Květen 2019

Kmín kořenný

31. května 2019 v 13:15 | Večery pod lampou 41/1996 |  Byliny proti nadýmání a křečím

Večery pod lampou 41/1996

Babiččina apatyka

Děti a léčivé rostliny

Byliny proti nadýmání a křečím

Kmín kořenný


(Carum carviL.)

Kmín je dvouletá, někdy i vytrvalá rostlona. V prvním roce vytváří růžici přízemních, pochvatě řapíkatých listů, s lístky čárkovitými, dvakrát až třikrát peřenosečnými. Ve druhém roce vyrůstá přímá, 80 až 100 centimetrů vysoká, rýhovitě hranatá lodyha, řídce větvená. Drobné, bílé květy tvoří složené okolíky. Plod- dvojnažka- je asi 3 až 5 milimetrů dlouhý a útlý. Kvete v květnu až červnu a zraje od července do srpna. Kmín je bylina rostoucí mnohdy i planě. Její sběr ve volné přírodě se však nedoporučuje, aby nedošlo k záměně s jinými druhy.

Účinné látky a působení

Hlavní obsahovou látku představuje silice obsahující především karvan a limonen, dále bílkoviny, flavonoidy, sacharidy, organické kyseliny atd. působí proti nadýmání, povzbuzuje činnost střev a uvolňuje plyny, má protikřečový účinek, je mlékotvorný a povzbuzuje činnost žaludečních šťáv. Podporuje vykašlávání při onemocnění dýchacích cest.

Použití

Kmín používáme u nemluvňat při trávicích potížích, zvláště při bolestivých křečích a nadýmání, ale také při lehkých průjmech, kdy bakteriostatickým působením omezuje kvasné a hnilobné procesy v trávicím ústrojí. U starších dětí podporuje vylučování žluče a žaludečních šťáv. Příznivě působí na činnost slinivky, což usnadňuje trávení a povzbuzuje chuť k jídlu. Je podáván i kojícím matkám, aby se zvýšila laktace.

Příprava léčivých čajů

Nálev pro nemluvňata ve druhém půlroce a pro malé děti:

½ lžičky rozdrcených semen zalijeme skleničkou vařící vody, necháme louhovat 30 minut a podáváme ½ až 3 lžičky - záleží na věku dítěte - několikrát denně jako prostředek proti nadýmání.

Nálev pro starší děti a mládež:

1 lžičku rozdrcených semen zalijeme skleničkou vařící vody, louhujeme opět 30 minut a pije se 1/3 až ½ skleničky dvakrát až třikrát denně. Starším dětem lze podávat i rozemletý kmín (1/2 lžičky) jako příměs do jídla. Kmín se často podává ve směsích s jinými bylinami, které mají podobný účinek, například s heřmánkem, rmenem, fenyklem, koprem a anýzem. Kromě bylinných směsí, které lze zakoupit v lékárnách, je k dostání i tzv. kmínový líh (Spiritus carvi) a silice (Aleum carvi). Při užívání v terapeutických dávkách se nevyskytují žádné vedlejší účinky.

-maj-

Kopr vonný

31. května 2019 v 11:05 | Večery pod lampou 41/1996 |  Byliny proti nadýmání a křečím

Večery pod lampou 41/1996

Babiččina apatyka

Děti a léčivé rostliny

Byliny proti nadýmání

Kopr vonný


(Anetheum graveolens L.)

Kopr vonný pochází z oblasti Středomoří a v mnohých zemích se pěstuje v zahrádkách jako významné koření. Kopr je jednoletá, 40 až 80 centimetrů vysoká bylina, silně aromatická. Lístečky má šedozelené. Trojitě péřité, nitkovité, uspořádané v podlouhlých střapcích. Květy jsou žluté a drobné. Plodem je žebrovitá nažka hnědé nebo šedavé barvy, okrouhlá, plochá s bočním žebrováním.

Účinné látky působení

Hlavní obsahovou složku tvoří silice obsahující karvon, limonen a felandren. Semena obsahují asi 20% oleje, 15% bílkovin, kyseliny, flavonoidy, kumariny. Povzbuzuje činnost střev a uvolňuje plyny, působí protikřečově, mlékotvorně (ovlivňuje příznivě činnost prsních žláz, proto se ordinuje kojícím matkám) a povzbuzuje rovněž vylučování žaludečních šťáv.

Použití

Kopr používáme u dětí při trávicích potížích. Plody nejsou toxické a mohou se podávat nemluvňatům, nejčastěji ve směsích s heřmánkem, anýzem nebo kmínem jako prostředek usnadňující trávení. Nať kopru (musí být ovšem čerstvá) by se měla stát, vzhledem k obsahu vitaminů a nerostných látek, stálou přílohou stravy našich dětí.

Příprava léčivých čajů

Nálev:

1/3 až ½ lžičky rozdrcených semen zalijeme šálkem vařící vody a necháme 30 minut louhovat. Podáváme jednu až tři lžičky odvaru denně, podle věku dítěte. Nemluvňatům nalijeme lžičku odvaru do skleničky s mlékem anebo ji podáváme přímo do úst po jídle. Dosud nebyly zjištěny žádné škodlivé účinky kopru. Průmyslově se ovšem u nás žádné přípravky z kopru nevyrábějí.

Rozmarýna

31. května 2019 v 9:55 | Večery pod lampou 24/1999 |  Koření na naší zahrádce

Rozmarýna


(Rosmarinus officinalis)

Rozmarýna je keř, jehož domovem jsou typické stálezelené křovité, často ostnité porosty ve Středomoří, známé pod jménem macchie. Je poměrně teplomilná, ale postupem času se dostala i do jiných částí Evropy, např. už ve starověku ji římské legie přenesly přes Alpy, kde dokonce zplaněla, podobně jako později v Americe. Známá je odedávna i v méně teplých oblastech, např. v Británii, a už v 8. století i v říši franské za krále Karla I. Velikého.

