů. I stará katovna a známé hospody. Ještě v devadesátých letech padlo také několik budov. Zmizela tehdy i celá továrna - Prefa Trmice. Šlo o likvidaci celého závodu v únoru 1992. Po stopách demolic se vydávám v rámci seriálu Zaniklé Ústí se střelmistrem Petrem Mikulou a jeho spolupracovníky. Postupně zdokumentujeme všechny významné demolice objektů v Ústí nad Labem a zajímavé vzpomínky, na které pomalu, ale jistě padá prach zapomnění. Proto informace o prvním historickém poválečném odstřelu Schaffnerovy vily jsou jenom kusé. Velká vlna trhacích prací začala v sedmdesátých letech. Předtím ve městě proběhlo bourání objektů jenom s pomocí strojů mezi ulicemi Velkou Hradební a Hrnčířskou v šedesátých a sedmdesátých letech.

Vila, aneb záhadný první odstřel

Podrobností o odstřelu se moc nedochovalo. Našemu průvodci seriálem "Demolice Ústí" střelmistru Petru Mikulovi byly tehdy pouze dva roky. "O odstřelu vily moc nevíme, je to již dávno. Bližší informace nejsou ani v ústeckém městském archivu.
My, co jsme začali s demolicemi v osmdesátých letech, jsme tehdy ještě nebyli na světě, nebo jsme byli malé děti. Jsme rádi alespoň za tyto střípky zachovalé historie města," uvedl k demolici Schaffnerovy vily Petr Mikula.
Schaffnerova vila spatřila v Ústí nad Labem světlo světa v letech 1874 až 1876. Nechal ji postavit Max Schaffner (1830 - 1906), ředitel ústecké chemičky. Byla to novogotická stavba reprezentativního stylu. Podobně i vnitřní zařízení bylo velmi reprezentativní.

Vilu obýval i vrchní nacista

Zlý osud začal pro vilu po obsazení českého pohraničí nacistickou armádou, tedy po Mnichovském diktátu.
Vilu získal v roce 1939 tehdejší ústecký vrchní starosta, a zároveň horlivý nacista, Richard Tauche. Úřad vrchního starosty byl v tomto roce umístěn v Schaffnerově vile. Vila mu spadla do klína, protože šlo o židovský majetek, neboť Schaffnerova vnučka měla za manžela Žida. Od té doby byla vila používána jako další budova ústecké radnice.
Když nacisté prohráli válku, od konce června 1945 sídlil v této vile ústecký místní, resp. městský národní výbor. Jenže ani přítomnost místních pohlavárů v budově nezachránila vilu od zhouby.

Kulturní dům dostal přednost

O její likvidaci rozhodl 8. 6. 1954 Krajský národní výbor v Ústí nad Labem. Ačkoliv v té době bylo ve středu města dost vybombardovaných ploch, chytré hlavy rozhodly, že vila bude zbourána. Došlo k majetkoprávnímu převodu pozemku na odboráře (KOR - Krajskou odborovou radu) pro účely výstavby.
Na místě vily byl postaven velký kulturní dům. Po válce byla stržena řada bombardováním poškozených objektů, ale také nízkých domů, které měly být nahrazeny novostavbami.

Odstřel vedl Bohumil Zeman

Likvidace domů proběhla s pomocí bagrů. Odstřel Schaffnerovy vily 25. 9. 1959 byl prvním způsobem likvidace objektu s pomocí trhaviny v poválečném Ústí nad Labem.
"Odstřel tehdy prováděl Povltavský průmysl kamene. Středisko tehdy v rámci trhacích prací vedl Bohumil Zeman, později zaměstnaný u Vodohospodářských staveb v Brně. Brněnský podnik se později podílel na dalších odstřelech v Ústí," doplnil Mikula.
Zdroj: https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/20110411_demolice_ro_krasna_vila_ustoupila.html

Obchodní dům Ještěd v Liberci

2. dubna 2019 v 20:27 | Nevím |  Životní styl

Jak jsme si "vyrabovali" Ještěd. Brzy to bude 10 let, co Liberec přišel o Hubáčkův obchodní dům

Byla to tehdy pro město "veliká událost". Developeři dostali definitivně zelenou k demolici Hubáčkova obchodního domu Ještěd a tehdejší vlastník objektu - obchodní společnost Tesco Stores ČR, oznámil na březen 2009 monstrózní výprodej všeho, co pro něj už zkrátka nemělo žádnou cenu. A strhla se mela, vřava, zkrátka takový závod o to, kdo a co z těch zbytečností za pár korun urve co nejdříve pro sebe.

