Červenec 2019

Proč se říká...

26. července 2019 v 19:25 | Žena a život 1999/05 |  Životní styl

Proč se říká...

Určitě jste už někdy nakoupili za babku či dopadli Jako sedláci u Chlumce. Rčení a úsloví jsou běžnou součástí lidské řeči. Stručně vyjadřují to, co bychom jinak mohli popisovat několik minut. Kde se však tato výstižná připodobnění vzala?

Čas jsou peníze

Ne nadarmo se říká, že bez práce nejsou koláče a že pečení holubi do pusy sami nelétají. Od pradávna platilo, že kdo moc mluví, málo udělá a také málo má. Kdo chce něčeho dosáhnout, neměl by ztrácet drahocenné minuty zbytečnými řečmi. Čas jsou peníze - to platilo před třemi tisíci lety stejně jako dnes. Nikdy se už asi nedozvíme, kdo poprvé použil nějakého přirovnání. Snad to ale nevadí. Důležité je, že tyto krátké větičky nebo jen hesla zůstaly zachovány. Jsou nejen svědectvím dávných příběhů, ale také jakousi tajemnou schránkou, v níž je skryta veškerá paměť lidstva.
Vydejte se s námi do světa fantastických příběhů. Vyprávějí historii lidstva od dávnověku až po současnost. Jsou každému známé a přece kouzelné, tajemné a někdy až neuvěřitelné. Jako příkladné se předávají z generace na generaci a stávají se svědectvím o odvaze prohřešcích, zázracích i dramatech, z nichž se skládá lidský osud. Jsou tak známé, že slouží jako přesná a výstižná charakteristika událostí, s nímž se setkáváme každým dnem. V mnohých se však skrývají nádherné mýty, antické báje nebo záhadná biblická proroctví.

Jablko sváru

Tragédie zaviněná spory o ženskou krásu se stala námětem mnoha knih filmových zpracování či příběh. Jeden z nich sahá až do doby, kdy se fthíjský král Péleos ženil s bohyní Thetidou. Svatba to byla veliká. Byli tam všichni - pozemšťané i nesmrtelní. Jen bohyni sváru Eris panovník nepozval. Proč, je jasné. Událost měla být veselá a prost všeho hašteření. Uražená Eris se však rozhodla pomstít. Když byla oslava v nejlepším, hodila mezi ženy zlaté jablíčko s nápisem >>nejkrásnější<<. Ještě se ani nestačilo dokutálet, když vypukla hádka. Největší nároky na prvenství si kladla bohyně války a moudrosti Pallas Athéna, bohyně lásky Afrodíté a Héra manželka nejvyššího boha Dia. Spor byl tak veliký, že ani on sám jej nedokázal rozsoudit (a upřímně řečeno ani nemohl - měl by pak doma peklo). Poslal proto tři nafučené krasavice pod horu Ídu nedaleko Tróje, kde žil pohledný pastýř jménem Paris. Mladík se nemohl rozhodnout, líbili se mu všechny tři. Handrkování nebralo konce. Bohyně nakonec přistoupily k zcela lidským praktikám - začaly Paridovi slibovat hory, doly, když se rozhodne >> správně<<. Héra nabízela moc a bohatství, Athéna moudrost a slávu, Afrodíté nejkrásnější ženu světa. Je jasné, že nezkušený Paris zvolil právě ji. Tou spanilou, která mu byla určena, se stala Helena manželka, spartského krále Meneláa. Dramatický konec známé trojské války je pak už jen vyvrcholením celého sporu, který vlastně zavinila >>obyčejná<< zloba naštvané bohyně Eris.

Megera

Megera nebyla zase tak strašně zlá a pomstychtivá ženská, jak o ní dnes soudíme. Možná byla ošklivá, ale určitě ne nespravedlivá. Patřila ke třem bohyním hněvu, jejímž úkolem bylo trestat lidské zločiny. Tésifoné (Mstitelka), Alléktó (Vytrvalá) a Megera (Závistivá) žily na prahu samého pekla v Erebu. Tady číhali na provinilce. Neměly slitování s nikým. Jako vlčice sehnali za každým, kdo vraždil, loupil, dopustil se křivdy nebo jen křivé přísahal. Nepřipouštěly žádné omluvy, neexistovaly polehčující okolnosti. Kdo se na ně pohlédl, zkameněl hrůzou. Není divu, babice vypadaly strašně. Chodili oblečené do černého, místo prstů měli drápy a na hlavě jim syčeli zmije.