Rozmarýna se dostala do pěstování pro své brzo rozpoznané mnohostranné možnosti využití. Je rostlinou léčivou, kořeninovou i okrasnou. Keř vyžaduje chráněné slunné stanoviště a snáší těžší půdu. Dorůstá výšky 90-150 cm, ale obvykle se jarním seříznutím nebo zaštipováním udržuje nižší, do výšky 60 cm. Okrasný vzhled keři dodává jednak rozvětvený vzrůst se vzpřímenými až vystoupavými větvemi s šedou kůrou. Barevnost zvyšují stálezelené jehličkovité, kožovité listy s podvinutým okrajem, svrchu temně zelené, naspodu šedoplstnaté-a na jaře, v dubnu, upoutají modrofialové, silně vonné květy pyskatého tvaru, uspořádané v přeslenech vytvářejících klasy. Jsou medonosné a lákají hmyz.

Listy a květy obsahují aromatické látky, které se odedávna využívají k léčení, kořenění a k získávání vůní. Tyto vlastnosti učinily z rozmarýny i symbolickou rostlinu. Vzpomeňme, v kolika našich národních písních se o ní zpívá, nebo na větvičky rozmarýny, zdobící svatebčany podobně jako myrta, nebo účastníky místních posvícení.

Nejčastěji se využívají suché listy, získané odlistěním sušené nati. Vzhledem připomínají jehličí, voní po kafru, který obsahují, a chutnají kořenně nahořkle. Na trhu prodávané pocházejí vesměs ze sběru z přirozených porostů-ve Španělsku, Francii, Itálii a Jugoslávii, kde získaly vlivem teplého klimatu vysoké aróma. V domácím lékařství se dříve využívaly na čaj proti křečím, k podpoře tvorby žluči a k prokrvení pokožky. Ve vyšších dávkách není však čaj žádoucí, protože je dráždivý. Léčivý význam dnes rozmarýna prakticky ztratila. V jižní Evropě se však zpracovávají větvičky s listy na výrobu vonného oleje a průmysl využívá menší množství pro destilaci vonné silice, využívané v parfumerii. Největší význam si ovšem rozmarýna podržuje jako koření. Tradičně nepostradatelnou přísadou je zejména ve francouzské a italské kuchyni, především k ochucování masa-jehněčího, vepřového, telecího, kuřecího, rybího. Několik snítek rozmarýny se přidává k masu před pečením a před podáváním se odstraní. Někdy se malé množství listů, nebo i čerstvých květů, přidává také do salátů nebo polévek. Prodávají a využívají se především listy, a to čerstvé, sušené nebo jemně mleté. Prášková forma ztrácí ovšem brzo na kvalitě. Listy mají velmi výraznou chuť, proto se do jídel přidávají opatrně. Z nektarodárných květů se ve Středozemí také získává silně aromatický rozmarýnový med.

Rozmarýna je keř svým původem poměrně choulostivý, ovšem dá se pěstovat i u nás. Naše zimy venku ovšem nepřežívá - i pod krytem zmrzá. Pokud mráz zničí je výhony, rostlina je schopná odspodu obrůst. Krásné živé ploty z rozmarýny, kvetoucí v jižních oblastech po celý rok, tedy u nás v žádném případě nedocílíme. Keř pro ozdobu, vůni i kořenění si ovšem opatříme snadno pěstováním v přenosné nádobě. Jak známe z návštěv např. severní Itálie a Jugoslávie, i tam rozmarýny velmi často najdeme v nádobách pěstované zeleně před vchody do domů, na schodištích, u zdí, na terasách nebo na obrubách záhonů.

Ke kořenění otrháváme pravidelně snítky nebo jednotlivé pichlavé listy. Rostliny přezimujeme v chladném skleníku, pokoji nebo ve světlém sklepě. Mladé rostliny získáme buď výsevem semen v květnu, nebo ze řízků koncem léta. Nejsnazší je však koupit hotové rostliny v květináči. Vysadíme je na jaře na okraj chráněného záhonu nebo mezi bylinky. V srpnu rostliny přesadíme do větší nádoby, aby zakořenily k přezimování. Běžnou rozmarýnu je vhodné pěstovat jednotlivě, protože potřebuje větší prostor, existují však i zakrslé formy, kterým stačí méně místa, a také barevně zvláštní okrasné variety; ty ovšem bývají méně odolné než běžné typy.

ea

Láska má celkem pět fází

22. května 2019 v 6:46 | JENŽENY.cz |  Životní styl

Láska má celkem pět fází: Do té poslední se dostanou pouze ty nejstabilnější páry



O lásce se říká, že má spoustu podob. Jelikož je ale láska velmi dynamickým prvkem, má i několik fází. Podle psychologů procházejí všechny páry vývojem. Po prvotní zamilovanosti, kterou zná asi každý z nás, následuje ve vztahu další posun. Do poslední, páté fáze lásky, se však dostanou pouze životní partneři, kteří si byli osudově souzeni.

1. fáze lásky: Prvotní zamilovanost

V této fázi si připadáte, jako byste pluli na nadýchaném obláčku a na očích měli růžové brýle. Když se se svou láskou potkáte, máte pocit lechtání v podbřišku, každý vzájemný dotek je pro vás velmi elektrizující a svého partnera či partnerky se nemůžete vůbec nabažit.

V této líbánkové fázi nedokážete jeden bez druhého vůbec fungovat. Když jste bez sebe, chodíte jako tělo bez duše a neustále kontrolujete mobil, zda vám ten druhý nevolal či nenapsal. Jste zamilovaní až po uši. Když na svého partnera myslíte, možná, že se při tom i hloupě usmíváte.