Sdílet
"Rabování" s povolením započalo neodvratitelný proces k zahájení chystané jarní likvidace jedné z unikátních staveb v centru Liberce. Následovala několik dní trvající "divočina". A kdo u ní nebyl, jako kdyby neexistoval. Pantofle za deset, ramínka zdarma. Šanony? Ty si vemte, o ty už nikdo nestojí. A židle ? Bereme tyhle. Za třicet? To je prakticky zadarmo ! Co kdyby se někdy hodily ?
A tak Liberečané (ne všichni, pochopitelně) za krátkou dobu skoupili za pár korun i to, co možná ani nikdy nepotřebovali. A později dost pravděpodobně stejně vyhodili.
A co vy ? Byli jste tehdy přímo u toho ? A na jaké straně barikády jste tehdy stáli? Byli jste PRO nebo PROTI zbourání ?
Prohlédněte si sérii autentických fotografií z té doby, která vznikla několik dní před zahájením hlavní demolice. Během následujících týdnů pak známá stavba zmizela a postupně ji nahradilo dnešní obchodní centrum Forum.
Foto: Tomáš Tesař (11 x)
Historická fakta o stavbě:

V roce 1961 byla městem vypsána architektonická soutěž na stavbu nového obchodního domu, který měl uzavřít jižní stranu Soukenného náměstí. Prvním krokem k jeho výstavbě bylo zrušení tramvajové trati mezi Rochlicí a Růžodolem I roku 1960, kterou nahradily městské autobusy a vybudování kanalizace ve vybraném prostoru. Demolicí původních objektů se získal pozemek o rozloze 18 200 m2, na kterém vznikl objekt podle návrhu architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka. Komplikací stavby byla nosnost základové půdy podmáčené kolem tekoucí Lužickou Nisou. Tento problém vyřešil dodavatel tak, že ocelový skelet stavby založil na studních.
Názory obyvatel města na dokončenou stavbu se značně lišily. Část obyvatel považovala dům za zajímavý, část za vyloženě ošklivý a do centra města se nehodící. Skutečností však je, že obchodní dům byl společně s libereckou radnicí a horským hotelem Ještěd objektem nejčastěji prezentovaným na pohlednicích, v knihách a na dalších propagačních materiálech. V červnu 1992 převzala objekt společnost K-mart, od konce dubna 1996 jej vlastnila společnost Tesco Stores ČR. Noví majitelé provedli v interiéru mnohé přestavby, které měly dům přiblížit potřebám moderního prodeje zboží. Během těchto přestaveb zmizela například originální prodejna tabáku ve tvaru krabičky od zápalek.
Zbourání:
Návrh na zbourání Ještědu a jeho nahrazení moderním obchodním a zábavním centrem rozdělil odbornou i laickou veřejnost. Protože se obráncům stávající stavby nepodařilo prosadit ani jeden z návrhů na její vyhlášení kulturní památkou, získala holandská společnost MultiDevelopment společně s Tescem souhlas s jejím zbouráním a postavením nového obchodního centra Forum Liberec podle plánů architekta Radima Kousala. Nejprve byl v těsném sousedství Ještědu postaven nový komplex budov, do kterého se Tesco během několika málo dní přestěhovalo. Teprve potom byla zahájena demolice starého obchodního domu. Předpokládané dokončení bylo na podzim roku 2010.
Hlavními nedostatky OD Ještěd byla velká rozloha obchodně nevyužitelných průchodů a teras a zcela nedostatečné parkoviště s kapacitou 50 míst.
Do obchodního domu zasadil v roce 2006 několik scén svého filmu Grandhotel režisér David Ondříček.
V roce 2012 složil rapper Paulie Garand píseň s názvem Pavučina lží. V ní i v následně natočeném videoklipu vzdal hold architektu Karlu Hubáčkovi a právě i již zbouranému Obchodnímu domu Ještěd.
(zdroj: Wikipedia)