Amazonky

Kdo ví, zda vyprávění o srdnatých ženách bránících svou zemi před přistěhovalci vychází z pravdivých událostí či zda si ho kdysi mořeplavci jen vymysleli. To, že se brazilský veletok jmenuje Amazonka právě na počest těchto bojovnic, je však neoddiskutovatelným faktem. Když roku 1500 přistál kapitán Vincente Yan͂ez Pinzón se svými muži na břehu Brazílie, nestačil pomalu ani vyložit loď plnou nových osadníků. Domorodci po žádných kolonizátorech netoužili a bránili svou vlast zuby nehty. Nebezpečnější než muži byli jejich ženy. Pinzón byl milovníkem řeckých bájí, a když spatřil divoké ženy, hned se mu jedna z nich vybavila. V dávných dobách se prý kdesi poblíž Řecka rozkládala země, v níž vládly ženy. Mužů tu žilo málo a sloužily jen k výkonu podřadné práce. Ženy válčily, lovily a užívaly si. Pověst neříká, kde braly potomstvo, ale jisté je že, chlapce zabíjely. Obávaly se, že by se mladí muži mohli později vzbouřit a svrhnout jejich nadvládu. Děvčátkům prý řezali hned, jak to bylo možné pravé ňadro. Překáželo by jim při střelbě z luku. Lidé z okolních zemí jim proto říkali amazonky, což znamená bezprsé. Možná, že je ženský stát jen výplodem bujné fantazie, kdo ví? Jenže i u nás vlastně takové amazonky žily. Jen si vzpomeňme na srdnatou Vlastu a dívčí válku.
Mytologické příběhy antiky jsou krásné a hrůzostrašné zároveň, překročme ale práh a vrhněme se do víru skutečných historických událostí.

... jako vejce vejci

Takové obyčejné rčení, a jak napínavé vyprávění se za tím skrývá! Ludvík XIII. patřil k francouzským králům, kteří se významně zapsali do dějin francouzského národa pronásledováním hugenotů. Jeho ženě Anně Rakouské se prý narodila dvojčata - bratři. V obavách aby bratři v dospělosti nebojovali o trůn, byl jeden z nich vychováván v ústraní a později uvězněn. Na obličeji musel nosit železnou masku, aby si ani žalářníci nemohli všimnout, že je přesným obrazem úspěšnějšího sourozence. (Milovníci Jeana Maraise určitě znají napínavý film o muži se železnou maskou.) Bratr, známý jako Ludvík XIV., ale o jeho existenci dobře věděl. A trápily ho prý dokonce výčitky svědomí. Nejdůrazněji se to projevilo jednoho dne při snídani. Když mu sloužící přinesli vejce, rozčílil se, mrštil jím o zeď a křičel: "Vím, co mi chcete říci! Že jsme si podobní jako vejce vejci! Ani černé svědomí však Ludvíku XIV. Nezabránilo, aby hlásal své >>stát jsem já<< a dovršil absolutismus ve Francii. Historické prameny o muži se železnou maskou nejsou sice 100% věrohodné, ale příběh Je to zajímavý.

Na růžích ustláno

Řecká básnířka Sapfó nazvala růži královnou květin. A měla pravdu. I přes zrádné ostny je něžná, krásná a voňavá. Patří k nejoblíbenějším dárkům z lásky a váže se k ní řada legend. Židé vyprávějí, že jedna růže byla bílá a zrudla až ve chvíli, kdy na ní pohlédl Adam. Prý studem. Korán nabízí jinou verzi. Když prý Mohamed odcházel do nebeských výšin, padla k zemi krůpěj jeho potu. Z té pak vyrostl půvabný květ růže. Ať se ovšem objevila na Zemi, jak chtěla, její všestrannost poznal už Julius Caesar, když ruku v ruce s Markem Antoniem dobýval Egypt (a krásnou Kleopatru). Mlsal tu růžové bonbony, ohromovalo ho sladké aroma voňavek a odpočíval v lázních z růžové vody. Římané později nosili na hlavách na oslavu vítězství celé věnce z růží a sypali jimi podlahy paláců až do výše jednoho metru. Silně aromatické lístečky nádherné květiny nesměly chybět ani v postelích. Plnili se jimi polštáře, pokrývky i celé slamníky. Odpočívat na růžích nebylo ovšem právě levné. A tak >>mít na růžích ustláno<< znamenalo totéž, co žít pohodlným, starostmi nezatíženým životem. V přeneseném smyslu to platí dodnes.
Možná si to ani neuvědomujeme, ale rčení jsou tisíce. Než bychom stihli povyprávět o vzniku většiny z nich, byli bychom staří jako Metuzalém a tak můžeme být rádi, že jsme mohli alespoň trochu přispět svou hřivnou, a teď už si myjeme ruce.
Kateřina Rollová

Info k tématu

kromě úsloví, za nimiž se skrývají kouzelné příběhy, se vžila i jiná - nehezká, hanlivá a urážející. Grázl Je totéž co darebák a lump Původně to ovšem byl loupežný vrah Jan Jiří Grasel. Na počátku 19. století se stal postrachem Moravy a Dolních Rakous. Byl surový bezohledný a hlavně nepolapitelný. Císař František I. za něj vypsal odměnu čtyři tisíce zlatých, a to byly tedy nějaké peníze. Grasel byl nakonec veřejně popraven 31. ledna 1818.

Za vším je žena

Svůdná Dalila

O boji Filištínů s Izraelci se traduje řada pověstí. Nejznámější epizodou je asi boj Davida s Goliášem. K zahození ale není ani příběh o svůdnici Dalile a siláku Samsonovi. Když filištínští nemohli přijít na to, jakými čáry nad nimi Samson pořád vítězí, použili Dalilu. Ať starověký rambo odolával, jak chtěl nakonec ženské kráse neodolal. Prozradil Dalile, že jeho síla vězí ve vlasech, které si od narození nezkracuje. Proradná dívka mu je v noci ustřihla a Samson záhy na to zemřel.