Tip: Vryjte si hluboce do paměti, jak se zrovna teď cítíte. V průběhu vztahu, zvlášť když přijde nějaká krize, se vám tyto pocity prvotní zamilovanosti budou velmi hodit.

2. fáze lásky: Tvoříte usazený pár

Jeden na druhého nedáte dopustit. Stal se z vás usazený pár, který už místo flirtování a chichotání žije skutečným životem. Snažíte se s partnerem trávit všechen čas společně, dělíte se o své myšlenky a pocity a upřímně se zajímáte jeden o druhého. Ovšem pozor, pomalu se do vašeho vztahu vkrádá stereotyp.

Tip: Snažte se mezi sebou udržovat to vzájemné jiskření, které stálo na počátku vašeho vztahu. Věnujte si navzájem svůj čas. Zajděte si na večeři, zkoukněte doma svůj oblíbený seriál nebo vyrazte do přírody na procházku. Pouto, které mezi vámi je, je velmi křehké. Proto se jej vyplatí udržovat.

3. fáze lásky: Ve znamení rutiny a zklamání

Vůči svému partnerovi či své partnerce stále něco cítíte, ale něco je tu jiné. Už nejste tak nadšeni z toho, že spolu trávíte většinu volného času, jak jste byli v minulosti zvyklí. Začínají vás štvát každodenní povinnosti, jako je starost o domácnost, péče o děti a náročné zaměstnání. Jste jako by uvězněni v začarovaném kruhu a často se začínáte sami sebe ptát, zda jste si vůbec vybrali správně.

Tato fáze lásky, do které se vkrádá rutina a zklamání, je jednou z nekritičtějších vůbec. Jestli tuto fázi s partnerem úspěšně překonáte, je víc než pravděpodobné, že spolu vytvoříte velmi stabilní životní pár.

Tip: Uvědomte si, že osoba, se kterou žijete, je ta, do které jste se dřív tak zamilovali. Zkuste si rozpomenout na všechny ty pocity a vzrušující zážitky, které jste s partnerem zažívali ve fázi zamilovanosti na úplném začátku vztahu. Možná, že vás to nakopne i do dalších dnů, měsíců a let.

4. fáze lásky: Stabilní pár

Po překonání krize se z vás stává velmi stabilní pár. Na nic si nehrajete a víte, kdo skutečně jste. Ve třetí etapě jste velmi trpěli, možná se teď opět cítíte, jako kdybyste do sebe byli znovu zamilovaní.

S partnerem netrávíte čas výhradně společně. I když jste často spolu, dáváte jeden druhému prostor i pro vlastní záliby a kamarády. Už na sobě tolik nelpíte a jste nezávislejší, i tak je mezi vámi velmi pevné pouto.

5. fáze: Láska na celý život

Do této fáze se dostane pouze zlomek párů, které jeden v druhém našli lásku svého života. Jsou to lidé, kteří jsou si opravdovými životními partnery, respektují se se svými přednostmi a nedostatky a jeden bez druhého by si život už rozhodně nedokázali představit. K tomu, aby se dostali do této fáze, museli překonat spoustu životních krizí, ale jejich opravdová láska to vše zvládla na výbornou.

Lilek

20. května 2019 v 10:21 | Večery pod lampou 15/1995 |  Zelenina na zahradě

Lilek


Na lilek jako zeleninu si náš trh zvyká teprve v posledních letech. V zahrádkách se zatím nevyskytuje často, přestože pro ty, kteří zvládli pěstování papriky, není problém obohatit sortiment vypěstovaných plodin o zářivě lesklé, lákavé plody této cizokrajné zeleniny.

Domovinou lilku, nazývaného také baklažán, jsou tropické oblasti daleké Indie. Evropa ho poznala teprve v 13. a 14 století. Český botanický název lilek vejcoplodý (Solanum melongena) a obdobný anglický a německý jsou skutečně případné - odpovídají však jen jedné skupině odrůd, která vytváří oválné bílé masité plody, velice podobné velkému slepičímu vejci. Rozšířenější jsou však typy s tmavě fialovým, případně žíhaným zbarvením, různých, vesměs zajímavých tvarů- od oválných přes kapkovité až k dlouze protáhlým, které jsou podobné párkům.

Lilek je teplomilná rostlina, dokonce poněkud teplomilnější než paprika. Ve volné půdě se u nás dá pěstovat jen v nejteplejších oblastech republiky a chráněných slunných polohách. Při teplotách pod 20°C totiž zastavuje růst a mráz ho ničí. Velmi dobře se mu však daří v nevytápěném skleníku nebo fóliovníku, ale také se jím dá výhodně využít pařeniště, kde se rostliny dají zpočátku krýt sklem nebo fólií, a teprve v létě nechat bet krytí. Ve vyšších polohách bychom se kvalitních plodů nedočkali. V každém případě se musí předpěstovat sadba - v sadbovačích, v kelímcích nebo v květináčích. Vysévá se v březnu, aby otužená sadba byla připravená k výsadbě v dubnu pod sklo nebo pod fólii, v květnu do volné půdy. Výhodné je vysazovat - podobně jako u papriky nebo rajčat - i značně vyvinutou sadbu, která už má květy. Vysazuje se na vzdálenost asi 60 cm. Rostlinám vždycky prospěje dočasné chránění, například fóliovými tunely nebo zástěnami, a velmi účinné je také mulčování půdy fólií, které půdu otepluje. Rostliny je potřeba chránit nejenom před chladem, ale i před větrem a silným deštěm. Vyžadují dobrou půdu a pravidelnou závlahu, zvláště náročné jsou na světlo. Dobře se jim daří i v pytlích nebo ve velkých nádobách s průměrem aspoň 25 cm, které se dají umístit na osluněnou terasu nebo balkon. Protože lilek zpočátku pomalu roste, hodí se velmi dobře do smíšených kultur, třeba s ředkvičkami, kedlubnami, listovým salátem či špenátem, které se sklidí dříve, než se lilek rozroste. Rostliny mají sivě zelenou barvu a jsou jemně ochlupené. Dorůstají asi do sedmdesáticentimetrové výšky; osvědčuje se vyvázat je ke krátkým tyčkám a podpořit jejich rozvětvování zaštípnutím hlavního vrcholu ve výšce asi 25 cm. Květy jsou fialové, efektní; podobají se bramborovým, jsou však větší. Protože jsou samosprašné, nepotřebují uměle napomáhat opylení. Za sucha může docházet k opadávání poupat, někdy i spodních listů. Pokud jsou spodní listy napadeny chorobami, mají se odstranit, aby se zabránilo šíření nákazy. Na rostlině necháme vyvinout jen čtyři až pět plodů, a tím docílíme, že narostou velké. Se sklizní se začíná v srpnu. Plody se sklízejí zásadně dorostlé, plně vyvinuté, kdy mají vysoký, jakoby mastný lesk a intenzivní vybarvení. Sklízíme je postupně, jak dorůstají, a odřezáváme je od rostliny s delší stopkou. Pokud se totiž plody nechají na rostlině přezrát, zabrzdí vývoj dalších plodů, a dorostlé plody navíc začnou hořknout. Přezrálost se pozná podle zavadání, ztráty lesku, měknutí plodu a hnědnutí semen. Plody jsou choulostivé na omačkání, proto se musí opatrně přepravovat. Nesnášejí také dlouhé skladování. Sklizené v optimálním stavu vydrží však ve vlhčím prostředí s teplotou 12 až 15°C nejméně čtrnáct dní. V kuchyni se zpracovávají výhradně teplou cestou, hlavně smažením nebo dušením, protože syrové nejsou chutné.

Rostliny lilku lákají mšice, molice a svilušky, zejména při pěstování ve skleníku. Je tedy velice důležité vysazovat naprosto čistou sadbu a zabránit přenosu škůdců se sadbou do skleníku. Protože lilek je teplomilný a má poměrně dlouhou vegetační dobu, nedoporučuje se při pěstování experimentovat s náhodně získanými semeny odrůd, které mohou být vhodné jen pro teplé oblasti. V našich podmínkách se osvědčí jen velmi rané odrůdy, jakými jsou naše povolené Český raný a Krasan nebo odrůdy renomovaných západoevropských firem. Vždy se vyplatí sáhnout raději po F1 hybridech. Jsou ranější a vyrovnanější a mívají také méně semen v plodu, což je v kuchyni vítané.

-ea-

Zbavte se potíží pomocí autohypnózy

19. května 2019 v 6:18 | magazín Blesk |  Psychologie

Zbavte se potíží pomocí autohypnózy


Lékařem sám sobě - místo polykání tablet trénujte své podvědomí

Řadě zdravotních potíží bezděčně otvíráme vrátka špatným způsobem myšlení. Například se v práci cítíme přetíženi. Leckoho v tu chvíli napadne, že ho určitě pořádně rozbolí hlava. A pak nemusí dlouho čekat, a očekávané potíže jsou tu! Podvědomě si je přivolal. Málokdo však ví, že se jich stejným způsobem také může zbavit. Stačí místo prášku naučit se využívat autohypnózu.

Lidské podvědomí pracuje obdobně jako počítač. Pečlivě ukládá vše, na co myslíme nebo co nám chybí. Není divu, že pak leckdo trpí nespavostí, bolestmi hlavy a zad či jinými potížemi. Pokud myslíme na to, že nás mohou postihnout, zaručeně se časem skutečně dostaví.

Své podvědomí však můžeme kladně "přepólovat" psychickým tréninkem. Funguje na principu autohypnózy. Podvědomí totiž ukládá nové myšlenky, například "Cítím se báječně", a řídí se jimi. Pouze však do chvíle, než se znovu začneme zabývat staršími uloženými představami o tom, jaké komplikace nás mohou postihnout.

Například až vás příště zase rozbolí hlava, nesahejte hned po osvědčené tabletě. Zkuste si raději důrazně opakovat: "Tak dost! Nic mi není! Nic mi není!..." Určitě se vám to časem podaří. Případ od případu budete potřebovat stále menší dávku léků. Musíte však být vytrvalí.

Hamburský odborník na hypnózu, doktor Paul Bernard, říká: "Žádné onemocnění nemusíme jen trpně snášet. Musíme se bránit. Psychický trénink lze používat souběžně se všemi běžnými léčebnými postupy. Duch musí zcela ovládnout naše tělo, jednání i pocity. Myšlenky je totiž podvědomě ovlivňují. Změníme-li způsob myšlení, můžeme tím změnit i svůj fyzický stav."

Například na všech rentgenových snímcích páteře najdeme u starších lidí změny způsobené věkem. Jen někteří však trpí bolestmi zad. Ti, kteří dovolí podvědomí, aby je připustilo. Záleží tedy na naladění psychiky. Lidské podvědomí je jako loutka na provázcích. Reaguje negativně či pozitivně - podle toho jak ho vedeme.

Psychickým tréninkem se můžeme naučit ovlivňovat zdravotní stav sugestivními slovy. Mohou mít pozitivní význam (například "můžu, můžu, můžu…") i negativní (nesmím, nesmím, nesmím…"). Tato slova jsou pro naši duši jakýmsi pracovním nástrojem. Lze jimi změnit způsob myšlení, zbavit se bolestí a posílit odolnost organismu.