Pandořina skříňka

Proč je na světě tolik zla, a neštěstí a nemocí? Kde se vzala smrt? Viníkem je prý opět žena. Krásná zamilovaná a hlavně zvědavá Pandora. Nejvyššího vládce Olympu Dia trápilo, že se lidé příliš podobají bohům. Čím dál tím více se mu vkrádala myšlenka, že by mohly ohrozit jejich mýtickou nedotknutelnost. Zavolal si proto svého syna Hefaista a poručil mu, aby z hlíny uhnětl dívku. Pak nařídil větrům, aby ji oživili, a bohyním, aby ji obdařily všemi ženským svody. Když bylo vše hotovo, poslal Zeus Pandoru darem bratrovi svého největšího odpůrce Prométhea. Epimetheus se hned zamiloval a oženil. Věnem novomanželé dostali od Dia zdobenou skříňku. Nadarmo Prometheus oba zapřísahal, aby ji neotevírali. Zvědavá Pandora nevydržela. Sotva ale nadzdvihla víko, vyvalilo se ven veškeré zlo a trápení, které dodnes sužuje lidstvo.

Panický strach

Pan byl hodný bůh lesů, pastvin, pasáčků a lovců. Měl jen jedinou smůlu - byl strašně ošklivý. Tvář měl vrásčitou, na hlavě růžky, tělo porostlé srstí, dlouhý ohon a nohy zakončené kozími kopýtky. Dívky milovaly legendy o jeho činech, ale která ho viděla, v hrůze před ním utekla. Chudák Pan tak zůstal navěky osamělým.

Být pod pantoflem

22. července 2019 v 9:27 | Večery pod lampou 37/1999

Být pod pantoflem


Náš cyklus o rčeních (úslovích), v nichž se objevují slova málo srozumitelná nebo vůbec nesrozumitelná, na chvíli přerušíme a budeme si vyprávět, jak vůbec to či ono rčení (úsloví) vzniklo, kde se v našem jazyce vzalo, co dalo podnět k jeho vzniku atd. Cestičky, jež vedly ke vzniku ustálených spojení slov, jsou někdy velmi klikaté, a proto někdy i obtížně zjistitelné. Ale trpělivá snaha různých jazykových badatelů vše objasnit nakonec přinesla své ovoce.

Dnes si povíme, jak vzniklo úsloví být pod pantoflem. Všechno začalo na svatbě, respektive na svatbách, jejichž průběh bývával daleko pestřejší a obřadnější, než jak to známe dnes. Také svatebčanů bývalo více, zvláště na vesnici. Svatební zvyky se dodržovaly ještě až do období mezi oběma světovými válkami, i když už po té první válce se od jejich dodržování značně upouštělo.

Nebudeme tu vykládat, jak vypadal ceremoniál starých družbů, kteří říkali o nevěstu, udržovali svatební veselí v náležitém tempu atd. Názorný příklad máme v postavě Kecala (všimněte si jeho "napovídajícího" jména) v opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany.

Smysl některých zvyků už se dávno v moři času ztratil, ale tradice, a tak se některé zvyky dost dlouho zachovávaly, jako např. zatahování, kdy svatebčanům bývala zahrazována cesta provazy nebo navázanými šátky a bez patřičného "vykoupení" se ženich s nevěstou přes tuto "bránu" nedostal. Kdo tehdy (i dnes!) ze svatebčanů věděl, že je to vlastně symbolická brána, která měla naznačit, že původně měl ženich jako čestný a udatný muž svou vyvolenou unést?

Dnes se sice tu a tam nevěsta ve svatební den unáší, ale až po svatebním obřadu; nejde tedy o nevěstu v pravém slova smyslu, ale už o paní.

Víme, že manželství je vlastně taková neustálá, tu drobnější, tu hrozivější "válka", můžeme to též nazvat soubojem. Bez kompromisů z obou stran to zpravidla dobře nefunguje. Tenhle manželský souboj začínal kdysi už v kostele ve chvíli, kdy měli oba snoubenci pokleknout u oltáře. Tradovalo se, že kdo poklekne první, bude muset toho druhého celý život poslouchat. Proti tomu se dalo celkem snadno pojistit, ale bylo nutno být pohotový a obezřetný: stačilo při oddavkách šlápnout svému budoucímu partnerovi na nohu a všechno bylo v suchu. Nesmělo se však zapomínat na fakt, že stejný úmysl bude mít i ten druhý …

Stoupnutí na nohu symbolicky znamenalo, že dotyčný nebo dotyčná dostal nebo dostala svého nastávajícího či nastávající "pod pantofel", tedy pod svou nadvládu. Protože tehdy nosily pantofle především ženy, tento první manželský souboj měl naznačit, kdo "bude pánem v domě". Jestli tento způsob budoucího panování v domácnosti skutečně vždycky zafungoval, o tom žádné statistiky bohužel nehovoří …

Libuše Kubů