Stejně se dá pracovat i s negativní sugescí. Staré teorie, které tvrdily, že se smí při léčbě používat jen pozitivní sugesce, již byly překonány.

"Levá polovina mozku, která je sídlem logického myšlení, reaguje na pozitivní slova. Pravá, emocionální, dokáže vnímat i záporné příkazy (například "Už nikdy nebudu nemocný!")," tvrdí doktor Bernard.

Zda si osvojíte jen jeden či více sugestivních postupů, záleží jen na vás. Je to čistě individuální. Můžete si například denně opakovat: "Jsem zdráv", "Mám zdravá záda". Pro akutní situace je třeba najít rezolutní příkaz (například při bolestech hlavy "Tak dost!").

Podvědomí samozřejmě nepředěláte ze dne na den. Je to dlouhodobá záležitost. Musíte být trpěliví, důslední a pravidelně trénovat. Lze to kdykoli. Ráno v posteli, cestou do práce, během polední přestávky, při žehlení…

"den ode dne se budete cítit lépe, budete potřebovat stále méně léků, doba překonávání obtíží se bude stále zkracovat," tvrdí doktor Bernard. Využívejte autosugesci při každé příležitosti. Čím více se při ní budete soustředit, tím bude účinnější. Vycházejte bolestem vstříc a bojujte proti nim hned v zárodku.

Účinek autosugesce bude větší, když si při ní budete lehce poklepávat třemi prsty nad horní konec hrudní kosti. Časem se obejdete bez obvyklých slov. Bude stačit jen poklepat, a podvědomí hned zjistí, jaký příkaz mu dáváte. A potíže, které vás dříve sužovaly, okamžitě začnou ustupovat.


Pár příkladů jak trénovat podvědomí



Proti nespavosti:

Pohodlně si lehněte, nedejte se ničím rušit, a neustále si opakujte:

"Chce se mi spát, chce se mi spát…"


Na zmírnění bolestí:

"je mi dobře, je mi dobře…"


K snížení krevního tlaku:

"Mám normální tlak…"


Proti nervozitě:

"Jsem úplně klidná(ý)…" Směrujte příkaz srdci, které ho rozešle prostřednictvím krevního oběhu po celém těle.

Při rozčílení:

"Nevztekám se! Může mě něco rozčílit? Nikdy!"


Při problémech v práci:

"příště řeknu, co si myslím, a nebudu to v sobě dusit…"


Proti zlosti na partnera:

"dnes večer budu vstřícnější…"

Připravila Silvie Absolonová

Vejce v kuchyni našich prababiček

11. května 2019 v 13:40 | Bejvávalo-internet |  Zdraví

Vejce v kuchyni našich prababiček


původně vyšlo: Zdravotní kuchařka 1896, autor J.K.

Jak vajíčka uchovávat, co z nich připravovat a jaké zdravotní problémy mohou vejce řešit? To vám prozradí text z historické zdravotní kuchařky z roku 1896.

Drůbeží farma. - klikněte pro zobrazení detailu
Drůbeží farma.

Vejce.

V kuchařství se užívá hlavně vajec slepičích, mimořádně též kachních a husích. Pochoutkou bývají vejce čejčí a vraní a draze se platí.
Při koupi vajec nutno dbáti toho, aby byla co možná čerstvě snesená. Poznávají se zrakem, jenž jest na trhu jedině možným zkoumadlem. Jsou-li totiž průsvitná, jsou čerstvá. Postavíme-li se totiž do temnějšího místa a hledíme-li na vejce proti světlu dennímu nebo umělému, seznáme, zdali jest průsvitné nebo není. Ještě jiný způsob zkoumání byl by možný i na trhu, mísa vody totiž, do níž by se vejce v čas potřeby pouštěli mohla.
Čerstvé vejce se do vody ponoří, jsouc dosti těžké; je-li na př. přes týden staré, již se nepotopí, poněvadž jest lehčí. Jinými ještě způsoby možno se přesvědčiti o čerstvosti vajec. Čerstvé vejce jest na obou koncích stejně studené, dotkneme-li se ho jazykem. Čerstvě snešené vejce snadno puká ve vařící vodě; je-li starší, nepuká. Čerstvé vejce nekloktá.
Zkažené staré vejce poznati lze pouhým čichem; ten zajisté postačí.
Poněvadž slepice po celý rok nenesou, kdežto vajec v kuchyni třeba po celý rok, nutno starati se uchování vajec před pokázou.
Ochrana ta hledí hlavně k tomu, aby skrze skořápku nevnikal do nich vzduch. Se vzduchem pak vnikají do vnitř i rozličné plísně a houby, z nichž povstávají u člověka požívajícího taková vejce mnohé nemoci.
Vejce takto opatřená se nazývají nakládaná. Nakládají se několikerým způsobem, nejvíce do vápna. Vápenná vrstva, která se na skořápce usadí a pory její zakryje, chrání vejce před hnilobou; avšak z vajec takových nelze dělati potřebný často sníh, a pak snadno pukají skořápky ve vařící vodě. Též do soli (solené vody) se nakládají, avšak taková dostávají odpornou chuť.
Jinak se vejce uschovávají do popele, do pilin, do plev atd. Taková vejce brzy vysýchají a nevydrží tak dlouho jako nakládaná do vápna. Na velmi dlouhou dobu lze zachovati vejce potažená vrstvou lněného oleje, vosku a p. Roztok kyseliny salicylové jest též dobrý.
Vejce čistě umytá položí se na půl hodiny do roztoku (1 díl kyseliny na 200 dílů vody) a pak se postaví na špičku do suchého písku. Ať jsou tak nebo tak naložena, nemají se nechati stále na jednom místě (ve stejném postavení) ležeti, ale alespoň jednou za týden překládati. Místo, kde se chovají, musí býti ovšem suché.

Stravitelnost a výživnost vajec.

Vejce vážící 50 gr. obsahuje 27 gr. bílkoviny, 16 gr. žloutku (tuku), tak že 18 neb 20 vajec rovná se asi kilu masa prostředně tučného. Je-li bílek měkký, jsou vejce snadno stravitelná a hodí se pro nemocné na žaludek; je-li bílek sražený (tuhý), má s nimi nejzdravější žaludek potíž.
Syrová vejce jsou snadno stravitelná, avšak každému nechutnají; lepší jsou vařená na měkko. Vejce na tvrdo vařená jsou těžko stravitelná a měla by se jisti jen rozetřená. Z jednoho možno dostati žaludeční křeče. Sražená bílkovina tráví se snáze s octem nebo s jinými kyselinami; proto se hodí rozetřená k salátům, nikoli však v kouskách. Takto málokdo pomýšlí na to, že vejce jest tučné jídlo, a přece jest to pokrm tučný skoro tak jako vepřovina.

Příprava vajec a jídel vaječných.

Jak již řečeno, jest bílek uvařený (při 60° R.) těžko stravitelný i pro dobrý žaludek, poněvadž kyselina žaludeční nemůže tak snadno vniknouti do hrubších hmot. Proto při přípravě vajec třeba dbáti, aby se bílek tak dalece nesrazil. Vejce sama vaří se na měkko, na hniličku, jak říkáme, nebo na polovičku a na tvrdo.
Na měkko potřebují 2-3 minuty, na hniličku 4 minuty, na tvrdo 5 minut, Poněvadž při vaření i neporušenou skořepinou uniká trochu bílku a za to to vniká voda, musí býti voda na vaření čistá; je-li voda ledajaká, páchnou a chutnají po ní vejce. Pro čistotu mají se vejce před vařením umýti a nemají se klásti přímo do vařící vody, poněvadž skořepina snadno puká a bílek pak vytéká.
Na tvrdo uvařená vejce se lépe loupají, dáme-li je ochladiti do studené vody.
Nejobyčejnéjší a nejchutnější jsou vejce míchaná, která se připravují smažením na másle; přidává se do nich trochu mléka, ač jest lépe nečiniti toho. I másla nesmí býti příliš mnoho a nejlepší zajisté jest čerstvé.
Míchaná vejce mají tvořiti kyprou směsici jako hustá smetana, povrchu nemají býti tmavá, však stejnoměrné světlá. Pro pikantnější chuť se přidává šunka, lanýže, sardele a pod. Menšími dávkami i trávení se tím prospívá, však přílišností se jen škodí i trávení. Pikantnosti a chuti dodává vejcím míchaným několik kapek citronové šťávy, kterou se vejce při jídle pokapou.
Málo znám jest pokrm z vajec, jejž Francouzi nazývají »la Fondue«. Brillat-Savarin, slavný svým uměním kuchařským a svou knihou o něm, dává jej připravovati takto: Na jednu osobu 2 vejce; rozmíchej je v kuthanu a přimíchej do toho třetinu Ementhalského sýra na drobro roztrouhaného, šestý díl másla, a na každé vejce polévkovou lžicí mléka.
Směsice ta postaví se v kuthanu na bystrý oheň a pilně míchá; když se počíná bílek srážeti, vezme se kuthan s ohně, aby se bílek dále nesrážel. Pak se pokrm hezky opepří (soliti není třeba, poněvadž jest sýr slaný. - Mísa na níž se pokrm přináší, musí býti teplá, taktéž talíře, na nichž se jí.
Připravovati vejce na jíše (šťávě) z pečeně jest velmi dobrá věc. Z vajec se připravují omeletky. Lepší jsou omeletky, do nichž se kromě kousku cukru nedává nic jiného než vejce a mléko. Těžko stravitelná jsou vejce smažená na másle, poněvadž bílek tu úplně sražen bývá. Vajec se užívá též k čištění rosolu (gelée). Dají-li se rozbitá vejce do kalných tekutin, bílek se sráží ve vločky a sbírá do sebe všecku nečistotu, kterou nalezne, vypluje s ní na povrch, kde pak ji možno snadno odstraniti.
Bílků se používá často na sníh. Kde nemají praktického přístroje na dělání sněhu, bývá dělání (šlehání) sněhu mrzutou prací leckoho, koho chce kuchařka vytrestati. Laciný ten přístroj by arci neměl scházeti v žádné kuchyni, poněvadž jím možno stlouci na rychlo trochu másla.
Vajec se požívá při rozličných chorobách; na př. při vředech žaludečních, při střídavé zimnici, při úplavici močové, při dně, při anglické nemoci atd. Při úplavici dávají se klystýry z vajec s vodou smíchaných.
Vajec se užívá jako protijedu, při otrávení ostrými jedy kovovými. Prostředek to zajisté tím lepší, že jest vždy po ruce. Syrových vajec se užívá při katarech dýchadel, zvláště při chrapotu; zpěvák si jimi může spraviti hlas před zpěvem. Užívá se vajec zevně na př. při proležení. Smíšenina bílku a kořalky jest v tom případě starým, známým prostředkem. Blány ze skořápky užívá se k zastavení krve při poranění; taktéž při menší spálenině dobře působí.
zdroj historického článku:
Zdravotní kuchařka 1896, autor J.K.

datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
23. dubna 2019

Prababičky radí

11. května 2019 v 13:33 | Bejvávalo-internet |  Životní styl

Prababičky radí: mají děti s rodiči hodně mluvit, nebo jen uctivě naslouchat?


původně vyšlo: Česká hospodyně 1918, autor neuveden.

Je lepší výchovná metoda nechat děti doma neustále povídat vše co je právě napadne, nebo je lepší když děti jen uctivě naslouchají příkazům dospělých? Názor uvedený v historickém článku z roku 1918 vás asi překvapí.

S dětmi v parku. - klikněte pro zobrazení detailu
S dětmi v parku.

Nechte malé dítky mluvili co chtějí.

Vynikající američtí vědátoři jsou toho náhledu, že jedinou cestou správnou k vývinu individuality malých dítek je, dovoliti jim co nejvíce v rodinném kroužku.
Bývá velkou chybou, když dítěti není dovoleno dostatečně se vymluvili, jmenovitě v tom případě, kdy není nikoho na návštěvě a tak povídání dítěte nemůže nikoho přivésti do rozpaků.
Mnozí rodičové jsou proti tomu, aby děvčátko nebo hošík mluvili, doma podle libosti a často je napomínají, aby tolik nemluvili. To je však velkou chybou.

Taťka je doma... - klikněte pro zobrazení detailu
Taťka je doma...
Děti nechtějí býti nezpůsobnými a jestliže jejich odpověď jest směšnou, je to jistě následkem nevyvinutého smyslu poznávajícího a posuzujícího a nikoliv z hlouposti.
Je mnoho lidí dorostlých, kteří považují každou odpověď dítěte za hloupou, nezpůsobnou a nemístnou. Dítě však má v úmyslu pověděti o věci všechno, co ví. Stane-li se nějaké nedopatření, nechte dítě pověděti, proč nepřišlo včas domů.
Nepovažujte všechno za nepřístojné a nepatřičné výmluvy. Možná, že v omluvě dítěte je pravda. Jestliže děcko zakřiknete a zapovíte mu mluviti, potlačujete jeho individualitu, jeho myslový vývin je zastaven a není mu dovoleno vzrůstati přirozeně.
Dítě, kterému je dovoleno, aby řeklo všechno, co si přeje, když to říci chce, nestane se hloupým anebo nezpůsobným. Pravidelně začíná přemýšleti a nestává se mnohomluvným. O věci přemýšlí a ve svých odpovědích bývá rozumné. Přestává býti bázlivým, zakřiknutým a počíná se v něm probouzeti sebevědomí.
Pravda, tyto myšlenky nejsou v souhlasu se starými zvyklostmi a mravy, jež nařizovaly dítku, aby nemluvilo mnoho a nikdy se nevymlouvalo. V mnohých rodinách tento starý zvyk doposud se zachovává. Avšak dítko nemá býti ve svém vyjadřování obmezováno.
Má mu býti dovoleno, aby mluvilo tak mnoho, jak si přeje. Dítko tak hned v mládí učí se vyjadřovati svoje pocity, o různých věcech rozmlouvati a to nikdy na škodu mu nebude. Dítku mělo by býti dovoleno, aby samo určovalo si své hračky.
Když o něčem vypravuje, rodiče měli by se snažiti, aby mu porozuměli, i když jeho výpovědi jsou nejasné. Často matky si stěžuji, že jejich dítky jsou zlostné. V mnohých případech však samy budí v dítěti vzdor.
Kdyby rodiče snažili se svým dětem porozuměti, kdyby v jistých věcech ponechali jim samostatnost, pak vyrůstali by z nich lidé inteligentní, dokonale připraveni k zápasu za úspěch v životě.
Zkuste tuto novou methodu a přesvědčte se sami, je-li odporučeni hodnou.
zdroj historického článku:
Česká hospodyně 1918, autor neuveden.

datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
26. dubna 2019

Proč by měly maminky svým dětem vyprávět pohádky

11. května 2019 v 13:30 | Bejvávalo |  Životní styl

Proč by měly maminky svým dětem vyprávět pohádky


původně vyšlo: Hvězda čsl. paní a dívek 1929, autor neuveden.

Vypravovat dětem pohádky, to prostě k rodičovství a výchově dětí neodmyslitelně patří. Proč by na to rodiče neměli zapomínat vám připomene článek z roku 1929.

Rodiče s potomkem. - klikněte pro zobrazení detailu
Rodiče s potomkem.

Maminčiny pohádky.

Jest samozřejmo, že dnešní, příliš rychlý, o překot vybičovaný život v tempo a jeho kombinovaný útvar - nedovolují člověku ani, aby se zamyslil nad tím, jak všecko bývalo v letech před válkou.

Děti. - klikněte pro zobrazení detailu
Děti.
A nelze se ani diviti. Starost, aby byly kryty aspoň ty nej menši životní potřeby, znervosnila ženy, částečně je uštvala. Neboť žena dnes musí mnoho přemyslet, mnohé i přecítit při tom shonu života. Přes její měkké srdce filtruje život den za dnem projevy smutku a starostí. Onemocní muž, onemocní dítě. Kde jen při vší práci k tomu nabrat času a síly?
Zdá se, že dnes tíž ani nemá žena dosti času a klidu k tomu, aby našla okamžik, kdy by seskupila kolem sebe děti a spustila nějakou pohádku o začarovaném zámku. nebo o divém muži u potoka!

S dětmi v parku. - klikněte pro zobrazení detailu
S dětmi v parku.
A přece se to jenom zná. Neboť maminky k tomu najdou vždycky chviličku - i kdyby ji měly nějak ukrásti. Ony vědí, že maminčina pohádka znamená celou polovinu dětského života, ony vědí, že maminčina pohádka bude žíti do bůhvikolikáte generace a že pronikne celým dlouhým životem dítěte v podobě matčiny nesmrtelnosti!
A maminky pohádky vypravují rády. A vyprávějí jich hodně, a samé krásné. Neboť vědí, že pohádkou uchovávají samy sobě dětství svých dětí, vědí dobře, že někde vedle těch pohádek jde rychle neviděný opravdový život, který jí jednou vezme dětství jejích dětí; dorostou, půjdou za kusem životního chleba a ztvrdnou.
Dítě, vychované bez pohádek, je v letech svého vyspívání strašně ochuzováno. Chybí mu něco, co by mu dovolovalo i rozkazovalo přemýšlet. Ač obzor dítěte je velmi úzký, ono již touží po nějakém zaměstnání. A pohádka, mámina pohádka, určuje směrnici dítěti! Průměrné dítě duševně probouzí a posiluje, dítě nadané živí obrazotvorností.
V tom řekli přece velkou pravdu jíž uznaní světoví pedagogové, že děti vychované maminčinou pohádkou, jsou duševně vyspělejší, než děti, o něž měla matka starosti toliko hmotné.
zdroj historického článku:
Hvězda čsl. paní a dívek 1929, autor neuveden.

datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
10. května 2019


Žít v souladu s přírodou nelze

11. května 2019 v 10:58 | MF Dnes 02. dubna 2007 |  MF DNES

Žít v souladu s přírodou nelze

  • MF DNES
  • 2 Apr 2007
Hydepark Tomáš Lajkep lékař Jádro problému je v tom, že všechno, co člověku pomůže, uškodí přírodě
Téma dneška zní: máme chránit přírodu i za cenu omezení některých občanských svobod? Jestliže problém takto ostře formulujeme, tak se ani moc nedivíme panu prezidentovi, že má obavy z toho, co se nazývá "zelenou totalitou". V zájmu zachování lidstva mají být potlačeny některé demokratické hodnoty, k nimž se lidstvo za dlouhá léta své historické cesty pracně dobralo. Argumenty "zelených" však zní logicky - pokud má člověk ponechánu volnou ruku k řízení své činnosti - pak se stává i to, že nebere příliš ohled na své okolí ani na budoucí stav a řídí se heslem: "Po nás ať přijde potopa." Kdyby existovaly nějaké závazné směrnice řídící lidskou činnost s ohledem na možné environmentální důsledky, mohlo by to významně přispět k odvrácení globálních ekologických problémů.
Zastánci volné ruky trhu se ekologické krize nebojí. Naopak mnozí mají za to, že ekologičtí aktivisté dané problémy zveličují, případně přímo falzifikují, a to snad nejspíše proto, že se chtějí domoci svého podílu na společenské moci a nakonec společnost zcela ovládnout a vnutit jí svá pravidla, která v nejhorším možném případě opustí zásady demokracie a svobodného podnikání.
Osobně se vůbec neodvažuji navrhovat "ekologické", případně "tržní" řešení. Soudím, že jsme ve slepé uličce a budoucnost naší civilizace vůbec žádné řešení nemá.
Člověk je totiž v nutném konfliktu s přírodou. Je prostě ustrojen tak, že aby přežil, nutně přírodu určitým způsobem "spotřebovává". Platí to i pro ty nejprimitivnější kmeny - i když v míře řekněme zanedbatelné, ale pro civilizované a industriální společnosti jsou důsledky takového počínání naprosto fatální.
Nikdo nemůže pochybovat o tom, že společně s civilizačním pokrokem jde ruku v ruce větší spotřeba přírodních zdrojů, zemědělských výrobků, energie všech druhů a podobně. Mnozí si jsou vědomi toho, že v určitém, ne tak příliš dlouhodobém horizontu může dojít ke zlomu - příroda se vyčerpá, klima se změní, zdroje vyhasnou. Za těchto okolností napadne mnohé, že pokud by člověk reguloval svou činnost s ohledem právě na životní prostředí, nemusely by nežádoucí změny probíhat tak rychle, ba že by snad bylo možno nejhorším možným důsledkům zabránit. K tomu by však bylo potřeba podřídit soukromé aktivity celospolečenským zájmům, neboť je jasné, že ten, kdo si hledí zisku, nemusí si automaticky hledět přírody.
A jsme u toho, co mnozí dobře znají a pamatují si z minulých let. Jakési "vyšší kolektivní dobro" má usměrňovat a řídit naše autonomní úsilí. Dříve to bylo náboženství, později idea komunismu, a dnes to má být ekologický zájem. Jako mnozí náboženští představitelé jsou však i ekologové nejednotní a svárliví, ale všichni společně se vyznačují určitým druhem optimismu: nic ještě není ztraceno, je potřeba jednat. "Jednání" je tedy vůbec jejich charakteristickým rysem - blokují hranice, kupují úsporné žárovky a vůbec se domnívají, že přispívají k odvrácení nějaké ekologické katastrofy.
I jejich oponenti jednají, i když s poněkud jiným zaměřením. Natvrdo řekněme, že jejich cílem je zisk. Jsou ochotni investovat nemalé prostředky, ale jen tam, kde to "něco dá". Vlády i nadnárodní organizace jsou ochotny spolufinancovat ty projekty, jejichž výstupem je zisk - pro ztráty to obvykle nebývá. Vůbec nejsvůdnějším cílem je "dosažení zisku s ohledem na životní prostředí".
A právě v tom je jádro problému, neboť všechno, co člověku pomůže, uškodí přírodě. To je vazba, která by měla být brána v úvahu, a kdo to nevidí, přehlédne všechno ostatní. Žít v souladu s přírodou je heslo, které nedokážeme naplnit. Jak již kdysi napsal Friedrich Nietzsche: "Žít, není to právě snaha být jiný, než je příroda?"